Byzantská říše: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m Robot: oprava ISBN; kosmetické úpravy |
Robot: Opravuji 1 zdrojů a označuji 0 zdrojů jako nefunkční) #IABot (v2.0.9.5 |
||
| (Není zobrazeno 145 mezilehlých verzí od 48 dalších uživatelů.) | |||
Řádek 1:
{{Infobox - zaniklý stát
| název = Římská říše
| originální název = ''Βασιλεία Ῥωμαίων'' – Basileía Rhōmaíōn ([[řečtina|el]])<br />Imperium Romanum ([[Latina|la]])
| rok vzniku = [[395]]
| rok zániku = [[1453]]
| více před = ne
| před 1 = Římská říše
| před 1 vlajka = Vexilloid of the Roman Empire.svg
| více po = ne
| po 1 = Osmanská říše
| po 1 vlajka = Ottoman flag by Hieronymus Bosch.svg
| po 2 = Trapezuntské císařství
| po 2 vlajka = Banner of the Empire of Trebizond.svg
| po 3 = Epirský despotát
| po 3 vlajka = Coat of arms of Carlo I Tocco in Arta.svg
| vlajka = <!-- Byzantine imperial flag, 14th century.svg (vlajka Palaiologů na sklonku říše) -->
| článek o vlajce = Byzantské vlajky a insignie
| velikost vlajky = 110px
| znak = <!-- Byzantine Eagle.svg (znak Palaiologů na sklonku říše) -->
| velikost znaku = 80px
| článek o znaku = Byzantské vlajky a insignie
| mapa = Justinian555AD.png
| velikost mapy = 290px
| mapa poznámka = Vrcholná rozloha říše roku [[555]] za vlády [[Justinián I.|Justiniána I.]]
| mapa2 = Territorial evolution of the Eastern Roman Empire.gif
| velikost mapy2 = 290px
| mapa2 poznámka = Územní vývoj říše v letech [[376]]–[[1453]]
| hlavní město = [[Konstantinopol]] {{nowrap|([[395]]–[[1204]],}} {{nowrap|[[1261]]–[[1453]])}}
| rozloha = 440 000
| rozloha poznámka = (rok [[1281]])<br />3 500 000 km² ([[6. století]])<br />2 500 000 km² ([[4. století]])
| počet obyvatel = 16 000 000 (rok [[457]])<br />26 000 000 (rok [[565]])<br />7 000 000 (rok [[775]])<br />12 000 000 (rok [[1025]])<br />10 000 000 ([[12. století]])<br />5 000 000 (rok [[1281]])<br />2 000 000
| počet obyvatel poznámka = (rok [[1320]])
| jazyky = pozdní [[latina]], [[starořečtina]], [[byzantská řečtina]], národní jazyky
| národnostní složení = [[Římané#Byzantská říše|Východní Římané]]<ref group="p.">[[Římané]] (''Rhomaioi'', ''Romaios'') „Romájové“, tzv. „[[Římané#Byzantská říše|Byzantinci]]“, tj. Východní Římané. Obyvatelé byzantské říše se nazývali Římany, přestože se již dorozumívali [[Řečtina|řečtinou]], svou vlast označovali v řečtině jako římskou zemi ''Rhomania''. Lidmi na Západě byli na základě jazyka a geografické polohy považováni za Řeky, v tom ale jistě sehrála roli i neslučitelnost se západním římským císařstvím.</ref>, [[Řekové]], [[Slované]] ([[Bulhaři]], [[Srbové]]), [[Arméni]], [[Semité]] ([[Hebrejci]], [[Aramejci]], [[Syřané]]), [[Koptové]], [[Židé]], [[Turci]], atd.
| náboženství = [[Východní křesťanství|východní křesťanské]] ([[Státní náboženství|státní]] od [[380]]), [[Pozdně antické náboženství|pozdně antické pohanství]] (původní),<br />[[Judaismus|judaistické]], místní náboženství
| měna = [[solidus]], [[denár]], [[hyperpyron]]
| státní zřízení = [[monarchie]], polo-[[Feudalismus|feudální]] [[monarchie]], [[absolutní monarchie]]
| vznik = rok [[395]] – definitivní rozdělení [[Starověký Řím|Římské říše]] na dvě části
| zánik = [[29. květen|29. května]] [[1453]] – [[Pád Konstantinopole|dobytí Konstantinopole]] [[Osmanská říše|Osmanskou říší]]<br />[[15. srpen|15. srpna]] [[1461]] – dobytí [[Trabzon|Trapezuntu]] [[Osmanská říše|Osmanskou říší]], zánik [[Trapezuntské císařství|Trapezuntského císařství]]
}}
'''Byzantská říše''', zkráceně '''Byzanc''', oficiálně
V roce [[330]] povýšil římský císař [[Konstantin I. Veliký|Konstantin Veliký]] původní [[starověk]]ou obec [[Byzantion]] přejmenovanou na [[Konstantinopol|Nova Roma]] na hlavní město celé [[Starověký Řím|Římské říše]].
Po porážce v [[Bitva u Mantzikertu|bitvě u Mantzikertu]] v roce [[1071]] ztratila říše ve prospěch [[Seldžucká říše|seldžuckých Turků]] většinu [[Malá Asie|Malé Asie]], představující jádro jejího teritoria. Po nástupu [[Komnenovci|Komnenovců]] sice získala zpět některé oblasti a ve [[12. století|12. století]] dočasně obnovila svoji převahu, ovšem za pozdějších císařů započal její definitivní úpadek. Během [[Čtvrtá křížová výprava|čtvrté křížové výpravy]] utrpěla Byzanc fatální úder, když byla [[Konstantinopol]] roku [[1204]] dobyta [[Křížové výpravy|křižáky]]. Třebaže císařové z dynastie [[Palaiologové|Palaiologů]] dokázali v roce [[1261]] říši obnovit, opakující se [[Občanská válka|občanské války]] výrazně podlomily její moc. Postupný rozklad vyvrcholil [[Pád Konstantinopole|pádem Konstantinopole]] v roce [[1453]] a dobytím zbývajících byzantských území [[Osmanská říše|osmanskými Turky]].
== Význam ==
V průběhu své tisícileté existence sloužila říše jako záštita [[křesťanství]], čímž výrazně přispěla k ochraně [[Evropa|Evropy]] před šířením [[islám]]u. Kromě toho disponovala pevnou zlatou měnou, jež byla v oběhu v celém středomořském prostoru. Konstantinopol patřila jako jedna z největších metropolí v tehdejším světě k nejdůležitějším obchodním střediskům.
Byzanc měla určující vliv na náboženství, právo, politický systém, architekturu a umění značné části Evropy a [[Střední východ|Středního východu]], přičemž přispěla k zachování a předání četných literárních děl a vědeckých poznatků klasického světa a jiných kultur. Věda, která se zabývá Byzantskou říší, se jmenuje [[byzantologie]].<ref>{{Citace elektronické monografie | titul = Propylaeum: Byzantine Studies | url = http://www.propylaeum.de/en/byzantine-studies/ | kapitola = Byzantine Studies | datum přístupu = 2012-06-24 | vydavatel = Bayerische Staatsbibliothek Munich, University Library of Heidelberg, Institute for Classical Philology of the Humboldt University of Berlin, German Archaeological Institute Berlin | jazyk = anglicky | url archivu = https://web.archive.org/web/20120608232458/http://www.propylaeum.de/en/byzantine-studies/ | datum archivace = 2012-06-08 | nedostupné = ano }}</ref>
<gallery caption="přehled byzantské architektury a umění:" heights="90" widths="140">
Soubor:Walls of Constantinople.JPG|Theodosiánské hradby [[Konstantinopol]]e, rekonstruovaná část
Soubor:Hagia Sophia in Istanbul (focused on the original Roman building).jpg|Chrám [[Hagia Sofia]] v Konstantinopoli, pohled na původní stavbu (bez [[minaret]]ů)
Soubor:Hagia Sophia - Muhammad, Allah, Abu Bakr.jpg|Chrám [[Hagia Sofia]] v Konstantinopoli, interiér
Soubor:Comnenus mosaics Hagia Sophia.jpg|[[Mozaika]] [[Bohorodička|Bohorodičky]] s [[Seznam byzantských císařů|císařem]] [[Jan II. Komnenos|Janem II. Komnenem]] a císařovnou [[Irena Uherská|Irenou]], chrám [[Hagia Sofia]]
Soubor:Fethiye Museum 9607.jpg|[[Mozaika]] [[Ježíš Kristus|Krista]] [[Pantokrator]]a, [[kostel Pammakaristos]] v [[Istanbul]]u
Soubor:Chora Church Constantinople 2007 panorama 002.jpg|[[Chrám svatého Spasitele v Chóře|Chrám sv. Spasitele v Chóře]] obsahuje některé nejlepší byzantské [[Freska|fresky]] a [[Mozaika|mozaiky]]
</gallery>
== Názvy ==
=== Pojem Byzantská říše ===
{{viz též|Byzantion}}
[[Soubor:Bizansist touchup.jpg|náhled|upright=1.3|Pohled na [[Konstantinopol]] (Cařihrad) z ptačí perspektivy]]
Název „Byzantská říše“, zkráceně „Byzanc“, je novodobý, moderními historiky široce užívaný pojem, naprosto neznámý tehdejším obyvatelům říše. Poprvé ho použil v roce [[1557]], jedno století po pádu Konstantinopole, [[Německo|německý]] dějepisec [[Hieronymus Wolf]] ve svém díle ''Corpus Historiae Byzantinae''. Pojem „byzantský“ odvodil z názvu [[Starověké Řecko|řecké]] osady [[Byzantion]], na jejímž místě byla Konstantinopol založena. Jeho užitím chtěl odlišit dějiny [[starověk]]é římské říše od její [[středověk]]é nástupkyně. Publikace ''Byzantine du Louvre'' (''Corpus Scriptorum Historiae Byzantinae'') z roku 1648 a [[Charles du Fresne, sieur du Cange|Du Cangeho]] ''Historia Byzantina'' z roku [[1680]] přispěly k rozšíření tohoto pojmenování mezi [[Francie|francouzskými]] autory. V časech [[osvícenství]] ho zpopularizovali tehdejší spisovatelé, jako byli [[Charles Louis Montesquieu|Montesquieu]], [[Voltaire]] a [[Edward Gibbon|Gibbon]].<ref name="Clifton">[http://www.romanity.org/htm/fox.01.en.what_if_anything_is_a_byzantine.01.htm Fox, Clifton R. ''What, If Anything, Is a Byzantine?'']. The Romans Ancient, Medieval and Modern, [cit. 2010-07-05].</ref> V jejich podání však adjektivum „byzantský“ nabylo pejorativní nádech, protože se stalo synonymem slova dekadentní. Při srovnání byzantské civilizace s klasickou antickou civilizací se jim totiž existence prvně jmenované jevila jako vleklé období úpadku.
=== Římská říše a Římané ===
[[Soubor:Family marriage.jpg|náhled|upright=0.8|Scéna svatby a rodinného života v [[Konstantinopol]]i]]
Samotní obyvatelé Byzantské říše, dnes známí jako „Byzantinci“, sami sebe nazývali [[Římané|Římany]] (''Rhomaioi'') a svůj stát označovali ''Rhomania'', případně ''Basileia ton Rhomaion'', což se do [[Latina|latiny]] překládalo jako ''Imperium Romanorum'', tj. říše Římanů, tedy římská říše.<ref>Dostálová (1990), s. 20</ref> Přestože si Byzanc po převážnou většinu svých dějin podržela multietnický charakter a zachovávala odkaz řecko-římských tradic, vzhledem k rostoucí převaze [[Řekové|řeckého]] elementu ji její současníci v [[Západní Evropa|západní Evropě]] nazývali „říší Řeků“ (''Imperium Graecorum''). Nároky Východořímské říše na římské dědictví byly zásadně zpochybněny korunovací [[Karel Veliký|Karla Velikého]] za císaře Římanů [[papež]]em [[Lev III.|Lvem III.]], považujícím trůn Římské říše za uprázdněný.<ref name="collins">Collins (2005), Ss. 286–287</ref> V západních zemích byl od těchto dob titul ''Imperator Romanorum'' vyhrazen pro Karlovy následníky a panovníky [[Svatá říše římská|Svaté říše římské]], zatímco konstantinopolský císař byl někdy označován jako ''Imperator Graecorum'' („císař Řeků“). Naproti tomu ve vnímání [[Perská říše|Peršanů]], [[muslim]]ů a [[Slované|Slovanů]] byla římská identita Byzantské říše všeobecně akceptována. V islámském světě byla tudíž známá jako ''Rúm'' („Řím“).<ref name="Clifton"/>
==
=== Rozdělení impéria ===
{{Infobox - zaniklý stát
| měna = [[solidus]]
| státní
| vznik = rok [[395]] – definitivní rozdělení [[Římská říše|říše]]
| zánik =
}}
V roce 284 se moci v [[Starověký Řím|římské říši]] chopil [[Diocletianus]], jenž překonal [[Krize třetího století|krizi třetího století]] uskutečněním vnitřních reforem a nastolením nového systému vlády, zvaného [[Tetrarchie (vláda)|tetrarchie]].<ref name="B1">Bury (1958), [http://penelope.uchicago.edu/Thayer/E/Roman/Texts/secondary/BURLAT/1*.html#1 I.1]</ref> V rámci něho byla říše fakticky rozdělena na dvě části, spravované dvěma císaři (''[[Augustus (titul)|augusti]]''). Ti si posléze přibrali za své kolegy dva mladší partnery a své budoucí nástupce v hodnosti caesarů (''[[caesar]]es'').<ref>Češka (2000), s. 33</ref>
[[Soubor:Rome-Capitole-StatueConstantin.jpg|náhled|vlevo|upright=0.6|Konstantin Veliký]]
Po Diocletianově abdikaci v roce 305 se toto uspořádání zhroutilo. Následovaly [[Občanská válka|občanské války]] trvající až do roku 324, kdy [[Konstantin I. Veliký|Konstantin Veliký]] získal kontrolu nad celým územím říše. Konstantin navázal na Diocletianovy správní a daňové reformy,<ref name="B1"/> posílil vojsko a zavedl novou, vysoce stabilní zlatou minci [[solidus]]. 11. května 330 přesunul sídlo vlády na [[Bospor]], kde založil novou císařskou rezidenci nazvanou [[Konstantinopol]].<ref>Češka (2000), s. 85</ref> Tím zdůraznil rostoucí význam hospodářsky konsolidovanější a rozvinutější východní poloviny impéria. Město se těšilo strategicky mimořádně příznivé poloze mezi [[Evropa|Evropou]] a [[Asie|Asií]], nacházelo se na spojnici obchodních tras a nejpozději v závěru 4. století se stalo trvalým sídlem na východě panujících římských císařů.
