Dějiny Alžírska: Porovnání verzí

V [[severní Afrika|severní Africe]] lze nalézt první předchůdce člověka v době před půl milionem let. Na několika místech [[Magrhib|Maghribu]]u byly nalezeny ostatky tzv. [[Atlantroph|Atlantrophů]]ů a podle naleziště v [[Bir el-Ater]] byli pojmenováni další předchůdci [[Člověk moudrý|Homo sapiens]], kteří danou oblast obývali před více než 30 000 lety. Zástupci [[Člověk moudrý|Homo sapiens sapiens]] se v severní Africe objevili na začátku [[mladší doby kamenné]]. V pobřežních oblastech byly nalezeny pozůstatky [[iberomaurusienská kultura|iberomaurusienské kultury]],<ref>Viz Beránek Z.: Stručná historie států Alžírsko. 2007. Praha. nakladatelství: Libri. str.8. {{ISBN |978-80-7277-335-0}} </ref> zatímco vnitrozemí na jihu bylo obydleno tzv. [[kapsijci]]. Většina dokladů o rozvinuté kultuře v mladší době kamenné jsou nacházeny na [[Sahara|saharské poušti]], např. malby v nalezišti [[Tassili-Aj-jar]], což je jedinečným svědectvím toho, že [[Sahara]] byla tehdy klimaticky velmi příznivou a úrodnou oblastí. Zdejší obyvatelstvo se proto živilo převážně zemědělstvím.

Území dnešního [[Alžírsko|Alžírska]] a části [[Tunisko|Tuniska]] bylo v antickém období nazýváno [[Numidie|Numidia]], tzn. Země kočovníků, podle kočovného obyvatelstva zastoupeného [[berberské kmeny|berberskými kmeny]], kteří jsou nejčastěji nazýváni [[Numidové]], [[Libyové]] nebo [[Berbeři]]. Předchůdci těchto kmenů sem podle archeologických výzkumů přišli před cca 30 000 lety a výše zmínění [[Kapsijci]] byli pravděpodobně příslušníky stejného etnika jako samotní Berbeři.

Do příchodu [[Féničané|Féničanů]] žili Berbeři v malých vesnicích, později zakládali sídliště městského typu. Berberská společnost byla patriarchálně řízena a její základní jednotkou byla široká rodina. Několik rodin následně tvořilo tzv. vesnické republiky. Náboženství Berberů bylo neodmyslitelně spjato s přírodou a některé prvky jsou v Alžírsku užívány dodnes. Jazyk Berberů byl používám pouze pro ústní komunikaci, nejstarší písemné záznamy vznikly až pod vlivem fénické civilizace.<ref name="Beránek, 10">Viz Beránek Z.: Stručná historie států Alžírsko. 2007. Praha. nakladatelství: Libri. str.10. {{ISBN |978-80-7277-335-0}} </ref>

Za vlády krále Masinissa Numidie ekonomicky prosperovala. Udržovala obchodní styky s [[rovníková Afrika|rovníkovou Afrikou]], [[Pyrenejský poloostrov|Iberským poloostrovem]] a [[Řecko|Řeckem]]. Začínala být konkurentem [[Řím]]u, který se proto rozhodl pro intervenci. Numidie byla podrobena a rozdělena na [[Mauritánie|Mauretánii]] a vazalské království okolo města [[Cirta|Cirty]]. Nadvláda Říma zde trvala až do 5. stol. n. l. a typickým rysem bylo přetrvávající napětí mezi Berbery a Římany. Odpor proti Římanům se projevoval četnými kmenovými povstáními i snahou odlišit se v náboženských záležitostech. Díky tomu se v oblasti Maghribu prosadilo [[křesťanství]]. Na druhou stranu byla tato nadvláda pro danou oblast přínosem z pohledu rozvoje kultury, měst a dopravních cest.

Počátkem 5. století n. l. začali pro Římskou říši představovat problém kmeny pocházející z oblasti dnešního [[Slezsko|Slezska]], které pro své barbarské chování dostaly název [[Vandalové]]. Tyto kmeny v roce 429 n. l. překročili [[Gibraltarský průliv]] a následně ovládli pobřeží severní Afriky od dnešního [[Maroko|Maroka]] až po Alžírsko a Tunis. Tito dobyvatelé neprováděli žádné zásadní změny ve správě podrobených oblastí, kromě [[ekonomická reforma|pozemkové reformy]], kterou omezily majetek „velkostatkářů“ ve svůj prospěch. Největším problémem mezi nimi a místními obyvateli se tedy stalo [[náboženství]]. Vandalové, jakožto [[Ariánství|ariáni]], neuznávali [[Kristus|Kristovo]] božství a ostatní křesťanská vyznání tvrdě pronásledovali. Paradoxně však omezení moci Římu v dané oblasti znamenalo vzestup moci berberských kmenů, což mělo za následek vznik částečně nezávislých království.

