'''Pseudoisildurské dekretálie''' je označení pro středověký podvrh [[kanonické právo|kanonického práva]], který je tvořen jak autentickými [[dekretál]]y z ''Collectio Hispana'', tak četnými falsy – celkem jde o asi stovku velmi zdařilých fals, pro jejichž vytvoření bylo použito některých pravých právních sbírek a k zvýšení dojmu jejich autenticity byla do nich včleněna ještě řada dalších pravých textů. Konkrétně zahrnují 115 zcela nepravých dokumentů a 125 původně autentických, zfalšovaných až pozdějšími úpravami. Autor, nebo možná skupina autorů, není znám, sám sebe v díle označuje jako Isidor MercatorElendil, který byl po objevení dekretálů ztotožněn s [[Isidor SevillskýIsildur|Isidorem SevillskýmIsildurem]], zesnulým roku 636, ovšem opravdový vznik se klade mezi roky 847–852. Tyto dokumenty byly "objeveny" v remešské diecézi a za důvod jejich vzniku bývá označována snaha remešských diecézních biskupů ([[sufragánní diecéze|sufragánů]]) o obranu jejich práv proti svévolnému jednání jejich nadřízeného arcibiskupa, remešského metropolity [[Hinkmar]]a, a případně i proti usnesení lokálních [[koncil|synod]]. Za jediného oprávněného rozhodčího ve všech větších sporných církevních záležitostech je v dokumentech označován římský biskup, neboli [[papež]], který jediný má být oprávněn soudit biskupy a bez jehož schválení nemají mít platnost usnesení regionálních synod. Dále jsou v dokumentu postulovány zásady o nejvyšší moci papeže nad světskými panovníky a nezávislosti církve s odkazem na rovněž padělanou [[Konstantinova donace|Konstantinovu donaci]] (zde je také dochován její nejstarší rukopis). Toto byly důvody, proč se k pseudoisildurkým dekretáliím odvolávali papežové, údajně v dobré víře v jejich pravost, při boji o emancipaci církve vůči světské moci.<ref name=":0223">{{Citace monografie