[[Soubor:Raphael Baptism Constantine.jpg|náhled|vlevo|upright=0.8|''Konstantinův křest'', obraz namalovaný pravděpodobně Gianfrancescem Pennim]]
Konstantin se v roce 313 jako první císař otevřeně přiklonil ke [[křesťanství]], jež všestranně podporoval,<ref>Češka (2000), s. 54</ref> v čemž pokračovali téměř všichni jeho nástupci. Křesťané byli zahrnováni velkorysými privilegii, čímž byli preferováni na úkor starého [[pohanství]]. Vliv [[Církev|církve]] v průběhu 4. století výrazně vzrostl, což bylo završeno povýšením křesťanství na oficiální státní náboženství za [[Theodosius I.|Theodosia I.]]<ref>Češka (2000), s. 168</ref> V roce 395 byla říše rozdělena mezi Theodosiovy syny: [[Romanizace (kultura)|romanizovaný]] a rurálnější západ připadl [[Honorius (císař)|Honoriovi]]; urbanizovanější a silně [[Helenizace|helenizovanou]] východní část obdržel [[Arcadius]]. Ačkoli již dříve docházelo k obdobným členěním impéria, toto dělení se ukázalo být definitivním.<ref>Zástěrová a kol. (1992), s. 48</ref>
Koncem 4. století, v době začínajícího [[stěhování národů]], byla římská říše vystavena náporu [[Germáni|germánských]] a jiných [[barbar]]ských kmenových svazů. V [[Bitva u Adrianopole|bitvě u Adrianopole]] v roce 378 východní vojsko ničivě podlehlo [[Gótové|Gótům]],<ref>Dupuy (1996), s. 175</ref> nedlouho nato usazeným jako [[foederati]] na římském území. Od počátku 5. století směřovaly vpády Germánů a [[Hunové|Hunů]] rostoucí měrou proti hospodářsky a vojensky oslabenější [[Západořímská říše|západořímské říši]]. Konsolidovanější východ musel čelit útokům [[Perská říše|novoperské]] [[Sásánovci|sásánovské říše]], třebaže v letech 387 až 502 se vzájemné vztahy vyvíjely převážně mírově.<ref>Zástěrová a kol. (1992), s. 59</ref> Roku 410 bylo město [[Řím]] dobyto a vydrancováno [[Vizigótská říše|Vizigóty]] a zhruba v témže čase byly rozsáhlé oblasti západu opanovány Germány,<ref>Dupuy (1996), s. 188</ref> nicméně východní říše zůstala s výjimkou [[Balkán]]u veskrze ušetřena srovnatelných katastrof. Za [[Theodosius II.|Theodosia II.]] byly zesíleny [[konstantinopolské hradby]], díky čemuž se toto město stalo takřka nedobytným.<ref>Meier (2009), s. 18</ref> Hunové byli odvráceni od pustošení východořímského území každoročním vyplácením [[tribut]]u.<ref>[http://www.roman-emperors.org/theo2.htm Nathan, Geoffrey S. ''Theodosius II (408–450 AD)'']. De Imperatoribus Romanis, [cit. 2010-07-05].</ref> Theodosiův nástupce [[Marcianus]] odmítl Hunům nadále platit, načež hunský král [[Attila]] vytáhl proti západořímské říši.<ref>Treadgold (1997), s. 98</ref> Krátce po Attilově smrti v roce 453 se jeho říše rozpadla, takže Konstantinopol byla zbavena hrozby hunských nájezdů.
[[Soubor:Theodosianische Landmauer in Istanbul.jpg|náhled|vlevo|upright=
V náboženských otázkách destabilizovaly východní říši různé [[hereze]] a doktrinální spory, stupňované soupeřením [[Patriarchát (
Ve druhé polovině 5. století se východní říše musela potýkat s obtížnými vnitropolitickými problémy. Valná část armády sestávala z germánských vojáků, z nichž se někteří domohli významných pozic v řízení státu.<ref>Treadgold (1997), s. 100</ref> [[Leon I.]], první císař, jemuž svěřil císařskou korunu konstantinopolský patriarcha, se tudíž pokusil eliminovat nebezpečnou moc Germánů jejich nahrazením [[Isaurie|Isaury]], polobarbarskými obyvateli jihovýchodní [[Malá Asie|Anatolie]].<ref>Češka (2000), s. 228</ref> Isaur jménem [[Zenon (císař)|Zenon]] se dokonce v roce 474 zmocnil císařského trůnu, ovšem za jeho nástupce byl vliv Isaurů vynaložením značného úsilí potlačen. Východořímské vojsko pak opět tvořili cizí, zvláště germánští žoldnéři, jejich působení na politiku říše zůstávalo ale omezeno.
V roce 468 se východní Římané rozhodli podpořit západořímskou říši vysláním obrovské flotily proti [[Vandalové|Vandalům]] do [[Severní Afrika|severní Afriky]].<ref>Češka (2000), s. 233</ref> Po nezdaru této expedice se poměry na západě rychle zhoršovaly a roku 476 sesadil germánský velitel [[Odoaker]] posledního západořímského císaře [[Romulus Augustus|Romula Augusta]]. O několik let později pověřil východořímský císař [[Zenon (císař)|Zenon]] [[Ostrogóti|ostrogótského]] krále [[Theodorich Veliký|Theodoricha]] vedením výpravy na [[Apeninský poloostrov]]. Po Odoakerově porážce v roce 493 učinil sice Theodorich z [[Itálie]] vlastní, fakticky nezávislou doménu, Zenon se však zbavil ohrožení ze strany Ostrogótů, kteří před svým odchodem soustavně
Po Zenonovi nastoupil [[Anastasios I.|Anastasius I.]], letitý představitel státní správy římského původu, který se v prvním desetiletí svého panování musel vypořádávat s Isaury. Anastasius se ukázal jako mimořádně zdatný administrátor a energický reformátor, když zdokonalil monetární soustavu a provedl zásadní úpravy daňové soustavy, v rámci níž snížil daňové zatížení městského obyvatelstva. Přesto zanechal ve státní pokladně enormní sumu 320 000 [[Libra (
=== Formální znovusjednocení a nová závislá území ===
{{viz také|Odoakerovo království}}
[[Soubor:4KLEONID.png|náhled|upright=1.0|vpravo|Říše v době Leonovců (tmavě fialová), [[Odoakerovo království|Odoakerova Itálie]] a [[Syagriova říše]] (červeně)]]
Po sesazení císaře [[Romulus Augustus|Romula Augusta]] nechal [[Odoaker]] odeslat císařské insignie císaři Zenonovi s prohlášením, že pro obě poloviny říše dostačuje jeden císař. Tím uznal Zenonovu svrchovanost nad Západem a říše se formálně sjednotila. Zenon Odoakerovi udělil titul patricia a učinil jej místodržícím nad západní polovinou říše. Svrchovanost Konstantinopole uznala roku [[507]] i [[Franská říše]], takže na Římské říši bylo ''de iure'' závislé i království Franků.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Grant
| jméno = Michael
Řádek 85 ⟶ 140:
| strany = 383
| isbn = 80-7257-009-9
}}</ref> Odoaker tak předešel konfliktu s Východořímskou říší a jeho vládu v Itálii to nijak neomezovalo, naopak. Odoaker projevoval formální respekt vůči Nepotovi a nechal v Mediolanu a Ravenně razit solidy se jmény obou císařů, ale jinak vládl Itálii zcela nezávisle jako suverénní král a neměl zájem učinit cokoli, čím by Nepotovi dopomohl zpět k moci. V roce 480 byl Nepos ve svém venkovském sídle v Dalmácii nedaleko Salony zavražděn dvěma veliteli ([[comes]]) Viatorem a Ovidou, v čemž měl patrně prsty i někdejší císař [[Glycerius]]. Nepotovi smrti Odoaker brzy využil jako záminky ke vpádu do Dalmácie a po vítězství nad Ovidou ji připojil ke svému království. V letech [[490]]–[[493]] bojoval proti [[Ostrogóti|Ostrogótům]] a jejich vůdci [[Theodorich Veliký|Theodorichovi]]. V roce [[493]] uzavřeli dohodu o společném panování v [[Odoakerovo království|Itálii]]. Brzy po těchto událostech Theodorich Odoakera zavraždil. V roce [[493]] Itálii zcela ovládla Theodorichova ostrogótská armáda a z Itálie se stává [[Ostrogótské království]].
=== Znovudobytí západních provincií ===
{{clear}}
{{Infobox - zaniklý stát
| rok zániku 2 = [[711]]<br /><span style="font-size:90%">Syrská dynastie</span><br />[[717]]–[[802]]<br /><span style="font-size:90%">Nikeforská dynastie</span><br />[[802]]–[[813]]
| po 5 = Srbské knížectví (středověk){{!}}Srbské knížectví
| po 6 = První bulharská říše{{!}}Bulharský chanát
| po 9 = Krétský emirát
| po 9 vlajka = Black flag.svg
| po 10 = Sicilský emirát
| po 10 vlajka = Rectangular green flag.svg
| vlajka = Labarum of Constantine III.svg
| velikost vlajky = 95px
| článek o vlajce = Byzantské vlajky a insignie
| znak = Byzantine Calvary cross potent (transparent).png
| článek o znaku = Byzantské vlajky a insignie
| mapa = 4KJUSTINIAN.png
| mapa2 = 4KHERECLIAN.png
| velikost mapy = 290px
| velikost mapy2 = 290px
| mapa poznámka = Byzantská říše v roce [[555]] za [[Justinián I.|Justiniána I.]] rozšířená o části bývalé [[Západořímská říše|Západořímské říše]], severní Afriku, Itálii a jižní Hispánii
| mapa2 poznámka = [[Byzantská říše v době Herakleiovců|Byzantská říše (fialová) po smrti Herakleia]]
| hlavní
| počet obyvatel = 16 000 000 ([[5. století]])
| jazyky = [[latina]] (liturgický a místní), [[řečtina]], dále [[aramejština]], [[koptština]], lokální
| národnostní složení = [[Římané#Byzantská říše|Východní Římané]], [[Římané|Západní Římané]], [[Řekové]], [[Semité]] ([[Hebrejci]], [[Aramejci]], [[Syřané]]), [[Germáni]], [[Arméni]], [[Isaurie|Isaurové]], [[Koptové]], [[Slované]]
| náboženství = [[Katolická církev|východní katolické]], [[Ariánství|ariánské]], [[Monofyzitismus|monofyzitské]], [[Judaismus|judaistické]], [[Nestoriánství|nestoriánské]], [[Egyptské náboženství|egyptský polyteismus]]<ref group="p.">[[Egyptské náboženství|Staroegyptské náboženství]] doznívalo ve východořímské [[Egyptská diecéze|Egyptské diecézi]] ([[Aegyptus|provincii]]) až do roku [[535]] n. l., nejdéle na ostrově [[Philae]].</ref>
| měna = [[solidus]]
| státní zřízení = [[monarchie]]
| vznik =
| zánik =
}}
Za panování [[Justinus I.|Justina I.]] vykonával skutečnou kontrolu nad říší jeho schopný synovec Petrus Sabbatius.<ref name="Evans">[http://www.roman-emperors.org/justinia.htm Evans, James Allan. ''Justinian (AD 527–565)'']. De Imperatoribus Romanis, [cit. 2010-07-05].</ref> Tento potomek rolníků z [[Ilýrie]] se po strýcově smrti v roce 527 ujal vlády a stal se známým jako [[Justinián I.]] Záhy pojal úmysl obnovit římskou říši v její někdejší velikosti. Roku 532 si proto zajistil východní hranici uzavřením „věčného míru“ se sásánovskou říší, načež podnikl sérii výbojných válek na západě.<ref>Meier (2009), Ss. 54–56</ref>
[[Soubor:Meister von San Vitale in Ravenna 004.jpg|náhled|vlevo|upright=0.6|Justinián I. na mozaice v [[bazilika San Vitale|bazilice San Vitale]], Ravenna]]
[[Soubor:Meister von San Vitale in Ravenna 013.jpg|náhled|vlevo|upright=0.6|Justiniánův generál [[Belisar]], mozaika v [[bazilika San Vitale|bazilice San Vitale]] v [[Ravenna|Ravenně]]]]
V letech [[533]] a [[534]] si Byzantinci vedení vojevůdcem [[Belisar]]em podmanili [[Římské Kartágo|Kartágo]] a vyvrátili království Vandalů v severní Africe. Ostrogótskou Itálii zachvátily po Theodorichově úmrtí nástupnické zmatky, jichž Byzantinci využili roku 535 k obsazení [[Sicílie]] a [[Dalmácie (provincie)|Dalmácie]]. V následujícím roce přistál Belisar v jižní Itálii a vstoupil do Říma,<ref>Bury (1958), [http://penelope.uchicago.edu/Thayer/E/Roman/Texts/secondary/BURLAT/18B*.html#4 XVIII.4]</ref> nicméně Ostrogóti vytrvali v odporu do roku 540, kdy padla [[Ravenna]]. Poté se téměř poražení Ostrogóti znovu vzchopili pod velením [[Totila|Totily]] a opanovali bezmála celou Itálii. Po příchodu nového byzantského vojska, v jehož čele stál [[eunuch]] [[Narses]], byl Totila poražen a zabit v [[Bitva u Tagin|bitvě u Taginae]] v roce 552.<ref>Bury (1958), [http://penelope.uchicago.edu/Thayer/E/Roman/Texts/secondary/BURLAT/19C*.html#10 XIX.10]</ref> Navzdory pokračujícímu odboji Gótů a invazi [[Frankové|Franků]] byl konflikt na Apeninském poloostrově posléze završen byzantským vítězstvím. Zhruba v téže době se Byzantinci angažovali ve vnitřních sporech ve vizigótské [[Hispánie|Hispánii]], díky čemuž zabrali jižní část [[Pyrenejský poloostrov|Iberského poloostrova]].<ref>Bury (1958), [http://penelope.uchicago.edu/Thayer/E/Roman/Texts/secondary/BURLAT/19D*.html#14 XIX.14]</ref> Byzantská přítomnost v oblasti přetrvala přibližně do roku 620.<ref>Haldon (1990), s. 34</ref>