Dalšími zájemci o nadvládu nad severní Afrikou se v 6. století stali [[Byzantská říše|Byzantinci]], kteří využili sporů mezi Vandaly a rozhodli se sem intervenovat. Vybudovali zde stát s hlavním městem Kartágem a dobyté území jimi bylo rozděleno na provincie a vojenské obvody. Numidie, [[Setifská Mauretánie]] a [[Caesarejská Mauretánie]] vznikly na území dnešního Alžírska. Problémem byly opět vztahy s berberskými kmeny, které nakonec obdržely statut spojenců říše a byla jim vyplácena finanční podpora.<ref>Viz Beránek Z.: Stručná historie států Alžírsko. 2007. Praha. nakladatelství: Libri. str.17. {{ISBN |978-80-7277-335-0}} </ref> Tento systém začal mít trhliny v 7. století pod tlakem rozšiřující se [[Chalífát|arabské říše]].

[[Arabové]] začali do severní Afriky pronikat koncem 60. let 7. století. V čele arabské armády, která ovládla oblast dnešního Tuniska byl [[Uqba ibn an-Náfi]], v jehož vojsku se poprvé objevili Berbeři obrácení na [[islám]]. Arabům se jako prvním dobyvatelům v historii Alžírska podařilo prosadit u místních [[Obyvatelstvo|obyvatel]] vlastní [[Jazyk (lingvistika)|jazyk]], [[kultura|kulturu]] a [[náboženství]]. Dokonce se jim během šesti století podařilo z Maghribu úplně vytlačit křesťanství. Opět se ale objevila nespokojenost obyvatel a berberské kmeny, nesouhlasící s [[umajjovská nadvláda|umajjovskou nadvládou]] vytvořily stát v čele s dynastií [[Rostemovci|Rostemovců]] na západě dnešního Alžírska. I v ostatních částech Maghribu následně začaly vznikat státní útvary více či méně závislé na [[chalífát]]u. Změnu v etnickém složení a fungování v Alžírsku a Tunisku přinesl příchod arabských [[Beduíni|beduínů]] v 11. století,<ref>Viz Beránek Z.: Stručná historie států Alžírsko. 2007. Praha. nakladatelství: Libri. str.21. {{ISBN |978-80-7277-335-0}} </ref> kteří osídlili část území dosud obývané usedlými berberskými zemědělci.

Maghrib se na přelomu 15. a 16. století stal třecí plochou zájmů Španělů a [[Osmané|Osmanů]]. Španělům se podařilo získat kontrolu nad severoafrickými přístavy, což se nelíbilo místních [[Oligarchie|oligarchům]], kteří byli závislí jednak na obchodu, ale hlavně na pirátství, které Španělé tvrdě potlačovali. Vůdce Alžíru [[Sálim al-Tsámí]] proto uzavřel dohodu se severoafrickými korzáry bratry [[Barbarosa|Barbarosy]], a společně obsadili město [[Alžír]]. Sám Sálim byl následně jedním z pirátů uškrcen. Před [[Chajruddín BarbarosaBarbarossa|Chajruddínem Barbarosou]] však vyvstal problém. Španělé mu hrozili útokem a bouřily se i kabylské berberské kmeny. Mladší Barbarosa proto požádal o pomoc osmanské [[Turci|Turky]] a stal se jejich [[vazal]]em. [[Osmanská říše]] tímto pronikla do severní Afriky.

