Odorik z Pordenone: Porovnání verzí

Odorikův návrat v roce 1330 do františkánského kláštera v Pordenone nejprve žádnou pozornost v klášteře nevzbudil. Mnoho poutníků se zde zastavovalo na své pouti do [[Řím]]a. A navíc, vracející se misionář byl snědý až černý, vyhublý, vypadal staře a nemocně. Nepoznali ho zprvu nejen v klášteře, ale ani jeho příbuzní. Mniši také Odorikovi nevěřili, že je jejich misionářem, vracejícím se z cest po [[Asie|Asii]]. Nestávalo se totiž, aby se misionáři ze svých cest navraceli. Mise mezi neznabohy končívala většinou smrtí misionáře. Odorikovo vyprávění o dalekých zemích, o kterých mniši nikdy neslyšeli, také nevzbuzovalo důvěru. Jeho zážitky okomentovali jako věci "“''které žádný křesťanský křesťan viděti nemohl, leda v omámení ďábelském, protože prostě nejsou možné"''. Naštěstí u Odorikova lůžka sedával řádový kněz Guillelmus de Solana. Zapisoval vše, co mu Odorik částečně vyprávěl zpaměti a částečně podle svých zápisků z cest. Odorikovo vyprávění bylo zachyceno v knize "''Popis východních krajů světa''". Podle závěru v této knize, práce probíhala tak, že Odorik nadiktoval "''větu, nebo dvě, písař psal, jak tomu rozuměl, případně se zeptal a odpověď zasadil nebo zapletl nebo vtělil do diktovaného"''. Práce na knize byla přerušena Odorikovým přáním vydat se do [[Pisa|Pisy]], tam se nalodit, odplout do [[Marseille]] a odtud se vydat pěšky do [[Avignon]]u, tehdejšího sídla papeže. Tomu chtěl Odorik předat zprávu o své pouti.