Justiniánovo období neproslulo jenom vojenskými úspěchy, protože za jeho vlády se Byzanc povznesla rovněž kulturně, třebaže císař nechal v roce 529 uzavřít [[Athény|athénskou]] [[Platónská akademie|Akademii]].<ref>Meier (2009), s. 44</ref> Kromě mnoha jiných význačných osobností působili v těchto letech historik [[Prokopios z Kaisareie|Prokopios z Kaisareie]] či filozof [[Jan Filoponos|Ioannes Filoponos]]. Mezi léty 528 až 534 provedla komise řízená právníkem [[Tribonianus|Tribonianem]] kodifikaci [[Římské právo|římského práva]], jež byla pojmenována ''[[Corpus iuris civilis]]''.<ref name="Vasil">[http://www.intratext.com/IXT/ENG0832/_PC.HTM Vasiliev, Alexander A. ''The Legislative Work of Justinian and Tribonian'']. History of the Byzantine Empire, [cit. 2010-07-05].</ref> Za Justiniána, posledního císaře, jehož rodným jazykem byla latina, byla podle návrhu architektů [[Isidor z Milétu|Isidora z Mílétu]] a [[Anthémios z Trallu|Anthémia z Trallu]] vybudována monumentální bazilika [[Hagia Sofia]], představující po tisíc let největší křesťanský chrám na světě.<ref>Meier (2009), Ss. 65–66</ref>
Justinián čelil nesnadným výzvám a již roku [[532]] ustál s přispěním císařovny [[Theodora I.|Theodory]] nebezpečné [[povstání Níká]] v Konstantinopoli.<ref name="Evans"/> Vedle toho se prohlubovalo napětí mezi [[Pravoslaví|ortodoxními křesťany]] a monofyzity, zvláště ve východních provinciích.<ref>Meier (2009), Ss. 38–39</ref> Sásánovský král [[Husrav I.]] vtáhl v roce 540 do Sýrie a zle vyplenil Antiochii, metropoli římského [[Orient]]u.<ref>Meier (2009), s. 102</ref> Namáhavá válka s Persií vyplnila takřka celý zbytek Justiniánova panování. Taktéž Balkán, jehož obrana byla oslabena odesláním vojenských sborů na západ, utrpěl vážné škody způsobené opakovanými nájezdy [[Slované|Slovanů]] a [[Protobulhaři|Bulharů]]. Počátkem čtyřicátých let 6. století postihl říši pustošivý [[justiniánský mor]], jemuž padla za oběť asi čtvrtina populace východního [[Středomoří]]. Rapidní úbytek obyvatelstva společně s neustálým válčením přispěl k hospodářskému úpadku a vyprázdnění státní pokladny.<ref>Treadgold (1997), Ss. 196–197</ref>
Justiniánova dlouhá vláda symbolizovala podle názoru některých historiků důležitou přechodovou fázi vývoje klasické antické kultury v raně byzantskou civilizaci. [[Georgij Aleksandrovič Ostrogorskij]] tudíž Justiniána považoval za „posledního římského imperátora“.<ref>Ostrogorsky (1963), s. 65</ref>
Řádek 156 ⟶ 219:
=== Boj o přežití ===
{{Viz též|Byzantská říše v době Herakleiovců}}
Husrav II. využil Maurikiovy násilné smrti jako záminky k rozpoutání nového konfliktu a k napadení [[Arménie]] a římské [[Mezopotámie]].<ref>Treadgold (1997), s. 238</ref> Proti neoblíbenému Fokovi, jenž je v byzantských pramenech líčen jako [[Tyrannis|tyran]], byla zosnována spiknutí z řad konstantinopolských [[senát]]orů. V roce 610 byl nakonec sesazen [[Herakleios|Herakleiem]], synem [[
[[Soubor:Solidus-Heraclius-sb0764.jpg|náhled|vlevo|upright|Solidus vyobrazující Herakleia a jeho syny]]
Za nanejvýš kritických okolností se Herakleios roku 622 odhodlal k zahájení protiofenzívy, záhy nabývající povahy svaté války, a uspořádal několik tažení na perské území, jimiž zvrátil dosavadní průběh střetnutí.<ref>Haldon (1990), s. 45</ref> V roce 626 byli Avaři a Slované drtivě poraženi při [[Obléhání Konstantinopole (626)|obléhání Konstantinopole]].<ref>Dupuy (1996), s. 230</ref> Když sásánovské vojsko podlehlo Byzantincům v [[Bitva u Ninive|bitvě u Ninive]] v roce 627, uzavřeli Peršané mír, v němž se vzdali všech svých výbojů, a Herakleios mohl slavnostně vrátit svatý kříž do Jeruzaléma.<ref>Haldon (1990), s. 46</ref> Už za války s Peršany Herakleios povýšil [[Řečtina|řečtinu]] na úřední jazyk. Z císařské titulatury vypustil latinské slovo ''[[Imperátor|imperator]]'' a nadále se nechal oficiálně označovat jako ''[[basileus]]'',<ref>Ostrogorsky (1963), s. 89</ref> někdy je proto považován za prvního byzantského císaře.
Dlouhý a namáhavý konflikt s Peršany říši enormně vyčerpal a učinil ji tak mimořádně zranitelnou vůči [[Islámská expanze|islámské expanzi]], zahájené [[Arabové|Araby]] počátkem třicátých let 7. století.<ref>Bednaříková, Homola, Měřínský (2009), s. 390</ref> V roce 636 arabští [[beduíni]] vedení [[Chálid ibn al-Valíd|Chálidem ibn al-Valídem]] porazili Byzantince v [[Bitva u Jarmúku|bitvě u Jarmúku]],<ref>Kaegi (1997), s. 114</ref> v důsledku čehož ztratila říše Sýrii a [[Palestina|Palestinu]], jejichž monofyzitské obyvatelstvo kladlo útočníkům jen zanedbatelný odpor.<ref>Collins (2005), s. 162</ref> Po kapitulaci [[Alexandrie]] v roce 642 dobyli [[muslim]]ové Egypt a v dalších letech se jim podvolila také Arménie, ačkoli Byzantinci se pokoušeli obě tyto země získat zpět. Byzanc se navzdory závažnému zmenšení svého území dokázala arabským výbojům ubránit, na rozdíl od sásánovské říše, která se do roku 651 zcela zhroutila. Byzantské vojsko se stáhlo do Malé Asie, chráněné před nepřáteli přirozenou bariérou v podobě pohoří [[Taurus (pohoří)|Taurus]].<ref>Treadgold (1997), s. 307</ref> Arabové vybudovali z podnětu [[Mu'ávija I.|Muáviji]] vlastní loďstvo a narušili dosavadní námořní hegemonii Byzantinců ve východním Středomoří. Kolem roku 650 poprvé zpustošili [[Kypr]], nedlouho nato zvítězili nad byzantskou flotilou u pobřeží [[Lýkie]] a opanovali [[Rhodos]].<ref>Treadgold (1997), s. 314</ref> V šedesátých letech vytáhl [[Konstans II.]] proti Langobardům v jižní Itálii a po krátkém pobytu v Římě přesunul svoji rezidenci do [[Syrakusy|Syrakus]] na Sicílii, nicméně jeho nástupce ponechal sídlo vlády na východě.<ref>Ostrogorsky (1963), s. 102</ref> Stále častější, každoroční vpády Arabů do Anatolie vyvrcholily v letech 674 až 678, kdy došlo k [[Obléhání Konstantinopole (674–678)|blokádě Konstantinopole]]. Útočníci byli odraženi, k čemuž výrazně přispělo použití „[[Řecký oheň|řeckého ohně]]“ proti arabským lodím.<ref>Zástěrová a kol. (1992), s. 99</ref>
[[Soubor:Greekfire-madridskylitzes1.jpg|vlevo|náhled|upright=0.9|Řecký oheň byl poprvé použit za [[Byzantsko-arabské války|byzantsko-arabských válek]]]]
Arabská expanze připravila říši o téměř dvě třetiny jejího dřívějšího území, třebaže někteří císařové zpočátku usilovali o zvrácení těchto dopadů. V souvislosti s tím vzalo definitivně za své pozdně antické uspořádání státu a společnosti. Dosud přežívající [[Polis|poleis]] byly buď úplně opuštěny, nebo se vyvinuly v menší opevněná sídla, nazývaná kastra,<ref>Haldon (1990), Ss. 108–109</ref> kvůli čemuž získalo byzantské hospodářství agrárnější charakter. Ztráta [[Aramejci]] a [[Koptové|Kopty]] obývaných území na východě a jihu napomohla vyšší kulturní jednotě a uniformitě říše, neboť zbývajícímu teritoriu dominoval řecký jazyk a ortodoxní obyvatelstvo, takže problém s monofyzity byl fakticky vyřešen. Nejspíše za Konstanta II. proběhla reorganizace členění říše vytvořením [[thema]]t,<ref>Hradečný (1998), s. 119</ref> administrativních jednotek, v nichž byli usazeni vojáci někdejších polních armád.<ref>Treadgold (1997), s. 315</ref> Dřívější převážně žoldnéřskou armádu nahradilo vojsko sestávající z mužů bránících půdu, jež jim byla svěřena k obdělávání. Velitelé jednotlivých themat, mající titul ''[[Stratég|strategos]]'', byli obdařeni kompetencemi i v oblasti civilní správy.<ref>Mango (2002), s. 147</ref> Těmito změnami se postupně završil proces transformace východořímského impéria ve středověkou Byzantskou říši.
Řádek 170 ⟶ 233:
=== Obrana říše a spory o uctívání ikon ===
{{Viz též|Byzantská říše v době Syrské dynastie}}
[[Soubor:
[[Soubor:Irenekirken.jpg|náhled|upright=0.7|vlevo|Prostý kříž v chrámu [[Hagia Eiréné]] je pozůstatek [[Obrazoborectví|ikonoklasmu]]]]
Slabost byzantské vlády, opakující se uzurpace a neustávající občanské války, trvající prakticky od prvního Justiniánova sesazení, podněcovaly muslimy k zintenzivnění útoků proti říši. V létě 717 početné arabské vojsko, podporované mohutnou flotilou, [[Obléhání Konstantinopole (717–718)|oblehlo Konstantinopol]], již svíralo celý jeden rok. Díky schopnostem [[Leon III. Syrský|Leona III.]], zdařilým námořním operacím, nezvykle tuhé zimě let 717 až 718 a bulharské pomoci byl tento masivní úder odvrácen.<ref>Dupuy (1996), s. 241</ref> Nehledě na pohromu utrpěnou u Konstantinopole pokračovali houževnatí Arabové v plenění maloasijského zázemí říše, přestože je Byzantinci v čele s Leonem v roce 740 přesvědčivě zdolali v [[Bitva u Akroinu|bitvě u Akroinu]].<ref>Treadgold (1997), s. 355</ref> I pak pokračovali muslimové v ničivých výpravách proti Byzanci, nicméně nejnaléhavější ohrožení z jejich strany pominulo.
Leon si počínal velmi úspěšně v oblasti vojenství a provedl důležité reformy ve vnitřní správě říše. Zřejmě na základě hlubokého osobního přesvědčení dal v roce 726 impuls ke vzniku [[Obrazoborectví|obrazoboreckého hnutí]], stavějícího se proti uctívání [[Ikona|ikon]].<ref>[http://www.intratext.com/IXT/ENG0832/_PW.HTM Vasiliev, Alexander A. ''Religious controversies and the first period of Iconoclasm'']. History of the Byzantine Empire, [cit. 2010-07-05].</ref> V tomto sporu, štěpícím byzantskou společnost po více než jedno století, se střetli zastánci prokazování úcty ikonám ([[Ikonodulie|ikonodulové]]) s obrazoborci ([[Obrazoborectví|ikonoklasti]]).<ref>Zástěrová a kol. (1992), s. 112</ref> V obrazoborectví se projevily trvající rozpory mezi evropskými a orientálními tradicemi byzantské kultury. Odmítání ctění ikon mělo širokou podporu v maloasijských provinciích a tamějším vojsku, naproti tomu za ikony se postavily řecké církevní kruhy, zejména kláštery.<ref>Dawson (1994), Ss. 150–151</ref> Papež odsoudil císařovu náboženskou politiku, čímž znatelně poklesl byzantský vliv v Římě.<ref>Collins (2005), Ss. 232–233</ref> Krátce po Leonově prvním projevu odklonu od kultu obrazů, vypukla vážná povstání v [[Řecko|Řecku]] a v [[Ravennský exarchát|ravennském exarchátu]].