Alžír se stal významným přístavem a centrem až v době Osmanské nadvlády. Do této doby bylo při pobřeží Středozemního moře mnoho přístavů, které byly používány intenzivněji. Až [[Chajruddín Barbarossa|Chajruddín]] nechal jednotlivé ostrovy [[Alžírská zíliv|Alžírského zálivu]] spojit molem, což znamenalo navýšení kapacity i významu Alžíru jako přístavu. Na konci 16. století pak byly vymezeny hranice, které v severní Africe až na nějaké změny platí prakticky dodnes.<ref>Viz Beránek Z.: Stručná historie států Alžírsko. 2007. Praha. nakladatelství: Libri. str.30. {{ISBN |978-80-7277-335-0}} </ref> Po skončení bojů se Španěly se Osmané rozhodli reorganizovat systém správy v severní Africe a do čela státu byli dosazováni [[paša|pašové]] vybraní [[Istanbul]]em. Tento systém se však neosvědčil, neboť tito pašové se jen velmi obtížně prosazovali proti skupinám jako byl elitní vojenský kontingent zvaný [[odžak]], nebo alžírští piráti, kteří přiváděli nemalé částky do alžírské pokladny. Město Alžír se během 16. století změnilo v centrum oblasti. Kolem roku 1580 mělo 100 [[mešita|mešit]] a křesťanských kostelů (křesťanům nebylo bráněno vykonávat své rituály) a 12 200 domů ve kterých bydlelo přes 60 000 obyvatel. Přesto byla alžírská ekonomika poměrně zaostalá. Největší zisky jí plynuly z výše zmíněného [[Pirát|pirátstvípirát]]ství a výkupného a prodeje křesťanských [[Otrokářství|otroků]]. Ve druhé polovině 17. století se hlavní mocenské skupiny dostaly do střetu, během kterého byl nejdříve do čela státu dosazen zástupce odžaku- [[agh]] a následně piráti postavili do čela provincie svého zástupce s titulem [[dej]], kterému byl od roku 1711 udělován také titul paša.

Na [[Vídeňský kongres|Vídeňském kongresu]] roku [[1815]] se [[evropské mocnosti]] rozhodly definitivně zasáhnout proti rozmáhajícímu se pirátství ve Středozemním moři. Zatím ale každá ze zúčastněných zemí postupovala samostatně. Následovaly tedy útoky [[Spojené státy americké|Spojených států]] a [[Spojené království|Británie]] na Alžír. Oba tyto útoky ale nepředstavovaly pro Alžírsko takové nebezpečí jako rozhodnutí [[Francie]] prosadit svoji moci přímou vojenskou [[intervence|intervencí]].

Bezprostřední záminkou k francouzskému útoku se stala slavná „rána plácačkou na mouchy“. Tu uštědřil v roce [[1827]] konzulovi [[Deval]]ovi samotný bej [[Husajn]].<ref>Viz Beránek Z.: Stručná historie států Alžírsko. 2007. Praha. nakladatelství: Libri. str.39. {{ISBN |978-80-7277-335-0}} </ref> Důvodem pro toto bezprecedentní jednání se stalo prohlášení francouzské vlády, že nehodlá zaplatit dodávku pšenice francouzské armádě, kterou Alžírsko poskytlo během [[Velká francouzská revoluce|Velké francouzské revoluce]]. Francie tedy tuto 3 roky starou záležitost použila jako záminku k napadení Alžírska. Pravděpodobnější však je, že král [[Karel X.]] chtěl touto cestou posílit vojenské a obchodní postavení Francie v severní Africe. Francouzi vypluli k Africkým břehům s 38 000 muži na palubách a k dobytí města Alžíru použili plán, který vypracovali poradci [[Napoleon Bonaparte|císaře Napoleona]] roku [[1809]]. Alžírský bej byl na francouzský atak připraven a 4 dny po vylodění Francouzů se rozhodl pro útok u čtvrti zvané [[Staouli]]. Tato akce však skončila nezdarem a lze ji považovat za klíčovou bitvu celé války, neboť Alžířané se pak už jen bránili a ustupovali před náporem nepřítele.

Po dobytí Alžíru se takřka okamžitě rekrutovala z řad obyvatelstva [[Opozice (politika)|opozice]] proti režimu, kterou tvořili zbylí turečtí úředníci, [[kabylské kmeny]], ale také kmeny v ostatních oblastech země a [[náboženská bratrstva]].

De facto prvním novodobým alžírským národním hrdinou se stal člen bratrstva [[Qádiríja]], [[Abd al-Kádir|Abd al-Qádir]], snad nejznámější vůdce [[protifrancouzský odboj|protifrancouzského odboje]]. Podařilo se mu sestavit relativně silnou armádu, s kterou se roku [[1832]] postavil Francouzům u [[Oran]]u.<ref>Viz Beránek Z.: Stručná historie států Alžírsko. 2007. Praha. nakladatelství: Libri. str.42. {{ISBN |978-80-7277-335-0}} </ref> Po dvou letech bojů nakonec uzavřel mírovou dohodu s generálem [[Desmichels]]em, která mu vynesla titul beje, a Abd al-Qádir se tímto stal vládcem západního Alžírska. Po dvou letech příměří a následných bojů uzavřel další mírovou smlouvu, tentokrát s generálem [[Thomas Robert Bugeaud|Bugeaudem]], který byl roku 1840 jmenován generálním guvernérem Alžírska. V té době vypukl nový střet s Abd al- Qádirem.<ref>Viz Beránek Z.: Stručná historie států Alžírsko. 2007. Praha. nakladatelství: Libri. str.43. {{ISBN |978-80-7277-335-0}} </ref> V průběhu bojů byl obsazen Oran a povstalci se museli uchýlit do náhorních plošin na jihu. Odtamtud chtěli přejít do Maroka, což se ale nelíbilo sultánovi, který proti nim vyslal armádu. V prosinci [[1847]] byly emírovy jednotky obklíčeny. Abd al-Qádir se 20. prosince 1847 Francouzům vzdal. V následujících desetiletích čelili Francouzi ještě několika vzpourám, žádná však nedosáhla intenzity Abd al-Qádirova povstání.<ref>Viz Beránek Z.: Stručná historie států Alžírsko. 2007. Praha. nakladatelství: Libri. str. 44. {{ISBN |978-80-7277-335-0}} </ref>

