Starožitnosti

Starožitnosti nebo antikvity (angl. antiques), někdy také mobiliář, jsou sběratelsky významné předměty z různých oborů výtvarného umění, uměleckých řemesel, průmyslového designu nebo dějin techniky, které se už delší dobu nevyrábějí ani nepoužívají, a jsou tedy poměrně vzácné. Obvykle bývají zhotoveny ručně, nebo vyrobené v manufakturách z přírodních materiálů, často jsou umělecky a historicky cenné. V památkovém zákoně se pro starožitnosti stanovuje minimální stáří 50 let, vzhledem k rychlým změnám technologií a sortimentu výroby i módy se však tato hranice stále snižuje.

Starožitnosti: sklo a porcelán

OboryEditovat

V českých zemích, stejně jako ve světovém sběratelství, se za starožitnosti považují:

  • obrazy a malované miniatury všech technik
  • sochy kamenné, kovové, sádrové odlitky, dřevořezby i slonovina
  • slohový a lidový nábytek, doplňky interiéru
  • sklo, porcelán a keramika včetně archeologického materiálu
  • nádobí a příbory z drahých kovů, ale i z alpaky, bronzu, mosazi, cínu či železa
  • rituální náboženské předměty liturgické i kultovní
  • hodiny a hodinky
  • šperky, gemy, skleněná a kovová bižuterie
  • galanterie, šicí a kuřácké potřeby
  • mince, medaile, řády, vyznamenání, plakety a odznaky
  • oděvy, oděvní doplňky, klobouky a obuv
  • tkané textilie, výšivky, tapisérie a koberce
  • kresby a grafika
  • staré tisky, knihy a bibliofilie
  • ostatní tiskoviny (akcie, dlužní úpisy, vývěsky, programy, jízdní řády, jízdenky, vstupenky)
  • staré řemeslnické, zemědělské i kuchyňské nářadí, nástroje a náčiní
  • staré výrobní stroje a přístroje
  • staré dopravní prostředky
  • osvětlovací tělesa
  • staré hudební nástroje
  • staré zbraně, výzbroj a výstroj
  • stará pouzdra a obaly
  • kadluby a formy

Sběratelství a obchodEditovat

 
Obchod se starožitnostmi v Bambergu

HistorieEditovat

Sběratelský zájem o starožitnosti se datuje do antiky, již Římané sbírali řecké sochy. Velký rozvoj nastal v období renesance jak na královských dvorech, tak ve společnosti šlechtických sběratelů a mecenášů na zámcích a v palácích (Medicejští, Borgiové, Estenští, Viscontiové, Sforzové, Gonzagové a další), ale také v kruzích vzdělanců. Kabinety kuriozit a starožitností pokračovaly dále ve svém rozvoji v období baroka, a zejména v osvícenství. Během 19. století začaly vznikat vedle soukromých rovněž veřejná muzea a galerie, s rozšiřováním bezcenné průmyslové výroby obliba rukodělných starožitností stále rostla a s ní i ceny.


SoučasnostEditovat

S nejlepšími starožitnostmi se obchoduje celostátně, mezistátně, zejména na veřejných aukcích. K nejvýznamnějím aukčním síním v České republice patří European Arts, Galerie Kodl, Vltavín, Brandl, Aukční dům Sýpka, Galerie Dolmen, 1. Art Consulting Brno-Prague, Aukční dům Zezula a další. V České republice mají své zastoupení také evropské aukční síně jako Dorotheum, Christie's nebo Sotheby's, které poskytují bezplatnou službu oceňování starožitností. Některé aukce probíhají pouze on-line, také některá starožitnictví působí pouze na internetu, například e-antik, obrazy-v-aukci nebo e-starožitnosti.

Hodnota a cenyEditovat

Hodnota předmětu je relativně neměnná veličina označující jeho skutečnou cenu, odvozenou z ceny materiálu, technologie a práce vynaložené k jeho zpracování, a další aspekty: ojedinělost či stav zachovalosti předmětu, jeho estetická a/nebo užitná hodnota. Tržní cena je proměnlivá, určuje ji aktuální poptávka po předmětu na trhu. Tržní cena tak může být nižší než hodnota, nebo - častěji - daleko vyšší. Tržní cena není jednotná, určují si ji sami starožitníci, takže se v různých obchodech (městech, zemích) může značně lišit.

V obchodě se starožitnostmi se rozlišují předměty unikátní, nejvyšší („muzejní“ nebo „galerijní“) kvality, u nichž se kromě stylu, materiálu a technik cení také signatury či datace, nízký stupeň opotřebení, dále starožitnosti s průměrnou uměleckou a historickou cenou, a konečně ostatní sběratelsky zajímavé předměty, jaké se často prodávají i ve vetešnictví nebo na bleším trhu.