[[Soubor:Solidus-Leo III and Constantine V-sb1504.jpg|náhled|vlevo|upright|Solidus Leona III. a Konstantina V.]]
V roce 741 přešla vláda na Leonova syna [[Konstantin V. Kopronymos|Konstantina V.]], jenž reorganizoval císařskou gardu v [[tagma]]ta, profesionální sbory působící jako protiváha vzpurným themovým oddílům.<ref name="Tread358-359">Treadgold (1997), Ss. 358–359</ref> Konstantin navázal na otcovu ikonoklastickou politiku a v roce 754 na [[Koncil v Hiereii|koncilu v Hiereii]] formálně zakázal uctívání ikon.<ref>Ostrogorsky (1963), s. 144</ref> Později se uchýlil k otevřenému pronásledování ikonodulů, kvůli čemuž je v pramenech líčen jako [[Despocie|despotický]] císař.<ref name="treadgold">Treadgold (1997), s. 366</ref> Podnikl rovněž několik kořistnických výprav do syrského pohraničí [[chalífát]]u, destabilizovaném občanskou válkou mezi [[Umajjovci]] a [[Abbásovci]], a celkem devíti taženími proti Bulharům vážně podlomil jejich sílu, přičemž zahájil postupnou rekonstrukci byzantské kontroly Thrákie. Roku 751 však Langobardi dobyli [[Ravenna|Ravennu]], aniž by Byzantinci byli schopni jakkoli zasáhnout.<ref>Collins (2005), s. 234</ref> Konstantinův syn [[Leon IV. Chazar|Leon IV.]], jehož matkou byla chazarská princezna, vystupoval ve sporu o uctívání obrazů spíše umírněně. Poměrně slibně započaté panování ukončila císařova nečekaná smrt v roce 780.
Řízení státu se za nezletilého [[Konstantin VI.|Konstantina VI.]] ujala jako regentka jeho matka a vdova po Leonovi, císařovna [[Irena
[[Soubor:4KISAURIAN.png|náhled|upright=1.1|vlevo|Územní rozsah Byzance na začátku [[9. století]]]]
Nový císař, schopný [[Nikeforos I.]], zavedl reformy v zájmu zvýšení státních příjmů a po vzoru svých předchůdců pokračoval v [[Helenizace|regrecizaci]] Balkánu usazováním maloasijských kolonistů na [[Peloponés]]u a v Řecku. V roce 811 se vypravil vstříc bulharskému chánovi [[Krum]]ovi, jemuž se podařilo zaskočit byzantské vojsko a připravit císaře o život.<ref>Mango (2002), s. 172</ref> Opětovně vyvstalá bulharská hrozba byla dočasně zažehnána Krumovou náhlou smrtí při přípravách útoku na Konstantinopol, díky čemuž mohl [[Leon V. Arménský|Leon V.]] uzavřít s jeho nástupcem mírovou smlouvu. Za panování tohoto císaře, zastávajícího nepřátelský postoj k obrazům, započala druhá fáze ikonoklasmu.<ref name="Vasiliev-succesors">[http://www.intratext.com/IXT/ENG0832/_P10.HTM#3S Vasiliev, Alexander A. ''Successors of the Isaurians and the Phrygian Dynasty (820–67)'']. History of the Byzantine Empire, [cit. 2010-07-05].</ref> Leonova násilná smrt vedla k tříleté občanské válce, v níž [[Michael II. Amorijský|Michael II.]] zdolal po urputném boji [[Tomáš Slovan|Tomáše Slovana]]. Tento vnitřní konflikt zásadně redukoval byzantské námořnictvo, čehož využili Arabové k dobytí [[Kréta|Kréty]] roku 826 a k vylodění na Sicílii v dalším roce.<ref>Zástěrová a kol. (1992), s. 132</ref> Michael II., zakladatel [[Amorejská dynastie|amorijské dynastie]], zanechal říši svému synovi [[Theofilos|Theofilovi]], který promyšlenými opatřeními pozvedl sílu armády a zvýšil efektivitu obrany říše před Araby. V boji s nimi musel ale snést pokořující nezdar, když muslimové zle vydrancovali město [[Amorion]], z něhož pocházel císařův rod. Po Theofilově předčasném skonu vystupovala jeho manželka císařovna [[Theodora II.|Theodora]] jako regentka za svého nedospělého syna [[Michael III.|Michaela III.]] Roku 843 bylo s konečnou platností prosazeno uctívání obrazů<ref>Hradečný (1998), s. 140</ref> a v téže době bylo vystupňováno pronásledování [[Paulikiáni|paulikiánů]], příslušníků křesťanského heretického hnutí, šířícího se převážně ve východních oblastech říše.<ref>Treadgold (1997), s. 448</ref>
Řádek 186 ⟶ 251:
=== Rozmach za makedonské dynastie ===
{{Infobox - zaniklý stát
| rok vzniku 2 = <span style="font-size:90%">[[Makedonská dynastie (Byzanc)|Makedonská dynastie]]</span><br />[[867]]
| rok zániku 2 = [[1057]]<br /><span style="font-size:90%">[[Dukové|dynastie Duků]]</span><br />[[1059]]–[[1081]]
|
| před 1 = Byzantská říše v době Nikeforské dynastie{{!}}Byzanc v době Nikeforské dynastie
| před 1 vlajka = Byzantine Calvary cross potent.png
| před 2 = První bulharská říše
| před 2 vlajka = Flag in 811 according to the chronicle by Constantine Manasses (12th c.).svg
| před 3 = Bagratovská Ibérie
| před
| před 4 = Bagratovská Arménie
| před 4 vlajka = Bagratuni flag.svg
| po 1 = Byzantská říše v době Komnenovců{{!}}Byzanc v době Komnenovců
| po
| po 2 = Hrabství Apulie a Kalábrie
| po 2 vlajka = Coat of Arms of Robert Guiscard.svg
| po 3 = Duklja
| po 3 vlajka = Peter of Diokleia.jpg
| po 4 = Seldžucká říše
| po 4 vlajka = Double-headed eagle of the Sultanate of Rum.svg
| po 5 = Danišmendovci
| po 5 vlajka = Abbasid banner.svg
| po 6 = Arménské knížectví v Kilíkii{{!}}Kilíkijská Arménie
| po 6 vlajka = FlagKilikia.svg
| po 7 = Srbská velká župa
| po 7 vlajka = Seal of Stefan Nemanja.svg
| vlajka = Byzantine labarum according to coins.png
| velikost vlajky = 90px
| článek o vlajce = Byzantské vlajky a insignie
| znak = Byzantine Calvary cross potent (transparent).png
| velikost znaku = 60px
| článek o znaku = Byzantské vlajky a insignie
| mapa = 4KAMORIAN.png
| velikost mapy = 290px
| mapa poznámka = Byzanc (fialová) kolem roku [[864]] v době Amorijské dynastie
| mapa2 = 4KDOUKAS.png
| velikost mapy2 = 290px
| mapa2 poznámka = Byzanc (fialová) kolem roku [[1081]] v době Duků
| hlavní město = [[Konstantinopol]]
| počet obyvatel = 7 000 000 ([[8. století]])
| jazyky = středověká [[řečtina]], [[albánština]], [[arménština]], jihoslovanské jazyky, [[aramejština]], [[arabština]], [[latina]], [[Románské jazyky|románské]]
| národnostní složení = [[Římané#Byzantská říše|Východní Římané]], [[Řekové]], [[Slované]], [[Aramejci]], [[Arméni]]
| náboženství = [[Řecká pravoslavná církev|řecké ortodoxní]] ([[Státní náboženství|státní]]</small><ref group="p.">[[Pravoslaví|Ortodoxní křesťanství (pravoslaví)]] bylo od roku [[1054]] [[Státní náboženství|státním náboženstvím]] říše.</ref>), [[Monotheletismus|monotheletské]] (potlačováno), [[Paulikiáni|paulikiánské]] (potlačováno), [[Judaismus|judaistické]]
| měna = [[solidus]]
| státní zřízení = [[monarchie]] s vojenskou vládou
| vznik =
| zánik =
}}
V roce 867 byl Michael III. zavražděn svým oblíbencem Basileiem, jenž se chopil trůnu a ustavil [[Makedonská dynastie (Byzanc)|makedonskou dynastii]].<ref>Treadgold (1997), Ss. 454–455</ref> Energický [[Basileios I.]] pokračoval v taženích směrem k [[Eufrat]]u a do roku 872 zdolal paulikiány, podporované Araby. Kromě toho obnovil byzantskou kontrolu jižní Itálie a upevnil autoritu říše v oblasti [[Jaderské moře|Jaderského moře]]. Souběžně s mocenským vzestupem zažívala Byzanc počátek nové epochy kulturního rozkvětu, označované jako [[makedonská renesance]].<ref name="zasterova">Zástěrová a kol. (1992), s. 373</ref> Basileiův nástupce [[Leon VI. Moudrý|Leon VI.]] proslul jako vzdělaný a moudrý císař, ačkoli politicky ani vojensky se svému otci nevyrovnal. Za Leona ztratili Byzantinci poslední dvě pevnosti na [[Sicílie|Sicílii]] a v roce 904 zpustošili arabští piráti z Kréty [[Soluň]], druhé největší město říše. Leon se také neúspěšně střetl s ambiciózním bulharským knížetem [[Symeon I.|Symeonem I.]], proti jehož říši Byzantinci povolali kočovné [[Maďaři|Maďary]].<ref name="Vasiliev-Magyars">[http://www.intratext.com/IXT/ENG0832/_P14.HTM Vasiliev, Alexander A. ''Relations of the Byzantine Empire with the Bulgarians and Magyars'']. History of the Byzantine Empire, [cit. 2010-07-05].</ref>
[[Soubor:Paris psaulter gr139 fol1v.jpg|náhled|vlevo|upright=0.
Po Leonově smrti v roce 912 ještě vzrostlo nebezpečí ze strany Bulharů. Symeon si nejprve vynutil korunovaci za [[car]]a a v roce 917 Byzantince přesvědčivě porazil v [[Bitva u Acheloje|bitvě u Anchialu]], po níž Bulhaři vyplenili Řecko až ke [[Korint]]u.<ref>Dupuy (1996), s. 280</ref> Tyto spletité okolnosti přiměly admirála [[Roman I. Lakapenos|Romana Lakapena]], aby převzal moc na místo Leonova nezletilého syna [[Konstantin VII. Porfyrogennetos|Konstantina VII.]]<ref>Treadgold (1997), Ss. 475–476</ref> Lakapenos si počínal jako mimořádně schopný státník, přičemž rozhodně bránil Symeonovu úsilí o dobytí Konstantinopole. Od okamžiku carovy smrti v roce 927 se poměry na Balkáně vyvíjely pro říši příznivě. Jakmile si Byzantinci vykoupili tributem mír s Bulhary, vrhli veškeré dostupné síly do ofenzívy na východě. Svými vítězstvími v [[Mezopotámie|Mezopotámii]] a posunutím byzantské hranice na východ od Eufratu se proslavil obzvláště generál [[Ioannes Kurkuas]]. Ten v roce 934 připojil k říši Melitenu a o deset let později získal z [[Şanlıurfa|Edessy]] posvátné [[mandylion]].<ref>Treadgold (1997), Ss. 481, 485</ref> Roku 941 byzantské námořnictvo přesvědčivě odrazilo nový útok Rusů.
Řádek 225 ⟶ 312:
Svjatoslav si svým zásahem v [[Bulharsko|Bulharsku]] v roce 968 tuto zemi podmanil, což vyústilo v konflikt s jeho dosavadními byzantskými spojenci. Tzimiskes se vypravil proti Rusům, plenícím Thrákii, a ve dvou střetnutích Svjatoslava přesvědčivě porazil.<ref>Mango (2002), s. 176</ref> Vytlačením Rusů za Dunaj si Byzantinci zajistili východní Bulharsko a [[Dobrudža|Dobrudžu]]. Císař se potom vydal do horní Mezopotámie a během tažení v Sýrii v roce 975 byzantské vojsko dobylo četná tamější města, včetně [[Homs|Emesy]] a [[Damašek|Damašku]]. Byzantinci pronikli dokonce do Palestiny, kde obsadili [[Caesarea Maritima|Caesareiu]], avšak v postupu na Jeruzalém jim zamezili [[Fátimovský chalífát|Fátimovci]].<ref>Ostrogorsky (1963), s. 246</ref>
[[Soubor:Basilios II.jpg|náhled|upright=0.