[[Všeobecná branná povinnost|Branná povinnost]] byla v Alžírsku zavedena roku [[1908]], ale týkala se jen několika tisíc mužů. Přesto do francouzské armády během [[První světová válka|1. světové války]] narukovalo několik tisíc alžírských muslimů i evropských [[Alžířan|Alžířanů]]ů, kteří také pracovali jako dělníci v továrnách. Tito lidé se pak následně stali základem alžírské komunity ve Francii. V samotném Alžírsku válka spíše prohloubila protifrancouzské nálady mezi alžírskými muslimy, kteří však proti Francii otevřeně nevystoupili.Jedinými legitimními představiteli opozice tak zůstali tzv. [[Mladoalžířané]], organizace vzniklá na konci [[19. století]] mezi mladými muslimskými vzdělanci. Ti požadovali umírněné reformy odměnou za loajalitu během války. Naráželi však na absolutní neústupnost kolónů, která provázela celé dějiny Alžírska.

Stěžejní však byl obrovský rozvoj [[národně osvobozenecké hnutí|národně osvobozeneckých hnutí]] alžírských muslimů. Vyjma Mladoalžířanů, kteří požadovali rovnost v právech a povinnostech v rámci francouzské republiky, se objevila např. [[Asociace alžírských ulámů]]. Ta si za své cíle určila dvě oblasti: boj za prosazení reformního učení [[salafíje]] (víra v technický a vzdělanostní pokrok při současném dodržování zásad předků)<ref>Viz Beránek Z.: Stručná historie států Alžírsko. 2007. Praha. nakladatelství: Libri. str.57. {{ISBN |978-80-7277-335-0}} </ref>a prosazení politické a náboženské autonomie země. Opozice se také formovala ve Francii. Vznikla zde organizace nazvaná [[Severoafrická hvězda]] (ENA), vedená [[Ahmed Mesli|Ahmedem Mesli]], zvaným [[Messali]].Tato strana se stala vůbec první organizací, která požadovala samostatnost Alžírska. Protože ale byla francouzskou správou zakázána, působila v Alžírsku od [[1930–1939|30. let]] pod názvem [[Strana alžírského lidu]] (PPA).

2. světová válka významně přispěla k názorovému sblížení jednotlivých stran osvobozeneckého hnutí v Alžírsku. Zatímco někteří muslimové odmítali vstupovat do francouzské armády, francouzští představitelé podporovali režim ustavený ve [[Vichy]]. To zapříčinilo následné vylodění amerických jednotek v severní Africe. Vichistický režim byl poražen. Jednalo se o „první velkou porážku francouzské koloniální armády od roku 1830.“<ref>Viz Beránek Z.: Stručná historie států Alžírsko. 2007. Praha. nakladatelství: Libri. str.66. {{ISBN |978-80-7277-335-0}} </ref>

Moci se chopil generál [[Charles de Gaulle|de Gaulle]]. Nechal vypracovat soubor reforem, který ale nebyl přijat kladně ani jednou ze zúčastněných stran. [[Ferhat Abbas|Ferhatem Abbasem]] byl tedy vypracován souhrn požadavků alžírských [[Nacionalismus|nacionalistů]], tzv. [[Manifest alžírského lidu]]. V něm požadovali vytvoření svobodného a demokratického státu a zvolení [[ústavodárné shromáždění|ústavodárného shromáždění]] na základě rovného hlasovacího práva. Podporou v prosazování tohoto dokumentu se stala [[Atlantická charta]], přijatá roku [[1941]], která zaručovala [[právo na sebeurčení]].