StarožitníciEditovat

Starožitníci, zejména obchodníci s uměním, bývají ke své profesi školeni. Někteří absolvují vysokoškolské studium dějin umění nebo mají ekonomické vzdělání, jež si doplňují pomocí nástavbových kursů. Tak mohou získat certifikát soudního znalce. V České republice jsou starožitníci a jejich obchody od roku 1991 sdruženi v Asociaci starožitníků.[1],[2]. Asociace sběratelům poskytuje bezplatnou poradnu a pořádá pravidelně dvakrát ročně Veletrhy starožitností Antique. Posudky a finanční ocenění vzácných starožitností formou písemného znaleckého posudku s úředním razítkem provádějí k tomu příslušní soudní znalci, sdružení při soudech podle místa bydliště.[3] Ta provozuje Rudolfinskou akademii, odbornou starožitnickou školu se sídlem v Praze 9 – Vysočanech.

Vývoz starožitnostíEditovat

Vývoz cenných starožitností je ve většině zemí světa (včetně ČR) omezen celními zákazy a předpisy. Starožitnosti, které se smějí vyvézt do zahraničí, musí být schváleny znaleckou institucí a opatřeny vývozním povolením s fotografií a razítkem. Vývozní povolení vydávají odborné národní instituce, jako Národní galerie v Praze, Národní památkový ústav (generální ředitelství) v Praze 1, Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze, Vojenský historický ústav, Národní technické muzeum, Náprstkovo muzeum, Moravské zemské muzeum v Brně aj. Tytéž předpisy se vztahují na archeologické nálezy.

Krádeže starožitnostíEditovat

Sbírku starožitností by si majitel měl zdokumentovat, zabezpečit proti krádeži a pojistit. Krádeže starožitností v České republice nebo jejich nelegální prodej je třeba ihned nahlásit Policii České republiky [4]. Nezvěstné či uloupené starožitnosti lze také vyhledávat v registru ukradených starožitností[5].

Restaurování a konzervaceEditovat

Starožitné předměty se odborně restaurují (obnovují) nebo konzervují. Restaurování obrazů a soch podléhá předpisům, smějí je vykonávat pouze vysokoškolsky školení restaurátoři s licencí Ministerstva kultury ČR, jsou povinni provádět všestranný průzkum, fotografickou a textovou dokumentaci, předat ji majiteli díla a archivovat. Také pro všechny obory uměleckých řemesel jsou evidováni odborně školení restaurátoři. Každý restaurátor nebo konzervátor smí provádět práce pouze v tom oboru, pro který má vystavenu licenci.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Jan Skřivánek, Počátky českého trhu s uměním, in: Sběratelské noviny 38. veletrhu Antique, listopad 2016, s. 1
  2. https://www.asociace.com/
  3. jejich seznam viz https://portal.justice.cz/Justice2/Soud/soud.aspx?h=1&q=znalci
  4. https://www.policie.cz/clanek/ukradene-starozitnosti.aspx
  5. Archivovaná kopie. www.registr-odcizenych-veci.cz [online]. [cit. 2020-04-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-02-16. 

LiteraturaEditovat

Časopisy a novinyEditovat

  • Art & Antiques – tištěný i internetový měsíčník, vydává od července roku 2002 Artantiques media, s.r.o., jejímž jednatelem a šéfredaktorem časopisu je Jan Skřivánek[1]
  • Starožitnosti a umění
  • Sběratelské noviny – příležitostný list, vydávaný od roku 2010 společností Ambit Media a. s.[2]

KnihyEditovat

  • Hidde Halbertsma: Encyklopedie starožitností, Rebo, Čestlice 2000, ISBN 80-7234-121-9
  • Albert Jackson: Starožitnosti – ošetřování a opravy, Slovart, Bratislava 1994, ISBN 80-7145-090-1
  • Eva Medková, Andrea Bohmannová: Starožitný nábytek – údržba a opravy, Státní nakladatelství technické literatury, Praha 1985
  • Paul Alterbury: Encyklopedie starožitností. Bratislava 1994
  • Zdeněk Knápek: Rukověť starožitníka a sběratele – 1. díl, Rubico, Olomouc 1998, ISBN 80-85839-22-9
  • Zdeněk Knápek: Rukověť starožitníka a sběratele – 2. díl, Rubico, Olomouc 1999, ISBN 80-85839-32-6
  • Zdeněk Knápek: Rukověť starožitníka a sběratele – 3. díl, Rubico, Olomouc 1999, ISBN 80-85839-39-3
  • Zdeněk Knápek: Rukověť starožitníka a sběratele – speciál, Rubico, Olomouc 2000, ISBN 80-85839-50-4
  • Zdeněk Knápek: Rukověť starožitníka a sběratele – 4. díl, Rubico, Olomouc 2001, ISBN 80-85839-53-9
  • Zdeněk Knápek, Alois Vláčil: Rukověť starožitníka a sběratele – 5. díl, Rubico, Olomouc 2002, ISBN 80-85839-78-4
  • Dana Stehlíková: Encyklopedie českého zlatnictví, stříbrnictví a klenotnictví. Libri Praha 2003

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat