Latinka: Porovnání verzí

Písmo bylo původně ryze [[majuskule|majuskulní]]. [[Minuskule]], tj. „malá písmena“, se začala vyvíjet z majuskulí („velkých písmen“) až cca. v [[3. století]] n. l. pro snazší zápis pomocí četných [[Ligatura (typografie)|ligatur]]. Přesné rozlišení na [[majuskule]] a minuskule a použití obojího podle přesných pravidel v témže textu pochází až z doby [[Humanismus|humanismu]], který se snažil zachovat jak minuskule, tak majuskule. Rozdělení na majuskule a minuskule je typické jen pro latinku a [[alfabeta|řeckou abecedu]] (a abecedy od nich odvozené, např. [[Cyrilice|cyrilici]]).

Postupně se vyvíjela, některá písmena se měnila, některá přibyla. Formou písmen, jejich ligaturami a použitím se zabývá latinská [[paleografie]]. Pro úsporu psacím materiálem vyvinula latina komplexní systém zkratek, který text značně zkracoval. Zkratky nahrazovaly celá slova (hlavně jména jako ''Iesus'', ''Christus'', ''Deus'', atd.), předložky, spojky, pravidelné pádové koncovky apod. (např. ''b⁹'' namísto koncovky „bus“, ''t^r'' namísto koncovky „tur“, vypouštění „m“ a „n“ a jejich nahrazování nadepsanou čárkou). Dodnes se z těchto zkratek několik zachovalo i v národních jazycích, např. & (''et'' čili slučovací spojka „a“), v [[italština|italštině]] se někdy v kurzívním psaní (i když velmi zřídka) používá vodorovná čárka nad písmenem jako náhrada za vypuštěné „m“ nebo „n“ apod. Původ z latinského ''ad'' má pravděpodobně i [[zavináč]] @{{doplňte zdroj?}}.

V průběhu [[20. století]] upadá znalost [[Latina|latiny]], která je dávno mrtvým jazykem, a upevňuje se celosvětový význam [[Angličtina|angličtiny]]{{doplňte zdroj?}}; tento trend se ještě posiluje s rozvojem výpočetní techniky koncem století. I v důsledku toho se za „standardní latinku“ běžně{{kým?}} považuje anglická abeceda, která má následující znaky:

* <tt>. , ; : - ! ? " ' ( )</tt> … pro oddělování vět a jejich částí