[[Francouzi]] si uvědomovali, že konflikt, který se rozhořel, není radno ignorovat, a proto se rozhodli udělit Alžírsku tzv. [[Statut z roku 1947]]. Díky němu získaly tři alžírské [[department]]y [[autonomie|autonomii]] v čele s guvernérem. Jakékoliv takové reformy ale narážely na odpor ze strany kolónů a většiny nacionalistů. Radikální nacionalisté mezitím začali vytvářet podzemní organizaci, mezi jejímiž členy přibývalo zastánců ozbrojeného povstání. Z jejich podnětu vznikla roku 1947 první ozbrojená organizace v rámci PPA-MTDL, tzv. [[Zvláštní organizace]] (OS). Kolem roku 1950 se navíc v rámci strany dostali do sporu zastánci [[panarabismus|panarabismu]] s kabylskými Berbery. V důsledku tohoto sporu se do vedení OS dostal [[Ahmed Ben Bella]]. Ozbrojené povstání proti Francii mělo podporu téměř všech členů vedení. V noci na 1. listopadu 1954 byly zahájeny útoky na policejní stanice, autobusové zastávky, továrny a veřejné budovy. Všechny akce byly zjevně koordinovány z jednoho centra a útočníci zanechávali na místech útoků text s podpisem organizace [[Fronta národního osvobození]] (FLN), která 1. listopadu vznikla.

Frontě národního osvobození se během války podařilo sdružit pod svým vedením téměř všechny opoziční organizace v Alžírsku. Úspěchu dosahovali alžírští povstalci i na mezinárodněpolitické scéně. Exilové FLN se podařilo otevřít svá zastupitelstva v řadě zemí nejen [[Východní blok|sovětského bloku]], a také díky této misi byli povstalci zásobováni zbraněmi např. z [[Československo|Československa]].

Na srpen 1956 byl svolán kongres vůdců FLN. Na tomto kongresu se 16 delegátů snažilo nalézt dohodu o budoucí podobě alžírského odboje. Výsledkem byly 2 teze závěrečného prohlášení. První se týkala převahy vnitřního odboje nad exilovým a druhá podřízení armády politickému vedení. Dále bylo Alžírsko rozděleno na 6 provincií, tzv. [[wilájet|wilájetů]]ů a ozbrojená složka FLN tzv. [[ALN]] se změnila ve skutečnou armádu.

Po zadržení exilových představitelů [[alžírský odboj|alžírského odboje]] v roce 1956 se všechna reálná moc přesunula do rukou domácích politických vůdců, zejména pak CCE a Ramdana Abbana. Díky tomuto mocenskému „přídělu“ se povstalci rozhodli rozšířit své aktivity na město Alžír, kde do té doby neoperovali, přestože již od roku 1954 zde vznikala rozsáhlá a tajná podzemní síť FLN. Tato síť měla pyramidální strukturu a komunikace mezi členy probíhala pomocí tzv. mrtvých schránek. Celkově měla asi 5000 členů. Od poloviny roku 1956 se pak rozběhly akce v samotném městě. Byli likvidováni radikální Evropané, sdružovaní do [[paramilitantní jednotky|paramilitantních jednotek]] typu ORAF, a útoky byly vedeny také proti evropskému obyvatelstvu. Události, dějící se na přelomu let 1956 a 1957, vstoupily do dějin jako bitva o Alžír.<ref>Viz Beránek Z.: Stručná historie států Alžírsko. 2007. Praha. nakladatelství: Libri. str.80. {{ISBN |978-80-7277-335-0}} </ref> Série bombových útoků začala 30. září 1956. Od tohoto data se intenzita útoků neustále zvyšovala. Reakce ozbrojených sil byla zahájena 10. ledna, kdy byl generál [[Jasquese Massu]] pověřen zničením komand ALN. Byla obsazena hlavní bašta ALN a následovala vlna zatýkání, represí a výslechů, které se neobešly bez mučení a poprav. Na základě informací získaných od zatčených, pak generál začal sestavovat pravděpodobnou podobu sítě ALN.<ref>Viz Beránek Z.: Stručná historie států Alžírsko. 2007. Praha. nakladatelství: Libri. str.82. {{ISBN |978-80-7277-335-0}} </ref> Rozbití této sítě však bylo velmi obtížné, neboť Francouzi museli čelit dobré organizaci sítě i odhodlaným bojovníkům. Přesto však byl 24. září zatčen jeden z předních představitelů [[Saadi Yacef]], a o několik dní později Francouzi obnovili kontrolu nad městem.