V roce 976 zemřel Jan Tzimiskes při zpáteční cestě ze Sýrie, načež vláda připadla [[Basileios II. Bulgaroktonos|Basileiovi II.]], staršímu ze synů Romana II. Basileiovu pozici ztěžovala přílišná moc rádců a generálů, překážejících císaři v samostatném řízení státu a armády. Když se pokusil vymanit z jejich vlivu, vypukly proti němu v Anatolii dvě rozsáhlé vzpoury, do jejichž čela se postavili ambiciózní představitelé pozemkové aristokracie, stojící vůči císaři vytrvale v opozici.<ref name="CMH976">[http://www.third-millennium-library.com/MedievalHistory/Cambridge/IV/4-THE-MACEDONIAN-DYNASTY-2.html The Macedonian Dynasty from 976 to 1057 A.D.] {{Wayback|url=http://www.third-millennium-library.com/MedievalHistory/Cambridge/IV/4-THE-MACEDONIAN-DYNASTY-2.html |date=20110212124929 }}. Cambridge Medieval History, Vol. IV, The Eastern Roman Empire (717–1453), [cit. 2010-07-05]. – neplatný odkaz !</ref> Do roku 989 Basileios překonal odpor svých protivníků uvnitř říše, v čemž mu výrazně pomohl kníže [[Vladimír I.]] Ten vyslal do Konstantinopole několik tisíc svých mužů, z nichž Basileios vytvořil [[Varjagové#Ve službách Byzance|varjažskou gardu]].<ref name="CMH976"/> Ruský kníže si za to vyžádal ruku císařovy sestry a ještě před svatbou přijal křest, čímž započala christianizace [[Kyjevská Rus|Kyjevské Rusi]].<ref name="CMH976"/>
Bulhaři mezitím využili nepokojů v říši, pod vedením [[Samuel I.|Samuela]] se vzbouřili proti Byzantincům a získali kontrolu nad většinou Balkánu.<ref>Zástěrová a kol. (1992), s. 188</ref> Basileios nicméně projevil mimořádné odhodlání ve snaze o zdolání Bulharů, od čehož ho neodvrátil ani prvotní nezdar v bojích s nimi. V průběhu každoročních tažení, pořádaných po více než dvacet let, si císař metodicky podroboval nepřátelská města a území. Série byzantských vítězství oslabila Samuelovo vojsko, jemuž Basileios uštědřil v roce 1014 ničivou porážku v [[Bitva u Belasice|bitvě v průsmyku Kleidion]].<ref name="Dupuy318">Dupuy (1996), s. 318</ref> Bulhary zajaté v tomto střetnutí přikázal oslepit a vysloužil si tak přízvisko ''Bulgaroktonos ''
Třebaže se Basileios primárně soustředil na odstranění bulharského problému, nepouštěl ze zřetele ani další výboje v Orientu. Osobně vedl dvě trestné výpravy proti fátimovskému chalífátu, expandujícímu v Sýrii. Kromě toho anektoval arménské království [[Vaspurakan]] a porazil [[
=== Krize a rozvrat ===
Éra dobyvatelských válek zásadně změnila strukturu byzantské společnosti a zprostředkovaně poznamenala i obranyschopnost říše. Byzantské hranice střežily nepravidelné oddíly tzv. ''[[akritai]]''.<ref>Zástěrová a kol. (1992), s. 164</ref> Vlastní jádro byzantské branné moci představovali až do 10. století vojáci-zemědělci (''stratiotai''), obhospodařující své usedlosti.<ref>Hradečný (1998), s. 120</ref> Od počátku 9. století jsou patrné známky vzestupu úzké aristokratické vrstvy pozemkových magnátů (''dynatoi'') sídlících v Malé Asii, z jejichž řad se rekrutovaly velitelské kádry armády.<ref>Hradečný (1998), s. 145</ref> Bohatství a vliv těchto magnátů mohutněly na úkor rolníků, upadajících do závislého postavení (''paroikoi''), k čemuž vedle jiných faktorů přispívaly vyšší daně nezbytné k zajištění financování expanze a rostoucí náklady na výzbroj, zapříčiněné ofenzivnějším pojetím válčení.<ref name="Vasiliev-Spd">[http://www.intratext.com/IXT/ENG0832/_P18.HTM Vasiliev, Alexander A. ''The Macedonian epoch (867–1081) : Social and political developments'']. History of the Byzantine Empire, [cit. 2010-07-05].</ref> Tento vývoj vedl k podkopání thémového systému obrany státu, neboť postupně likvidoval rezervoár lidských sil vojska, v němž mohli sloužit jen svobodní muži. Roman I. Lakapenos a Basileios II. se tomuto nepříznivému trendu snažili čelit omezováním magnátů a zvýhodňováním rolníků.<ref>Zástěrová a kol. (1992), Ss. 194–195</ref> Po Basileiovi nebyl žádný jiný císař schopen zabránit skupování polností drobných zemědělců pozemkovými aristokraty. Ochrana říše byla tudíž na místo nedostačující domácí armády stále více svěřována méně efektivnímu a nákladnějšímu námezdnému vojsku.
[[Soubor:Map Byzantine Empire 1025-fr.svg|náhled|upright=1.
Po roce 1025 se na trůně v Konstantinopoli vystřídala v rychlém sledu řada veskrze průměrných a bezvýznamných císařů, panujících vždy jenom pár let. Síla říše zůstala neztenčena především zásluhou schopných vojáků, jakým byl třeba [[Georgios Maniakes]], který v roce 1032 získal pro Byzanc Edessu. Později byl vyslán s vojskem na Sicílii, kde se mu roku 1040 takřka podařilo naplnit Basileiův plán dobytí ostrova. Pak byl [[Konstantin IX. Monomachos|Konstantinem IX.]] odvolán a zanedlouho zahynul při vzpouře proti tomuto císaři.<ref>Ostrogorsky (1963), s. 275</ref> Kolem poloviny 11. století se na hranicích říše objevilo mnoho doposud spíše neznámých nepřátel: v roce 1048 překročili [[Pečeněhové]], v minulosti byzantští spojenci proti Bulharům, Dunaj a vyplenili Balkán.<ref>Mango (2002), s. 183</ref> V Arménii se jen o dva roky dříve Byzantinci prvně setkali se [[Seldžucká říše|seldžuckými Turky]], což Konstantina IX. neodradilo od toho, aby z fiskálních důvodů rozpustil značnou část arménských sborů.<ref>Treadgold (1997), s. 595</ref> Byzantské provincie v jižní Itálii se v téže době staly předmětem zájmu [[Normané|Normanů]], teprve nedávno příchozích na Apeninský poloostrov.<ref>[http://www.intratext.com/IXT/ENG0832/_P17.HTM Vasiliev, Alexander A. ''Relations with Italy and Western Europe'']. History of the Byzantine Empire, [cit. 2010-07-05].</ref>
Vedle nekompetentnosti tehdejších císařů mařil odrážení nově vyvstalých hrozeb vyhrocující se konflikt uvnitř byzantské vládnoucí vrstvy.<ref>[http://www.intratext.com/IXT/ENG0832/_P19.HTM Vasiliev, Alexander A. ''The time of troubles (1056–81)'']. History of the Byzantine Empire, [cit. 2010-07-05].</ref> Ta byla podle názoru některých historiků rozpolcená vzájemným antagonismem mezi maloasijskými magnáty a konstantinopolskou byrokracií, reprezentovanou lidmi, jako byl filozof [[Michael Psellos]], jenž se nemalou měrou podílel na dosazení několika císařů. Zahraničněpolitická situace říše se ještě více zhoršila za patriarchátu [[Michael Kerullarios|Michaela Kerularia]], kdy v roce 1054 došlo k [[Velké schizma|Velkému schizmatu]].<ref>Harris (2006), s. 45</ref> Tato událost zasadila vážný úder napjatým vztahům mezi východními a západními křesťany.<ref>Hradečný (1998), s. 183</ref>
V šedesátých letech se výrazně zintenzívnily útoky seldžuckých Turků, k čemuž přispívalo trvající zanedbávání byzantského vojska. Třebaže po dobytí Persie a [[Bagdád]]u v roce 1055 se zájem Seldžuků zaměřoval na fátimovský chalífát v Egyptě, nevyhýbali se ani loupeživým vpádům do Malé Asie. V roce 1067 se probili k městu [[Kayseri|Kaisareia]] a směřovali stále více na západ. Překvapivá snadnost, s níž Seldžukové pronikali do hloubi byzantského území, přiměla pozemkovou aristokracii k prosazení zkušeného [[Roman IV. Diogenes|Romana Diogena]] za císaře. Roman se ihned vrhl do reorganizace vojska, avšak přes určité úspěchy při vyhánění Turků, byl jimi v srpnu 1071 poražen a zajat v [[Bitva u Mantzikertu|bitvě u Mantzikertu]].<ref name="PM">[http://www.deremilitari.org/resources/articles/markham.htm Markham, Paul. ''The Battle of Manzikert''] {{Wayback|url=http://www.deremilitari.org/resources/articles/markham.htm |date=20070513082203 }}. De Re Militari: The Society for Medieval Military History, [cit. 2010-07-05]. – neplatný odkaz !</ref> V témže roce dobyli Normané město [[Bari]], klíčovou byzantskou pevnost v jižní Itálii.
Vítězný seldžucký sultán [[Alp-
Michael VII. byl roku 1078 sesazen [[
=== Obrození za Komnenovců ===
{{Viz též|Byzantská říše v době Komnenovců|Komnenovci}}
{{Infobox - zaniklý stát
| vlajka = Byzantine labarum according to coins.png
| velikost vlajky = 90px
| článek o vlajce = Byzantské vlajky a insignie
| velikost znaku = 55px
| článek o znaku = Byzantské vlajky a insignie
| mapa = 4KKOMNENOS.png
| mapa poznámka = Byzanc (tmavě fialová) a sféra jejího vlivu za vlády [[Manuel I. Komnenos|Manuela I. Komnena]] kolem roku [[1173]]
| hlavní město = [[Konstantinopol]]
| počet obyvatel = 10 000 000
| počet obyvatel poznámka = (ve [[12. století]])
| jazyky = středověká [[řečtina]] ([[Úřední jazyk|úřední]]), [[aramejština]], [[starobulharština]], další jihoslovanské
| národnostní složení = [[Římané#Byzantská říše|Východní Římané]], [[Řekové]], [[Bulhaři]], [[Arméni]], [[Srbové]], [[Turci]] aj.
| náboženství = [[Řecká pravoslavná církev|řecké ortodoxní]] ([[Státní náboženství|státní]]), [[Bogomilství|bogomilské]] (potlačováno)
| měna = [[solidus]], [[hyperpyron]]
| státní zřízení = císařská [[republika]]
| vznik =
| zánik =
}}
Na jaře [[1081]] se Konstantinopole zmocnil vojevůdce [[Alexios I. Komnenos|Alexios Komnenos]], zakladatel dynastie [[Komnenovci|Komnenovců]].<ref>Treadgold (1997), s. 612</ref> Krátce poté, co zahájil své panování, musel se Alexios bránit útoku Normanů vedených [[Robert Guiscard|Robertem Guiscardem]].<ref>Dupuy (1996), s. 321</ref> Ti po vítězství v [[Bitva u Dyrrhachia (1081)|bitvě u Dyrrhachia]] dobyli toto město a vstoupili do Řecka. Teprve Guiscardova smrt v roce 1085 a podpora [[Benátská republika|Benátčanů]], vykoupená přiznáním obchodních výsad na území říše, umožnila Byzantincům dočasně vypudit Normany z Balkánu. O dva roky později se ze severu přihnali Pečeněhové, jimž Alexios ve spojení s [[Kypčaci|Kumány]] uštědřil roku 1091 zdrcující porážku.<ref>Birkenmeier (2002), s. 77</ref>
Řádek 296 ⟶ 378:
Přibližně rok po Urbanově provolání se u Konstantinopole začalo shromažďovat rytířské vojsko [[První křížová výprava|první křížové výpravy]], jehož velitelé se zavázali odevzdat Alexiovi někdejší byzantské území dobyté na Turcích.<ref>Hrochová (1975), s. 23</ref> V roce 1097 křižáci [[Obléhání Nikaie|oblehli Nikaiu]], již Seldžuci předali Byzantincům, a při tažení Anatolií zvítězili v [[Bitva u Dorylaia|bitvě u Dorylaia]].<ref name="Harris 59">Harris (2006), s. 59</ref> Díky tomuto křižáckému vítězství mohl Alexios získat zpět pro říši mnohá města a ostrovy a většinu západních oblastí Malé Asie.<ref name="Harris 59"/> Křižáci se v červnu 1098 zmocnili Antiochie, ovšem normanský velitel [[Bohemund z Tarentu|Bohemund z Tarentu]] odepřel přenechat město Byzantincům a sám se zde ustavil jako nezávislý kníže.<ref>Ostrogorsky (1963), s. 300</ref> Následoval několikaletý konflikt, v němž Bohemund Alexiovi podlehl, navzdory tomu nebyl císař schopen prosadit svoji kontrolu nad Antiochií.<ref>Treadgold (1997), s. 626</ref>
[[Soubor:Jean_II_Comnene.jpg|náhled|upright=0.
Po Alexiovi nastoupil v roce 1118 jeho syn [[Jan II. Komnenos|Jan II. Komnenos]]. Ten usiloval o odstranění rostoucího vlivu italských [[Republika|republik]] na byzantský obchod, přesto byl nucen potvrdit Benátčanům jejich privilegia.<ref>Birkenmeier (2002), s. 85</ref> V úvodu své vlády přesvědčivě odrazil nový útok Pečeněhů na Balkán a v dalších letech zvítězil nad [[Srbové|Srby]] a Maďary. Aliancí s římsko-německým císařem [[Lothar III.|Lotharem III.]] eliminoval Jan normanské nebezpečí ze strany [[Roger II. Sicilský|Rogera II. Sicilského]]. Poté soustředil svoji pozornost na východ, kde soustavným válčením konsolidoval Alexiovy zisky v Malé Asii, výrazně oslabil Seldžuky a zvláště jejich turecké konkurenty [[Danišmendovci|Danišmendovce]].<ref>Birkenmeier (2002), s. 87</ref> Vedle toho získal většinu Kilíkie, načež se mu v roce 1137 poddal antiochijský kníže [[Raimond z Poitiers|Raimond z Poitiers]].<ref>[http://www.roman-emperors.org/johncomn.htm Stone, Andrew. ''John II Comnenus'']. De Imperatoribus Romanis, [cit. 2010-07-05].</ref> Ve snaze demonstrovat své postavení vůdce křesťanského světa se Jan vypravil v čele mohutného byzantského a křižáckého vojska proti muslimům v [[Levanta|Levantě]]. Císařovy dalekosáhlé záměry byly však zmařeny věrolomností křižáků. Jan se proto rozhodl podmanit si Antiochii, na jaře 1143 ale uprostřed příprav náhle zemřel.
