Otevřít hlavní menu

Starokladrubský kůň (dříve Equus bohemicus)[1] je nejstarší české plemeno, český chovatelský unikát,[2] jehož původ sahá až na začátek novověku. Zároveň je to jediné plemeno koní vyšlechtěné speciálně pro ceremoniální účely panovníků. Do dnešních dnů si stále udržel barokní ráz. V současnosti se jedná o oblíbeného výstavního nebo rodinného koně, který je vhodný i pro vožení dětí. Využívá se i v hiporehabilitaci.[3] Své jméno dostal podle hřebčína v Kladrubech nad Labem. Obecně se dělí na dva typy: starokladrubský bělouš a starokladrubský vraník.

Starokladrubský kůň
Starokladrubský kůň v šestispřeží
Starokladrubský kůň v šestispřeží
Základní informace
Země původu ČeskoČesko Česko
Využití Tažný nebo kočárový kůň
Průměrný věk 28 až 30 let
Tělesná charakteristika
Hmotnost Okolo 700 kg
Výška † 165 – 175 cm
Tělesný rámec Obdélníkový
† výška uváděna v kohoutku

Starokladrubský vraník vznikl společně s běloušem. Vraníci ale zdědili více vlastností po tvrdých neapolských předcích, nebyli tak ustálení v exteriéru, tak byli bráni jako méně ušlechtilí. Byli u císařského dvora používáni především pro smuteční obřady a pro církevní hodnostáře, ale i k těžké práci v hospodářství, pro svou vytrvalost a tahavost byli oblíbeni mezi chovateli a rolníky.[2]

Historie chovuEditovat

 
Hlava starokladrubského bělouše

V roce 1579 založil Rudolf II. hřebčín v obci Kladruby nad Labem, který je v současné době jeden z nejstarších a zároveň fungujících hřebčínů na světě.[1]

Základem chovu byly domácí klisny zkřížené s dovezenými starošpanělskými a staroitalskými (neapolskými) hřebci.[4] Od 17. století byla vedena plemenná kniha, ve které bylo zaznamenáno přes 1 000 kusů starokladrubských koní. Někteří z nich měli údajně výšku v kohoutku 2 m, i když současní koně jsou menší. Během první poloviny 18. století, za vlády Karla VI., pak hřebčín zažil svůj největší rozkvět: chováno zde bylo přes tisíc koní.[1]

Za sedmileté války hřebčín vyhořel a přestože koně byli včas evakuováni, bylo zničeno mnoho dokumentů o šlechtění a chovu.[5] Císařovna Marie Terezie pak hřebčín zrušila, pak jej ale Josef II. znovu obnovil.[5] Po vzniku samostatného Československa se chov potýkal s mnoha problémy, protože koně byli vnímáni jako symbol habsburské monarchie.

 
Stádo klisen starokladrubského bělouše v Kladrubech nad Labem

Historie starokladrubského běloušeEditovat

Původ se vztahuje k vranému hřebci Pepoli, jeho potomek, hřebeček Imperatore byl otcem plemeníka jménem General.[5] Ten měl 4 syny, kteří tvořili vlastní linie. Nejdůležitější byla linie Generale. Linie Generalissimus vyhynula roku 1929 a v budoucnu byla obnovena pouze jménem. Bělouši byli tedy chováni ve 2 liniích a 4 rodinách. Jedna rodina se rozštěpila na 3 další. Právě tato rodina má největší zastoupení a jména představitelek začínají písmeny E, A a P. Mezi další rodiny patří: C, R nebo nejmladší rodina S. V posledním desetiletí byla při křížení použita krev lipicánů, orlovských klusáků a arabských polokrevníků, protože křížení s anglickými plnokrevníky koncem 19. století skončilo.

Historie starokladrubského vraníkaEditovat

Vraník stejně jako bělouš vznikl křížením domácích klisen se starošpanělskými a staroitalskými koňmi. Zakladateli stáda vraníků byly dva rody hřebců, Sacramoso a Napoleone, z nichž poslední jedinec z rodu Napoleone byl poslán na jatka roku 1924.[5] Rod Sacramoso téměř také vyhynul, nakonec se ale udržel. Byl založen italsko-španělským hřebcem vraníkem Sacramoso, který se dostal do Kladrub z arcibiskupského solnohradského hřebčína Riess. I linie Sacramoso se dočkala konce, ale ne nadlouho; brzy byla obnovena a udržela se až do současnosti. Byla založena hřebcem Sacramoso narozeným 1800 a pocházejícím z hřebčína olomouckého arcibiskupství v Kroměříži.