Válka v Alžírsku měla samozřejmě dopad také na samotnou Francii, která se musela vypořádat s narůstající nespokojeností odváděných vojáků, finanční a politickou krizí a tlakem mezinárodního prostředí. Postupné pády jednotlivých vlád a neschopnost progresivně řešit vzniklou situaci byly ale vhod příznivcům generála de Gaulla, kteří čekali na příležitost jak dostat svého „lídra“ k moci. Zrodil se plán na [[státní převrat|puč]], který měl vést k vnitropolitické krizi a nástupu generála k moci. Připravované nepokoje začaly v Alžírsku [[13. května 1958]].<ref>Viz Beránek Z.: Stručná historie států Alžírsko. 2007. Praha. nakladatelství: Libri. str.87. {{ISBN |978-80-7277-335-0}} </ref> Ve chvíli, kdy alžírští výsadkáři obsadili [[Korsika|Korsiku]] a vyhrožovali útokem na [[Paříž]], začala být připravována obrana [[metropole]]. Francie se dostala na pokraj [[občanská válka|občanské války]]. Prezident René Coty se proto rozhodl, že pověří de Gaulla sestavením vlády. Předsedou vlády se de Gaulle oficiálně stal 1. června 1958.

Lze se domnívat, že generál zpočátku věřil v možnost zachování vlády nad Alžírskem, což dokládají reformy, které měl v plánu zavést. Jeho vizi „nového Alžírska“ však nesdílela FLN, která 19. září 1958 v Tunisku ustavila Dočasnou vládu Alžírské republiky.

Přesunutí základen ALN do Tuniska a Maroka změnilo charakter válečných operací. Povstalci byli odtrženi od území Alžírska, čehož záhy využili Francouzi a začali stavět obranou linii podél hranic, nazývanou [[Muricova linie]]. Cílem bylo oslabit síly FLN tak, aby začala být ochotná vyjednávat. De Gaulle chtěl v Alžírsku prosadit totožný model jako v ostatních francouzských [[kolonie|koloniích]]. Alžírsku měla být udělena [[nezávislost]], ale zároveň měla být uchována spolupráce a respektování francouzských zájmů. Problémem se ale opět ukázali kolóni, kteří protestovali proti udělení práva na sebeurčení. Zde se velmi jasně projevil postoj de Gaulla, který jako reakci na boje mezi kolóny a policií prohlásil, že o budoucnosti Alžírska se bude rozhodovat v budovách [[Elysejský palác|Elysejského paláce]] a ne na alžírských ulicích. Zahájil tedy jednání se zástupci [[GPRA]]. Na těchto jednáních se řešila hlavně tři hlavní problémy: území Sahary, postavení evropské menšiny a rozmístění francouzských základen. Roku 1960 bylo oznámeno že bude připraveno [[referendum]] o sebeurčení Alžírska, které se uskutečnilo v lednu 1961. Alžírští Evropané se však s myšlenkou [[francouzské Alžírsko|francouzského Alžírska]] odmítli rozloučit a [[Alžírský puč (1961)|pokusili se o státní převrat]], během něhož v dubnu 1961 obsadili významné budovy v Alžíru. Tato akce však skončila neúspěchem. Většina pučistů byla zatčena, ti, kterým se podařilo uprchnout, vytvořili teroristickou organizaci OAS tj. [[Organizace tajné armády|Organizaci tajné armády]].

Jednání Paříže a FLN nejprve dlouho nevedla ke kýženému cíli. Zlom nastal až v únoru 1962, kde se vyjednavačům podařilo dojít ke shodě v otázkách Sahary i vojenských základen. 18. března 1962 byly podepsány tzv. [[dohody z Evianu]]. Den nato, 19. března ve 12 hodin, došlo k zastavení palby. Alžírská válka za nezávislost skončila. Zdaleka ale neskončily aktivity vyvíjené OAS. Ta obsáhla široké spektrum činností od tištěné propagandy k atentátům, dokonce se pokoušela zavraždit samotného de Gaulla. Akce OAS ustaly, až když kontrolu nad územím Alžírska začala přebírat ALN.<ref>Viz Beránek Z.: Stručná historie států Alžírsko. 2007. Praha. nakladatelství: Libri. str.97. {{ISBN |978-80-7277-335-0}} </ref> Pro toto období alžírských dějin je také typický masový odchod evropských obyvatel. Alžírsko opustilo celkem kolem 900 000 Evropanů a 40 000 profrancouzských muslimů.