[[Soubor:Byzantium in 1170(3).PNG|náhled|vlevo|upright=
Komnenovská moc dosáhla svého zenitu za Janova syna [[Manuel I. Komnenos|Manuela I.]], jenž byl znám pro svoji náklonnost k Západu. Manuel provozoval velice ambiciózní a agresivní zahraniční politiku, přesto se už v roce 1147 musel potýkat s příchodem účastníků [[Druhá křížová výprava|druhé křížové výpravy]], zhoršujícím vzájemné roztrpčení mezi Byzantinci a [[Západní kultura|Latiny]], a s opětovnými útoky Normanů.<ref>Harris (2006), s. 94</ref> O osm let později Manuel vpadl na normanské území v Itálii, nicméně jeho pokus obnovit byzantské državy na Apeninském poloostrově byl odsouzen k nezdaru.<ref>Birkenmeier (2002), s. 114</ref> V roce 1159 přinutil k poslušnosti [[antiochijské knížectví]] a s [[Jeruzalémské království|jeruzalémským královstvím]] navázal spojenectví.<ref>[http://www.roman-emperors.org/mannycom.htm Stone, Andrew. ''Manuel I Comnenus'']. De Imperatoribus Romanis, [cit. 2010-07-05].</ref> Společně s křižáky podnikli Byzantinci rozsáhlou invazi do [[Egypt]]a, která skončila neúspěchem. Manuel vystoupil rovněž proti [[Uhersko|uherskému království]] a roku 1167 nad ním přesvědčivě zvítězil,<ref>Birkenmeier (2002), s. 119</ref> čímž pro říši zabezpečil takřka celé východní pobřeží Jaderského moře.
[[Soubor:Byzanc okolo 1180.PNG|náhled|vlevo|upright=
V závěru svého panování se Manuel rozhodl předejít vytvoření jednotného tureckého sultanátu v Anatolii a v roce 1176 pronikl na seldžucké teritorium. Zde bylo jeho početné vojsko zaskočeno a obklíčeno
Porážka u Myriokefala sice nevyústila ve ztrátu území, každopádně prokázala, že se Komnenovcům nepodařilo vytyčit přirozenou východní hranici říše. Navzdory tomu se Byzanc ve 12. století těšila značné stabilitě a mimořádnému hospodářskému rozkvětu, jaký nepoznala za několik předchozích staletí. Archeologické poznatky svědčí o znatelném růstu velikosti městských osídlení, k čemuž přispíval rozvoj obchodu v [[Egejské moře|egejské oblasti]], podnícený činností Benátčanů a [[Janovská republika|Janovanů]].<ref>Magdalino (2002), 144</ref> Současně s ekonomickým vzestupem probíhal pozoruhodný kulturní a architektonický rozmach.
Řádek 311 ⟶ 393:
=== Rozpad říše ===
{{Viz též|Čtvrtá křížová výprava|Byzantská říše v době Angelovců}}
{{Infobox - zaniklý stát
<!-- nadbytečné
| po - = Vévodství Naxos
| po - vlajka = Coat of Arms of the House of Sanudo.svg -->
| vlajka = Byzantine Banner 2.png
| velikost vlajky = 140px
| článek o vlajce = Byzantské vlajky a insignie
| znak = Cross of the archangels 1.svg
| velikost znaku = 55px
| článek o znaku = Byzantské vlajky a insignie
| mapa = 4KANGELOS.png
| velikost mapy = 290px
| mapa poznámka = Byzantská říše (tmavě fialová) kolem roku [[1204]] v době vlády Angelovců
| hlavní město = [[Konstantinopol]]<br />[[Nikaia]] ([[1204]]–[[1261]] [[Nikájské císařství|císařství v exilu]])
| počet obyvatel = 12 000 000 ([[11. století]])
| jazyky = středověká [[řečtina]] ([[Úřední jazyk|úřední]])
| národnostní složení = [[Římané#Byzantská říše|Východní Římané]], [[Řekové]], [[Slované]], [[Aramejci]], [[Arméni]], [[Turci]]
| náboženství = [[Řecká pravoslavná církev|řecké ortodoxní]] ([[Státní náboženství|státní]]), [[Bogomilství|bogomilské]] (potlačováno)
| měna = [[hyperpyron]]
| státní zřízení = polo[[Feudalismus|feudální]] [[monarchie]]
| vznik =
| zánik =
}}
V období dynastie [[Angelovci|Angelovců]] se říše potýkala s naprostým rozvratem centralizované správy a obrany, zatímco fiskální politika se vyznačovala nekompetentností a mrháním finančních zdrojů. Otřesená autorita byzantských císařů a přetrvávající mocenské vakuum v centru říše dále urychlily její dezintegraci, podnícenou separatistickými tendencemi v provinciích. Ačkoli Normané byli vypuzeni z Balkánu, roku 1186 zahájili Bulhaři povstání vedoucí k opětnému ustavení nezávislého [[Druhá Bulharská říše|bulharského carství]].<ref>Treadgold (1997), s. 657</ref> Čtyři roky poté se ke Konstantinopoli přiblížil [[Fridrich I. Barbarossa|Fridrich I. Barbarossa]] v čele [[Třetí křížová výprava|třetí křížové výpravy]]. Izák jen stěží odvrátil Barbarossu od útoku na město výměnou za podporu při tažení do [[Svatá země|Svaté země]].<ref>Harris (2006), s. 136</ref> Ve stejné době křižáci vyrvali Byzantincům ostrov Kypr.<ref>[http://www.intratext.com/IXT/ENG0832/_P1B.HTM Vasiliev, Alexander A. ''Foreign Policy of the Angeloi'']. History of the Byzantine Empire, [cit. 2010-07-05].</ref>
[[Soubor:Eugène Ferdinand Victor Delacroix 012.jpg|náhled|vlevo|upright=0.7|''„Vjezd křižáků do Konstantinopole“'', [[Eugène Delacroix|E. Delacroix]]]]
Izák byl roku 1195 sesazen a zbaven zraku svým starším bratrem [[Alexios III. Angelos|Alexiem III. Angelem]], za jehož panování zmítaly říši na všech stranách propukající revolty, výboje Bulharů a neustávající nájezdy Turků. Syn oslepeného Izáka jménem [[Alexios IV. Angelos|Alexios]] unikl z Byzance do Itálie a posléze se spojil s [[Bonifác z Montferratu|Bonifácem z Montferratu]],<ref>Harris (2006), s. 152</ref> chystajícím se táhnout jako vůdce [[Čtvrtá křížová výprava|čtvrté křížové výpravy]] do Egypta. Připravované tažení mohli křižáci uskutečnit jen s přispěním benátského loďstva, nezbytného k podniknutí této akce. Jelikož nebyli schopni zaplatit sumu požadovanou Benátčany, vedenými [[dóže]]tem [[Enrico Dandolo|Enricem Dandolem]], využili princovy nabídky bohaté odměny výměnou za pomoc při získání trůnu, pročež se rozhodli zamířit ke Konstantinopoli.<ref name="zasterova276">Zástěrová a kol. (1992), s. 276</ref>
V létě 1203 stanulo rytířské vojsko před hradbami byzantského hlavního města.<ref name="zasterova276"/> Alexios III. si při obraně počínal liknavě, a když se vítězství křižáků zdálo neodvratné, vydal se na útěk. Vláda byla svěřena Izákovi II. a jeho synovi Alexiovi IV., spolucísaři ale nedokázali dodržet závazek vůči rytířům a byli svrženi [[Alexios V.|Alexiem V.]] Latinové, případně Frankové, jak Byzantinci označovali příchozí ze Západu, nato znovu oblehli Konstantinopol a po císařově úprku se 13. dubna 1204 města zmocnili.<ref>Harris (2006), s. 163</ref> Tři dny byl klenot Bosporu vystaven orgiím loupení, ničení, plenění a vraždění, nenapravitelně poškozujícím vzájemné vztahy mezi západními a východními křesťany.<ref>[http://www.fordham.edu/halsall/source/choniates1.html Choniates, Nicetas. ''The Sack of Constantinople (1204)''] {{Wayback|url=http://www.fordham.edu/halsall/source/choniates1.html |date=20141030004048 }}. Medieval Sourcebook, [cit. 2010-07-05].</ref>
=== Exil ===
Řádek 373 ⟶ 459:
=== Nástup Palaiologů a znovudobytí Konstantinopole ===
[[Soubor:4KPARTITIO.png|náhled|vlevo|upright=0.9|[[Nikájské císařství]] (fialová) v roce [[1214]]]]
Po krátké vládě [[Theodóros II. Laskaris|Theodora II. Laskarise]] se [[Michael VIII. Palaiologos|Michael VIII. Palaiologos]] chopil moci za nezletilého Theodorova syna. V roce 1259 byla v Makedonii svedena [[bitva u Pelagonie]], v níž Nikajci přemohli spojené síly Epiru, [[Sicilské království|sicilského království]] a [[Achajské knížectví|achajského knížectví]].<ref>[http://www.third-millennium-library.com/MedievalHistory/Cambridge/IV/15-Greece.html ''Greece and the Aegean under Frank and Venetian Domination''] {{Wayback|url=http://www.third-millennium-library.com/MedievalHistory/Cambridge/IV/15-Greece.html |date=20110307031541 }}. Cambridge Medieval History, Vol. IV, The Eastern Roman Empire (717–1453), [cit. 2010-07-05]. – neplatný odkaz !</ref> Tohoto vítězství využil Michael v roce 1261 ke znovudobytí Konstantinopole, v níž byl pak slavnostně korunován císařem. Nicméně vylidněné a zdevastované město představovalo stejně jako celá říše jen stín své zašlé slávy.<ref>Zástěrová a kol. (1992), s. 296</ref>
Řádek 380 ⟶ 467:
{{Viz též|Byzantská říše v době Palaiologů}}
{{Infobox - zaniklý stát
<!-- sporné či nadbytečné
| před 4 vlajka = Coa Greece Country History Principality of Achaea.svg
| před 5 vlajka = Coat of arms of the House of Brienne (Counts of Brienne).svg -->
| více po = ano
| po 1 vlajka = Flag of the Serbian Empire, reconstruction.svg
| po 2 = Osmanská říše
| po 2 vlajka = Ottoman flag by Hieronymus Bosch.svg
| po 3 vlajka = Banner of the Empire of Trebizond.svg
| po 4 = Epirský despotát
| po 4 vlajka = Coat of arms of Carlo I Tocco in Arta.svg
| vlajka = Byzantine imperial flag, 14th century.svg
| článek o vlajce = Byzantské vlajky a insignie#Palaiologovská dynastie
| motto = Βασιλεὺς Βασιλέων Βασιλεύων Βασιλευόντων<ref name="heslo-palai" group="p.">„''Basileus Basileōn, Basileuōn Basileuontōn''“, císařské heslo za vlády [[Palaiologové|Palaiologovské dynastie]].</ref><br />(„Král králů, jež vládne nad králi“)
| článek o mottu =
| mapa = 4KPALAIOLOGOS1.png
| mapa2 = 4KPALAIOLOGOS2.png
| velikost mapy = 290px
| velikost mapy2 = 290px
| mapa poznámka = Obnovená říše (tmavě fialová) a nástupnické státy v roce [[1261]]
| mapa2 poznámka = Byzantská říše Palaiologů (fialová) a [[Trapezuntské císařství]] (světle modrá) v roce [[1453]]
| hlavní město = [[Konstantinopol]]
| počet obyvatel = 5 000 000 ([[13. století]])
| jazyky = středověká [[řečtina]]
| národnostní složení = [[Římané#Byzantská říše|Východní Římané]], [[Řekové]], [[Slované]]
| náboženství = [[Řecká pravoslavná církev|řecké ortodoxní]] ([[Státní náboženství|státní]]), [[římskokatolické]], [[sunnitský islám]]
| měna = [[hyperpyron]]
| státní zřízení = polo[[Feudalismus|feudální]] [[absolutní monarchie]]
| mateřská země = {{vlajka|Osmanská říše (středověk)}} [[Osmanská říše|Osmanský sultanát]] ([[vazal]]ství od [[1373]])
| podřízené celky = {{Vlajka a název|Morejský despotát}}
| vznik =
| zánik = [[29. květen|29. května]] [[1453]] – [[pád Konstantinopole]]
}}
Říše zůstávala nadále ekonomicky závislá na italských kupeckých republikách, mezi nimiž byli obzvláštní přízní zahrnováni [[Janovská republika|Janované]], těšící se podobné pozici jako v minulosti Benátčané.<ref name="Tread740"/> V zájmu repopulace a rekonstrukce hlavního města přikročil Michael ke zvýšení daňové zátěže nepokojných maloasijských rolníků, oddaných předchozí dynastii. ''Akritai'', dosud chránící byzantské území před nájezdy Turků, v důsledku Michaelových opatření postupně vymizeli, což anatolskou hranici zbavilo tolik potřebné obrany.<ref>Zástěrová a kol. (1992), s. 298</ref> Rozklad seldžuckého státu v Malé Asii a příchod nové vlny turkických kočovníků vyústily v ustavení řady drobných tureckých [[emirát]]ů, jejichž vládcové využívali slabosti Byzantinců k rozšíření svého teritoria stále více na západ. Již koncem 13. století se úrodné oblasti západní Anatolie vymkly kontrole říše a zdejší byzantská města byla ponechána odříznuta.