Po první světové válce z nenávisti ke všemu habsburskému, vznikl záměr zničit chov starokladrubských koní, protože byli bráni jako zdegenerovaní a jako přežitek staré doby.[2] Ponechat se mohl pouze omezený počet bílých jedinců. Vraníci byli považováni za méně ušlechtilé, asi proto, že s oblibou byli používáni v zemědělství a tak se s likvidací začalo u nich, rozprodáváním koní sedlákům a na jatka. Pak se ale v roce 1938 zrodil plán v hlavě profesora Františka Bílka, zachránit a zregenerovat toto mohutné zvíře.[5][6] Na počátku se podařilo shromáždit 3 hřebce z linie Sacramoso (Sacramoso XXVII – Aja 1917, Sacramoso XXVII 1917, Sacramoso XXXI – Solo 1927 – ten dal pak vzniknout nové linii Solo) a 11 klisen – pouze 2 z nich byly čistokrevné vranky.[5] Regenerace probíhala nejprve v Průhonicích u Prahy. Poté se přestěhovala do výzkumné stanice pro chov koní ve Slatiňanech u Chrudimi. Chovná základna byla příliš malá a tak bylo nutno použít krom běloušů i hřebce nejvíce podobných plemen, především lipického koně, nejbližšího příbuzného plemene. Krom něj ale byli použití i fríští koně a orlovský klusák, Nonius… Tímto způsobem se podařilo starokladrubského vraníka zachránit. V roce 1973 byl proces regenerace prohlášen za úspěšně splněný a pokračovalo se v udržovacím šlechtění.[5]

Současný chov je založen na čtyřech základních liniích – pojmenovaných po hřebcích zakladatelích: Sacramoso, Solo, Siglavi Pakra (lipický kůň) a Romke (fríský kůň).[6]

Popis koněEditovat

Starokladrubský kůň patří mezi nejtěžší teplokrevníky.[7] Jsou to koně velkého obdélníkového rámce s ušlechtilými proporcemi. Těžká hlava má klabonos typický pro starokladrubské koně, výrazné jsou i velké oči s živým a inteligentním výrazem. Jeho vysoko nasazený, mohutný, klenutý a středně dlouhý krk je i dobře osvalený. Kohoutek je méně výrazný. Kohoutková výška [KVH] se pohybuje v rozmezí 165–175 cm.[8] Hrudník je hluboký a široký s přiměřeně dlouhou lopatkou, díky ní mají vysokou pohybovou akci. Obvod hrudi je okolo 205 cm. Záď je mohutná, široká, rovná nebo mírně skloněná. Původně byla záď střechovitá, ale přimícháním cizí krve se zakulatila. Mají delší a měkčí hřbet. Dobře kostnatý a suchý fundament. Nohy jsou silné, krátké se strmějšími spěnkami. Obvod holeně činí okolo 20–24 cm. Kopyta jsou tvrdá, dobře tvarovaná a prostorná. Charakteristická hustá hříva a ocas by se neměly stříhat ani jinak upravovat. Jejich elastické, kadencové a prostorné chody s vysokou akcí jsou pro ně typické a podtrhují majestátní vzhled tohoto koně. Hmotnost je okolo 700 kg.

Rozdíly mezi bělouši a vraníky nejsou valné, samozřejmě až na barvu srsti. Vraník je velmi tvrdý, mohutný teplokrevný kůň, méně robustní než bělouš. Trup je dlouhý, často válcovitý. Záď kratší a více skloněná než u běloušů. Mají výraznější klabonos. Velmi lesklá černá srst nepřipouští žádné bílé znaky. Chody jsou vysoké, energické, krátké, s rychlým klusem. Jejich krk je silný, nasazený výše než u běloušů.

CharakterEditovat

Starokladrubský kůň je vysoký, silný s impozantním vzhledem. Vyznačuje se pozdním dospíváním a velkou dlouhověkostí (až 30 let).[7] Také velkou vytrvalostí. Klisny jsou dobře plodné.[7] Toto plemeno má živý charakter a klidný vyrovnaný temperament. Povahou je laskavý a ochotný. Někdy jim trvá trochu déle než pochopí, co po nich jezdec chce, proto by se případní majitelé měli obrnit trpělivostí. Ačkoliv je to velké plemeno, vyznačuje se svou citlivostí a jemností. Jsou to milí a přátelští koně, vhodní i k vožení dětí.