K prvnímu vážnému konfliktu v rámci odboje došlo během [[tripolský kongres|tripoliského kongresu]] CNRA, poradního orgánu FLN.<ref>Viz Beránek Z.: Stručná historie států Alžírsko. 2007. Praha. nakladatelství: Libri. str.99. {{ISBN |978-80-7277-335-0}} </ref> Tento kongres měl schválit [[evianské dohody]] a definovat politický program FLN. Jejími hlavními úkoly měla být [[industrializace]] země, pozemková reforma, [[znárodnění]] peněžnictví, zahraničního obchodu, [[nerostné bohatství|nerostného bohatství]] a energetických zdrojů. Sama FLN se měla změnit v regulérní politickou stranu v čele s [[politbyro|politbyrem]]. Problém byl, že posilování její pozice bylo ostatními považováno za formu ohrožení jejich vlastních pozic. Nevyhnutelně muselo dojít ke konfliktu dvou vůdčích skupin GPRA a FLN. Došlo to až tak daleko, že [[Ben Youssuf Ben Khedda]] spolu s GPRA opustili kongres a 3. června 1962 se ujali vlády v Alžíru. Na toto reagoval představitel FLN [[Ahmed Ben Bella]] zahájením činnosti Politického byra, které mělo podporu řady důležitých politiků a exilových jednotek. 30. srpna pak byl vydán rozkaz k útokyútoku na Alžír. V tomto městě stejně jako na většině území mezitím vládla [[anarchie]], která byla provázena boji mezi jednotlivými frakcemi a zejména hromadnou mstou na muslimských bojovnících francouzské armády. Důvodem k vyhrocení situace bylo kromě probíhajících násilností a politické krize také nebezpečí ekonomického zhroucení země. 9. září vstoupily do města Alžíru jednotky [[Houari Boumedien]]a, ovládly situaci a Ben Bella se stal předsedou vlády. Dne 25. září byla vyhlášena [[Alžírská lidově demokratická republika]].

V politicky nestabilním Alžírsku nebylo velkým překvapením, že velmi záhy po uchopení moci Ben Bellou začal vznikat [[Autoritarismus|autoritativní režim]] jedné strany. Svou pozici nadále posilovala také armáda. Již v první vládě měli důstojníci 5 křesel a plukovník [[Houari Boumediene]] se stal místopředsedou. Sám předseda vlády se choval jako typický [[autokrat]], když během prvním měsíců eliminoval všechny své potenciální odpůrce. V Ústavě byla mimo jiné také zakotvena vedoucí úloha FLN, která se stala jedinou legální stranou a časem splynula se státním aparátem. Do otevřené opozice proti vznikajícímu režimu přešli bývalí bojovníci za nezávislost [[Mohamed Boudiaf]] a [[Hocine Aït Ahmed]].

Nová vláda se musela vypořádat s velkým množstvím problémů, z nichž nejzávažnější byla zřejmě správa majetku, který dříve patřil Evropanům. Tento majetek byl často zabírán naprosto nekontrolovaně, čemuž měly zabránit dekrety vydané 20. března 1963, podle kterých tento majetek připadal státu a byla vykonávána jeho správa. Přes tato opatření ale odchod Evropanů představoval pro zemi obrovský problém, protože byli silnou kupní a pracovní silou. Zemědělská výroba zajišťovaná státem nedokázala pokrýt poptávku po potravinách a [[rolnická povstání]], či masová [[migrace]] do měst nebyly žádnou výjimkou.

Na podzim 1963 se konalo [[Povstání|ozbrojené povstání]] proti režimu. 8. října 1963 vypukla tzv. [[písečná válka]] se sousedním Marokem, kvůli hranicím. Tento konflikt nakonec skončil dohodou.

Hlavním důvodem puče v roce 1965, byla pravděpodobně obava z přílišného radikalismu Ben Belly. [[Houari BoumedienBoumediene]] chtěl z Alžírska vybudovat moderní a funkční [[centralizovaný stát]], kterému by modelem byla Francie za císaře Napoleona. Nechal vypracovat nový model místní samosprávy, pod názvem [[Charta o místní samosprávě]] z roku 1967 a celou přestavbu završil vypracováním [[N8rodní charta|Národní charty]] a schválením nové ústavy dne 22. listopadu 1967. Podle ní měl být zdrojem moci v Alžírsku lid a byl nově ustaven centrální parlament – [[Národní lidové shromáždění]].

Přes všechna tato opatření měl stát pod kontrolou rozhlas a tištěná média, vysoké školy a vydavatelskou činnost, stejně jako kontroloval obsah kázání v mešitách.