Řádek 435 ⟶ 521:
Neúspěšné snahy o zastavení tureckého náporu přiměly [[Andronikos II.|Andronika II.]] v roce 1303 k povolání skupiny západních žoldnéřů, známých jako [[Katalánská kompanie]].<ref>Treadgold (1997), s. 750</ref> Přes určité počáteční úspěchy se tito vojáci zanedlouho vzbouřili a společně s Turky vyplenili Thrákii. Nakonec odtáhli do Řecka, kde se roku 1311 zmocnili [[Athény|Athén]]. S ohledem na nedostatečné zdroje příjmů dal Andronikos II. výrazně snížit obsah zlata v hyperpyru. Závěr jeho panování poznamenala vleklá válka mezi ním a jeho vnukem [[Andronikos III.|Andronikem III.]], během níž agresivní [[Osmanská říše|osmanští Turci]] vedení [[Orhan I.|Orhanem I.]] učinili svým hlavním městem někdejší byzantskou [[Bursa|Prusu]].<ref>Treadgold (1997), s. 758</ref> Po svém vítězství v [[Bitva u Pelekanonu|bitvě u Pelekanonu]] připravili Osmané říši o většinu jejich zbývajících držav v Malé Asii včetně [[Bithýnie|bithýnských]] měst [[Nikaia|Nikaie]], která padla v roce 1331, a [[Nikomédie]], dobyté roku 1337.<ref>Zástěrová a kol. (1992), s. 308</ref> Severozápadní oblasti Anatolie byly pro Byzantince definitivně ztraceny.
Na Balkáně se za Andronika III. poddaly byzantské autoritě [[Epirus]] a [[Thesálie]], ovšem na severu započal svoji expanzi [[Srbsko|srbský]] král [[Štěpán Dušan]]. Krátce po císařově smrti v roce 1341 vypukla v říši nová občanská válka, v níž se regenti za nezletilého [[Jan V. Palaiologos|Jana V. Palaiologa]] postavili proti [[Jan VI. Kantakuzenos|
=== Zánik Byzance ===
[[Soubor:Le siège de Constantinople (1453) by Jean Le Tavernier after 1455.jpg|náhled|vlevo|upright=0.
Jan V. se po celé období své vlády soustředil především na boj s vnitřními protivníky, naproti tomu k rozpínavosti Osmanů přistupoval s liknavostí. Záhy po uchycení v Evropě proto Turci opanovali většinu byzantské Thrákie a v roce 1369 získali Adrianopol. Po osmanském vítězství nad Srby a Bulhary v [[Bitva u řeky Marica|bitvě u řeky Marica]] o dva roky později se císař stal dokonce sultánovým [[vazal]]em.<ref>Treadgold (1997), s. 780</ref> Říše sestávala v této době pouze z několika oddělených enkláv; konkrétně z Konstantinopole se zázemím, Soluně a jejího okolí, Thesálie, některých ostrovů v Egejském moři a [[Morejský despotát|morejského despotátu]],<ref>Drška, Picková (2004), s. 317</ref> představujícímu se svým střediskem [[
Po [[Bitva na Kosově poli|bitvě na Kosově poli]] v roce 1389 a pohromě křižáků v [[Bitva u Nikopole|bitvě u Nikopole]] roku 1396 se situace Byzantinců zdála být neudržitelnou.<ref>Dupuy (1996), s. 407</ref> Když Osmané sevřeli Konstantinopol blokádou, odebral se císař [[Manuel II. Palaiologos|Manuel II. Palaiologos]] na západ, kde na dvorech předních evropských monarchů žádal o pomoc proti Turkům. Teprve zničující porážka Osmanů v [[Bitva u Ankary|bitvě u Ankary]] proti [[Tamerlán]]ovi v roce 1402 a následný chaos v osmanské říši přinesly Byzantincům dočasné uvolnění, jemuž se těšili po zhruba dvě desetiletí.<ref>Zástěrová a kol. (1992), s. 328</ref> Příležitost v podobě bratrovražedných bojů mezi Turky nedokázal Manuel patřičně zužitkovat ve prospěch Byzance, protože postrádal potřebné materiální a lidské zdroje.
Řádek 463 ⟶ 549:
Rané křesťanství se prudce rozvíjelo ve východních provinciích [[Starověký Řím|římské říše]] a pozdější území Byzance se tudíž stalo místem vzniku četných [[Hereze|herezí]]. Ve 4. století se zde rozvinul [[Ariánství|arianismus]]<ref name="Češka 62-63"/> a v následujícím století [[nestoriánství]], [[Christologie|christologický]] směr prosazovaný konstantinopolským patriarchou [[Nestorios|Nestoriem]] zavržený [[Efezský koncil|koncilem v Efesu]] roku 431.<ref name="Češka 199-201"/> Rozkol v církvi pokračoval po [[Chalkedonský koncil|chalkedonském koncilu]], konaném v roce 451, jehož závěry odmítli křesťané v [[Aegyptus|Egyptě]] a [[Sýrie (provincie)|Sýrii]] obviňovaní z [[Monofyzitismus|monofyzitismu]].<ref name="Tread 99"/> Tím si vysloužili tvrdé perzekuce ze strany několika císařů, které ustaly teprve s počátkem [[Islámská expanze|islámské expanze]] v 7. století. Byly sice učiněny jisté kroky k usmíření s monofyzity příklonem ke kompromisnějším naukám, jako byl třeba [[monotheletismus]], preferovaný Herakleiem a jeho vnukem [[Konstans II.|Konstantem II.]], nicméně na [[Třetí konstantinopolský koncil|Třetím konstantinopolském koncilu]] probíhajícím v letech 680 až 681 byl monotheletismus odsouzen.<ref>[http://www.intratext.com/IXT/ENG0832/_PR.HTM Vasiliev, Alexander A. ''The Sixth Ecumenical Council and religious peace'']. History of the Byzantine Empire, [cit. 2010-07-05].</ref>
Ortodoxní křesťany postihla velká krize v souvislosti s [[Obrazoborectví|ikonoklastickým hnutím]], těšícím se podpoře císařů v letech 730 až 787 a znovu v letech 815 až 843. Konflikt se odehrával mezi [[Ikonodulie|ikonoduly]], zastánci uctívání [[Ikona|ikon]], a [[Obrazoborectví|ikonoklasty]], odpůrci kultu obrazů. Ikony dal zakázat [[Leon III. Syrský|Leon III.]], čímž započaly rozhořčené střety dosahující nejsilnější intenzity za [[Konstantin V. Kopronymos|Konstantina V.]]<ref name="treadgold"/> V roce 787 císařovna [[Irena
Všechny tyto vnitřní sváry negativně poznamenaly vztahy mezi východními a západními křesťany.<ref>Hradečný (1998), s. 136</ref> Nedlouho po skončení ikonoklastické etapy byzantských dějin se událo [[Fotios|Fotiovo schizma]], v rámci něhož se papež a konstantinopolský patriarcha [[Fotios]] vzájemně [[Exkomunikace|exkomunikovali]].<ref>Treadgold (1997), s. 558</ref> Prohlubující se odcizení vyvrcholilo v roce 1054, kdy za patriarchy [[Michael Kerullarios|Michaela Kerularia]] došlo k církevnímu rozkolu označovanému jako tzv. [[Velké schizma]]. Roztržka byla završena v roce 1204 dobytím a vypleněním Konstantinopole za [[Čtvrtá křížová výprava|čtvrté křížové výpravy]], načež bylo sídlo patriarchů dočasně přesunuto do města [[Nikaia]].<ref>[http://www.intratext.com/IXT/ENG0832/_P1F.HTM Vasiliev, Alexander A. ''Beginnings of the Empire of Nicaea and the Lascarids'']. History of the Byzantine Empire, [cit. 2010-07-05].</ref> Ve 14. století nabylo na významu mystické učení [[hésychasmus]], šířící se ponejvíce v asketickém prostředí mnišských komunit.<ref name="Zástěrová319"/> Kromě toho byly podniknuty pokusy o překonání schizmatu, konkrétně v letech 1274 a 1439, jež ovšem ztroskotaly na odporu [[Pravoslaví|ortodoxních křesťanů]].<ref>[http://www.third-millennium-library.com/MedievalHistory/Cambridge/IV/19-Churches.html ''Attempts at reunion of the Greek and Latin Churches''] {{Wayback|url=http://www.third-millennium-library.com/MedievalHistory/Cambridge/IV/19-Churches.html |date=20110212124924 }}. Cambridge Medieval History, Vol. IV, The Eastern Roman Empire (717–1453), [cit. 2010-07-05]. – neplatný odkaz !</ref>
Řádek 471 ⟶ 557:
V následujících staletích docházelo k rozšíření [[aristokracie]], jejíž řady rozmnožil rostoucí počet nových rodů. Podle určitých teorií bylo 11. století poznamenáno soupeřením mezi civilní aristokracií a pozemkovými magnáty.<ref name="Vasiliev-Spd"/> V téže době utrpěla říše katastrofální územní ztráty v [[Malá Asie|Malé Asii]], v důsledku čehož se po nástupu dynastie Komnenovců uskutečnila další reorganizace císařské správy. Určité tituly přestaly být užívány, zároveň byly vytvářeny nové hodnosti, naznačující míru příbuznosti jejich nositele ve vztahu k císaři. Komnenovci a obdobně [[Palaiologové]] se spoléhali převážně na pozemkovou aristokracii. Kontrola říše proto ulpívala na nevelkém počtu urozených rodin provázaných vzájemnými příbuzenskými svazky.<ref>Dostálová (1990), s. 69</ref>
=== Armáda ===
Řádek 532 ⟶ 568:
Vedle pozemních sil spočívala obrana říše rovněž na byzantském námořnictvu, vybaveném rychlými galérami, zvanými [[dromón]]y, a používajícím tajnou zbraň, pro niž se vžilo označení „[[řecký oheň]]“. Byzantská námořní převaha v oblasti východního Středomoří přetrvala do 11. století, kdy vzrostla síla [[Itálie|italských]] obchodních republik.<ref>Mango (2002), s. 197</ref>
=== Císařská a státní symbolika ===
{{podrobně|Byzantské vlajky a insignie}}
[[Soubor:Histamenon of Zoe and Theodora.png|náhled|upright=0.7|vlevo|Histamenon císařoven [[Zoe (císařovna)|Zoe]] a [[Theodora III.|Theodory]] držících labarum]]
[[Soubor:Palaeologoi eagle.jpg|náhled|upright=0.7|Miniatura dvouhlavého orla [[Jan VIII. Palaiologos|Jana VIII. Palaiologa]]]]
Byzantská říše neměla státní znak ani vlajku nebo ustálenou symboliku, pouze císařské standarty a symboly spjaté s císařstvím nebo osobou císaře, případně s dynastií, či měly pouze ceremoniální funkci. Takovéto odznaky moci mohly vzbuzovat dojem státnosti. Západní systém [[Heraldika|heraldiky]] byl pro Řeky a Byzantince (Východní Římany) a byzantskou aristokracii zcela neznámou disciplínou. Zpočátku se užívalo jako císařského praporu standarta zvaná [[labarum]], která navazovalo na staré vojenské [[vexillum]] římské armády. Byzantské mince se vedle podobizen císařů vyznačují náboženskou symbolikou jako je Kristus [[Pantokrator]], od dob [[Byzantská říše v době Herakleiovců|Herakleiovců]] je oblíbeným motivem kalvarijní kříž.
K západní heraldice má nejblíž nejznámější symbol dvojhlavého orla, který je značně proměnlivý a jeho použití je spolehlivě doloženo až v pozdním období vlády poslední dynastie [[Palaiologové|Palailogů]]. Této dynastii navíc předcházelo několik desetiletí dlouhého období zvané ''[[Latinské císařství|Frankokratie]]'' neboli nadvlády Franků nad hlavním městem [[Konstantinopol]]e a územími na [[Balkán]]ě. Vlajka Palailogů je známa zejména ze západních obchodních map, je vždy červené barvy se zlatým tetragrammatickým křížem sahajícím až k okrajům, tj. kříž doplněný čtyřmi řeckými písmeny B. Využívání [[Řecké písmo|řecké abecedy]] a písmen obecně je pro západní heraldiku v neznámou tradicí a čtyři B vyobrazovala nesprávně ve formě [[Křesadlo|křesadel]]. V pozdní éře Palailogů prezentoval císaře prapor zvaný ''divellion''. Po pádu Konstantinopole jej převzali srbští carové.
=== Hospodářství ===
Řádek 539 ⟶ 583:
Stejně jako v římské říši i v Byzanci spočívalo těžiště hospodářské produkce v zemědělství.<ref>Haldon (1990), s. 26</ref> Po většinu byzantských dějin oscilovala sociální struktura venkovských oblastí mezi dvěma protipóly: velkostatky obdělávanými závislými rolníky (''paroikoi'') a vesnickými komunitami sestávajícími ze svobodných držitelů drobných usedlostí.<ref>Harvey (2003), Ss. 6–9</ref> Vesnická společenství se snáze přizpůsobovala nejistým podmínkám nepřetržitých válek s Araby, naproti tomu velkostatky zažívaly svůj rozmach v klidnějších poměrech od 10. století a v dalších staletích zcela převládly.<ref name="Tread540">Treadgold (1997), s. 540</ref> Souběžně s rostoucí rolí velkostatků se stíraly rozdíly ve statusu svobodných rolníků a paroiků, převážně v neprospěch prvně jmenovaných.
K nejdůležitějším hospodářským odvětvím říše se řadil obchod. Konstantinopoli příslušelo postavení jednoho z klíčových center [[Hedvábná stezka|hedvábné stezky]], jež spojovala rozlehlé oblasti [[Eurasie]]. Kromě hlavního města náležela při zprostředkování směny zboží zásadní role emporiím, jako byla [[Soluň]], [[Trabzon|Trapezunt]] nebo [[
=== Obyvatelstvo ===
Řádek 559 ⟶ 603:
Latinský element v říši byl přechodně posílen dobytím někdejších západních provincií za Justiniána I.<ref>Treadgold (1997), s. 243</ref> Latina zůstala úředním jazykem do 7. století, kdy ji za Herakleia nahradila řečtina.<ref>Zástěrová a kol. (1992), s. 93</ref> Mezi vzdělanějšími třídami na východě upadla spisovná latina poměrně rychle do zapomnění,<ref name="Vasil"/> ačkoli se jí i nadále užívalo při různých ceremoniích a ještě v 11. století se objevovala na nápisech a mincích. Naproti tomu [[vulgární latina]] se zachovala u určitých jazykových menšin: v thráko-římském prostředí dala vzniknout [[Protorumunský jazyk|protorumunskému jazyku]] a při západním pobřeží Jaderského pobřeží se postupně vyvinula v [[Dalmatština|dalmatštinu]].