Vraník je s běloušem ve vlastnostech velmi podobný; je přátelský, klidný a pracovitý. V práci je spolehlivý, vytrvalý a rychlý. Díky těmto vlastnostem a dobré ovladatelnosti byl často používán v zemědělství.

KmenyEditovat

Zakladatelem stáda běloušů byl italsko-španělský hřebec Peppoli, od jehož potomků Imperatora, Generala a Generalissima se chov vyvíjel v těchto kmenech

Čistokrevné klasické kmenyEditovat

kmenové číslo — kmen – název (rok narození zakladatele)

  • L1 — Generale (1787)
    • L11 — Generale-Generalissimus (Gss XXIII-1938)
  • L2 — Favory (1779)
    • L21 — Favory-Generalissimus (Gss XXIX-1965)
  • L3 — Sacramoso (1800)
  • L31 — Solo (Sacramoso XXXI-1927)
  • L12 — Napoleone (1845)
  • L13 — Generalissimus (1797)

Čistokrevné neklasické kmenyEditovat

  • L4 — Siglavi Pakra (1946)
  • L5 — Romke (1966)
  • L6 — Rudolfo (1968)

Kmen Napoleone zanikl v r.1922. Původní kmen Generalissimus (1797) zanikl v roce 1929 úhynem hřebce Generalissimus XXII. Znovu byl obnoven v roce 1941 zařazením hřebce Generalissimus XXIII (po otci Generale XXIII z matky 407 Gss XXII) a v roce 1970 zařazením hřebce Generalissimus XXIX (po otci Favory IV z matky 817 Gss XXIII).

VyužitíEditovat

 
Starokladrubský vraník

Starokladrubští koně jsou uplatňováni jako koně tažní nebo kočároví.[6] Díky tomu se proslavili po celé Evropě, nejčastěji ve čtyřspřeží. Zároveň stoupá jejich obliba v jízdě pod sedlem – v drezuře.[6] Tito koně byli speciálně vyšlechtěni pro císařský dvůr. Dnes se díky svému vzhledu a reprezentativnímu chodu používají při přehlídkách a ceremoniálních akcích. Lidé si je také pořizují jako dobré společníky pro volný čas. V armádě se výborně osvědčil jako kyrysnický kůň. Pro jejich klidný a respekt vzbuzující pohled si je oblíbila i jízdní policie. Pro své výborné povahové vlastnosti se tito koně využívají v hipoterapii.[6] Další využití starokladrubských koní je ve vozatajském sportu, kde dosahují vynikajících výsledků a jsou jedni z nejlepších.

OceněníEditovat

Starokladrubský kůň je světovým unikátem, nejen díky svému původu, ale i úspěšnou snahou chovatelů o vzkříšení původního českého plemene. V roce 1995 byl starokladrubský kůň přijat za kulturní památku a v roce 2002 byl za kulturní památku označen i hřebčín v Kladrubech.[7] Díky tomu je starokladrubský kůň jediným živým tvorem na světě, který je pod památkářskou ochranou.[7] Toto ocenění nemají ani lipicáni španělské školy ve Vídni. Toto plemeno bylo také přijato pod ochranu FAO, odborné organizace OSN.[7]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b c HARTLEY EDWARDS, Elwyn. Obrazová encyklopedie koní. 2. vyd. Praha: Ottovo nakladatelství, 1998. 390 s. ISBN 80-7181-192-0. S. 151. 
  2. a b c Starokladrubský vraník - umělecké dílo [online]. Chrastice [cit. 2018-12-29]. Dostupné online. 
  3. MÜLLER, Oldřich. Terapie ve speciální pedagogice. 2. vyd. Praha: Grada Publishing, a.s., 2014. 513 s. Dostupné online. ISBN 9788024741727. S. 460. 
  4. DOLEŽAL, Vladimír; DOLEŽALOVÁ, Alena. Člověk a kůň. České Budějovice: Dona, 1995. ISBN 80-85463-52-0. Kapitola Skupina koní východních, s. 77. 
  5. a b c d e f g KOLÁŘOVÁ, Renáta. Starokladrubský bělouš a vraník [online]. iFauna [cit. 2018-12-29]. Dostupné online. 
  6. a b c d e Starokladrubský kůň [online]. Hello Sandy [cit. 2018-12-29]. Dostupné online. 
  7. a b c d e f Starokladrubský kůň [online]. Království za koně [cit. 2018-12-29]. Dostupné online. 
  8. DOBEŠOVÁ, Jitka. Starokladrudský kůň [online]. Dobešová [cit. 2018-12-28]. Dostupné online. 

Externí odkazyEditovat