Nejobecnějším nástrojem dorozumívání na byzantském území byla už před zánikem [[Západořímská říše|západořímské říše]] řečtina,<ref>Treadgold (1997), s. 242</ref> která se ve východním Středomoří vyskytovala o celá staletí dříve než latina. Řečtiny se užívalo jako církevního jazyka, hovořili jí vědci, filozofové a umělci a sloužila jako ''[[lingua franca]]'' při dálkovém obchodu či při diplomatických stycích s cizími národy. Invaze Arabů a pozbytí východních provincií zásadním způsobem urychlily [[Helenizace|grecizaci]] říše. Řečtina, jíž se mluvilo v Byzanci, často označovaná jako
V etnicky silně heterogenní Byzantské říši se vyskytovaly četné jiné jazyky, z nichž se některé domohly v jistých oblastech polooficiálního statusu. V pozdní antice se mezi vzdělanými vrstvami populace Sýrie a [[Palestina|Palestiny]] rozšířila [[aramejština]] a její [[Syrština|syrský dialekt]].<ref>Treadgold (1997), s. 249</ref> [[Koptština]] dominovala Egyptu, jiným provinciím [[arménština]], [[gruzínština]] a [[slovanské jazyky]].
Řádek 565 ⟶ 609:
=== Literatura ===
{{Podrobně|Byzantská literatura}}
Literatura a byzantská kultura všeobecně byly určovány čtyřmi elementy: helenistickými tradicemi odkazujícími na [[Starověké Řecko|antické Řecko]], křesťanstvím zaujímajícím od obrácení [[Konstantin I. Veliký|Konstantina Velikého]] pozici oficiálního náboženství v říši, [[Starověký Řím|římskou]] povahou státoprávní organizace, a [[orient]]álními vlivy převzatými od rozličných asijských a afrických národů.<ref name="Adena">[http://cliojournal.wikispaces.com/The+Enduring+Legacy+of+Byzantium Adena, Louise. ''The Enduring Legacy of the Byzantine Empire''] {{Wayback|url=http://cliojournal.wikispaces.com/The+Enduring+Legacy+of+Byzantium |date=20200413122722 }}. Clio History Journal, [cit. 2010-07-05].</ref> Jednotlivá díla byzantské literatury jsou z hlediska svého zaměření a žánru tříděna do pěti skupin. První tři z nich navazují na antické vzory a zahrnují historii a letopisy, encyklopedii a eseje, a světskou poezii. Dvě další jsou tvořeny novými literárními formami; církevní a teologickou literaturou, a lidovou poezií.<ref>[http://www.newadvent.org/cathen/03113a.htm Byzantine Literature] Catholic Encyclopedia, [cit. 2010-07-05].</ref>
Předním zástupcem historiků byl [[Prokopios z Kaisareie|Prokopios z Kaisareie]], pobočník [[Belisar]]a při jeho válečných taženích, jež zachytil ve svém spise ''Knihy o válkách''. Na Prokopia navázali [[Agathias]], popisující závěr panování Justiniána I.,<ref name="Vasiliev-culture">[http://www.intratext.com/IXT/ENG0832/_PN.HTM Vasiliev, Alexander A. ''Justinian the Great and his successors (518–610) : Literature, learning, and art'']. History of the Byzantine Empire, [cit. 2010-07-05].</ref> a v 7. století [[Theofylaktos Simokattés|Theofylaktos Simokattes]]. Pozdější fáze byzantských dějin vylíčili [[Michael Psellos]], [[Niketas Choniates]] a [[Laonikos Chalkokondyles]]. K význačným historikům náleželi i císařové a příslušníci vládnoucích rodů jako třeba [[Konstantin VII. Porfyrogennetos|Konstantin VII.]] či [[Anna
=== Umění a architektura ===
{{viz též|Byzantské výtvarné umění|Byzantská architektura}}
[[Soubor:Vlahernskaya.jpg|náhled|upright=0.85|Byzantská ikona Panny Marie ze 7. století, zvaná [[Blacherny|Blachernská]], [[Treťjakovská galerie]]]]
Základy byzantské architektury vyrůstají z římské a raně křesťanské architektury. Vedle hojných dokladů budov určených k náboženským účelům se zachovalo i množství světských staveb, paláců a pevností. U chrámů je patrné nápadné upřednostňování cihel jako stavebního materiálu, třebaže z vnější strany byly zakryty kamennými deskami, zatímco interiéry zdobily [[Mozaika|mozaiky]]. Pro církevní stavby byl příznačný půdorys ve tvaru kříže, volněji rozmístěné mohutné sloupy podpírající klenby, na nichž byly posazeny kopule.<ref name="Vasiliev-culture"/>
Dějiny byzantské architektury a umění lze členit do třech etap. První z nich spadá do doby Justiniána I., za něhož byly v Konstantinopoli zbudovány chrámy [[Hagia Sofia]], svaté Ireny či svatých Apoštolů.<ref>Meier (2009), s. 67</ref> Mimo hlavní město stojí za povšimnutí
Sochařství zpočátku dominoval pozdně římský styl, v němž byly ztvárněny četné konstantinopolské plastiky včetně nadživotní jezdecké sochy Justiniána. Zároveň se prosazovala díla zhotovená ze [[Slonovina|slonoviny]].<ref name="Vasiliev-culture"/> Sochařství se věnovalo hlavně výzdobě vnitřních prostor, přičemž se do něho promítal vliv křesťanství. Plastiky lidských postav se vyznačovaly strnulostí a uniformitou. Mimořádné pozornosti se těšila mozaika, jeden z prvků římského umění zděděný a zdokonalený Byzantinci. Prostřednictvím mozaiky byly znázorňovány scény ze života císařů i prostých lidí a různé náboženské výjevy. V malířství se mezi 5. a 7. stoletím silně rozvinula [[ikonografie]], neboť [[Ikona|ikony]], zobrazující Krista, [[Maria (matka Ježíšova)|Pannu Marii]], či svaté, se staly předmětem uctívání kultu mezi věřícími.<ref>Mango (2002), s. 152</ref> Byzantské malířství a obdobně umění jako celek utrpělo za ikonoklasmu, provázeném ničením obrazů i soch. Po jeho skončení nabyly ikony ještě více na důležitosti ve vybavení chrámů.
=== Věda, lékařství a právo ===
Byzantinci výrazně přispěli k uchování antických poznatků a jejich zprostředkování [[islám]]skému světu a [[Renesance|renesanční]] Itálii. Přestože byzantští badatelé po uzavření athénské [[
Ve srovnání se svými řecko-římskými předchůdci se Byzantinci zdokonalili v medicíně a nezanedbatelnou měrou působili na islámské lékařství. V oblasti právní vědy navázali na [[římské právo]], současně se stále silněji projevovalo křesťanství. Z kodifikace ''[[Corpus iuris civilis]]'', provedené za Justiniána I.,<ref>Hradečný (1998), s. 112</ref> byly odvozeny zákoníky ''[[Ekloga (zákoník)|Ekloga]]'', vydaný za Leona III.,<ref>Treadgold (1997), s. 350</ref> a ''[[Basiliky|Basilika]]'', dokončený za [[Leon VI. Moudrý|Leona VI. Moudrého]].<ref>Treadgold (1997), s. 462</ref>
Řádek 583 ⟶ 628:
== Dědictví ==
[[Soubor:
Rok 1453 je dodnes vnímán jako jeden z milníků značících završení [[středověk]]u. Západní historiografie dlouho zastávala velmi negativní postoj vůči Byzantské říši, protože ji považovala za úpadkovou orientální [[Despocie|despocii]]. Avšak právě Byzanc chránila po staletí [[Evropa|Evropu]] před hrozbami přicházejícími z východu, když zadržovala Peršany, Araby, [[Seldžucká říše|seldžucké Turky]] a po určitou dobu Osmany.<ref name="Adena"/> Paradoxně devastující vydrancování Konstantinopole [[Křížové výpravy|křižáky]] v roce 1204 razantně podlomilo schopnost říše odolávat útokům Turků.
Řádek 590 ⟶ 635:
Nejdalekosáhleji zapustila byzantská kultura kořeny u východoevropských [[Slované|Slovanů]] a na Kavkaze, a i po arabských výbojích ovlivňovala koptské, [[Etiopie|etiopské]], syrské a arménské křesťany. Byzantinci uspíšili proces [[christianizace]] ve východní Evropě:<ref>Treadgold (1997), Ss. 556–557</ref> misie [[Cyril a Metoděj|Konstantina a Metoděje]] se stala výrazným impulzem evangelizace jen povrchně christianizované [[Velkomoravská říše|Velké Moravy]]. Od 9. století bylo do byzantského civilizačního rámce začleňováno Bulharsko a zhruba v téže době navázala Byzanc čilé hospodářské a diplomatické styky s [[Kyjevská Rus|Kyjevskou Rusí]], v důsledku čehož přijali Rusové v roce [[988]] křesťanství v jeho pravoslavné podobě. Byzantští kněží a mniši stáli u zrodu [[cyrilice]] odvozené z [[Řečtina|řeckého písma]]. Na [[Východní Slované|východoslovanském]] území byly vystavěny velkolepé kostely a chrámy vycházející z byzantského vzoru, jež vtiskly ruské architektuře a umění vedle [[Skandinávie|skandinávských]] a čistě slovanských rovněž byzantské rysy.<ref name="Adena"/>
Nedlouho po pádu Konstantinopole byla na dvoře [[Moskevské
== Odkazy ==
=== Poznámky ===
<references group="p." />
<references group="pozn." />
=== Reference ===
<references />
===
* {{Citace monografie | příjmení1 = Chalkokondyles | jméno1 = Laonikos | odkaz_na_autora1 = Laonikos Chalkokondyles | titul = Poslední zápas Byzance | vydavatel = Odeon | rok = 1988 | počet_stran = 400 | překladatelé = Jan Kalivoda, Růžena Dostálová}}
*
* {{Citace monografie | příjmení1 = Prokopios z Kaisareie | odkaz_na_autora1 = Prokopios z Kaisareie | titul = Válka s Peršany a Vandaly | vydavatel = Odeon | rok = 1985 | počet_stran = 384 | překladatelé = Antonín Hartmann, Květa Rubešová}}
* {{Citace monografie | příjmení1 = Prokopios z Kaisareie | odkaz_na_autora1 = Prokopios z Kaisareie | titul = Válka s Góty | vydavatel = Odeon | rok = 1985 | počet_stran = 440 | překladatelé = Pavel Beneš}}
* {{Citace monografie | příjmení1 = Psellos | jméno1 = Michael | odkaz_na_autora1 = Michael Psellos | titul = Byzantské letopisy | vydavatel = Odeon | rok = 1982 | počet_stran = 352 | překladatelé = Růžena Dostálová}}
* SIMOKATTÉS, Theofylaktos. ''Na přelomu věků''. Praha : Odeon, 1986
* {{Citace monografie | příjmení = Angold | jméno = Michael | odkaz na autora = | titul = Byzantium : The Bridge from Antiquity to the Middle Ages | vydavatel = Weidenfeld & Nicolson | místo = London | rok = 2001 | počet stran = | isbn = 0-297-83596-3 | jazyk = anglicky}}
* {{Citace monografie | příjmení = Bednaříková | jméno = Jarmila | odkaz na autora = Jarmila Bednaříková | příjmení2 = Měřínský | jméno2 = Zdeněk | odkaz na autora2 = Zdeněk Měřínský | příjmení3 = Homola | jméno3 = Aleš | titul = Stěhování národů a Východ Evropy: Byzanc, Slované, Arabové | vydavatel = Vyšehrad | místo = Praha | rok = 2009 | počet stran = | isbn = 80-7021-787-1}}
Řádek 667 ⟶ 709:
* [https://web.archive.org/web/20100722013624/http://www.roman-empire.net/constant/constant-index.html ''History of Constantinople''. Roman Empire] {{en}}
* [https://web.archive.org/web/20090222190918/http://www.wsu.edu/~dee/MA/BYZ.HTM Hooker, Richard. ''The Byzantine Empire''. World Civilization] {{en}}
* [http://antika.avonet.cz/article.php?ID=1618 ''Byzanc''. Antika Avonet] {{Wayback|url=http://antika.avonet.cz/article.php?ID=1618 |date=20200602113702 }}
* [https://www.medievalists.net/tag/byzantium/ Archiv článků o Byzanci na medivelists.net] {{en}}
* {{YouTube|rN9sg2XKuuo|Maiorianus: Why the term "Byzantine" Empire shouldn't be used any more.}} {{en}}
{{Dějiny Řecka}}
{{Nejlepší článek}}
{{Autoritní data}}
{{Portály|Byzantská říše}}
[[Kategorie:Byzantská říše| ]]
[[Kategorie:Středověké státy a předstátní útvary]]
[[Kategorie:Zaniklé státy na Balkánském poloostrově]]
[[Kategorie:Vzniklo 395]]
[[Kategorie:Zaniklo 1453]]
Řádek 685 ⟶ 727:
[[Kategorie:Zaniklé monarchie Evropy]]
[[Kategorie:Středověká Evropa]]
[[Kategorie:
| |||