Charakteristickou pro Boumedienův režim byla snaha o co největší kontrolu ekonomiky. Cílem bylo vytvořit moderní, výkonný a soběstačný mechanismus. Toho chtěl prezident dosáhnout jednak [[agrární reforma|agrární reformou]], jednak urychlenou industrializací. Aby mohl své plány realizovat, bylo třeba ovládnout obrovské zásoby [[ropy]] a [[zemní plyn|zemního plynu]], které Alžírsko mělo. Do té doby většinu nalezišť ovládaly zahraniční společnosti, zatímco alžírská společnost [[Sonatrach]] těžila jen 5%. Záminkou, která byla použita ke znárodnění podílů těžebních firem se stala tzv. [[šestidenní válka]]. Alžírský tisk rozpoutal kampaň proti americkým těžebním společnostem, které údajně z peněz utržených za prodej alžírské ropy podporovaly izraelskou vládu.<ref>Viz Beránek Z.: Stručná historie států Alžírsko. 2007. Praha. nakladatelství: Libri. str.112. {{ISBN |978-80-7277-335-0}} </ref> Vrchol znárodňování přišel v roce 1971, kdy prezident ohlásil tzv. [[ropná dekolonizace|ropnou dekolonizaci]] a převzal 51% podíl ve všech francouzských společnostech.

Alžírská zahraniční politika byla známá díky podpoře národů bojujících za nezávislost. Dalo by se říct, že tento postoj byl charakteristickou tendencí tohoto státu. Alžírsko podporovalo [[Africký národní kongres]] v JAR, nebo zprostředkovávalo jednání mezi [[Irák]]em a [[Írán]]em. Prezident Boumedien byl také mimo jiné iniciátorem vzniku [[G77|Skupiny 77]]. Tato organizace spojovala 77 rozvojových zemí a obhajovala jejich právo na znárodňování těžebního průmyslu, jako prostředku pro dosažení lepší životní úrovně obyvatelstva.

Díky znárodňování se však výrazně zhoršily vztahy mezi Alžírskem a Francií.

Prezident Boumedien zemřel v roce 1978. Jeho nástupcem se stal plukovník [[ChadliŠadlí BendjedidBendžedíd]]. Jeho zvolení měl „na svědomí“ [[Kasdi Merbah]], který měl pod kontrolou alžírské tajné služby a prosadil Bendjedida na úkor ostatních uchazečů. ChadliŠadlí BendjedidBendžedíd se tak stal generálním tajemníkem FLN a 7. února 1979 byl zvolen prezidentem. První léta jeho vlády byla podobně autoritářská jako léta vlády jeho předchůdců. Přesto se na konci 80. let stal iniciátorem jistého uvolnění. Sám Bendjedid byl spíše [[Pragmatismus|pragmatik]] a měl sklony řešit spory dohodou. Pracoval rovněž na zlepšení vztahů s Francií.<ref name="Beránek, 126">Viz Beránek Z.: Stručná historie států Alžírsko. 2007. Praha. nakladatelství: Libri. str.126. {{ISBN |978-80-7277-335-0}} </ref>

Alžírsko bylo prezentováno jako země, která se dynamicky rozvíjí a prosperuje. Na konci 80. let se ale ukázalo, že má také obrovské problémy. Alžírsko zatěžovaly zejména rychle rostoucí [[zadluženost]], neúnosná závislost na vývozu ropy a plynu a nevýkonné zemědělství.<ref name="Beránek, 126" /> Všechny tyto problémy byly ještě násobeny [[populační exploze|populační explozí]] a nekontrolovatelným exodem obyvatel do měst.

ChadliŠadlí BendjedidBendžedíd řešil vzniklou krizi zastavením industrializace a stavby tzv. [[socialistická vesnice|socialistických vesnic]]. Začal také do země zvát zahraniční investory a podpořil [[privatizace|privatizaci]] dříve znárodněné půdy. Země byla však stále závislá na dovozu potravin, léků a spotřebního zboží, protože veškeré finance odcházely na splacení obrovských zahraničních dluhů.

Systém zavedený v Alžírsku přestával uspokojovat základní potřeby. Lidé neměli práci, byl nedostatek bytů, nedostatkové byly základní potraviny a léky. [[Autoritarismus|Autoritativní režim]] rychle ztrácel podporu obyvatel. Východisky z této situace se stávala [[emigrace]], [[hospodářská kriminalita]] apod. Prezident Bendjedid se tuto situaci snažil řešit již výše zmíněnými reformami, které podporoval omezenými prvky tržních principů.

Na konci 80. let došlo k vyostření situace. V ulicích alžírských měst se konaly [[Demonstrace (protest)|demonstrace]], které hraničily s výtržnostmi. Terčem nespokojených obyvatel se stávaly budovy stáníchstátních firem či rezidenční čtvrti. Dne [[5. říjen|5. října]] [[1988]] vyšly do ulic statisíce lidí. Zřetelná byla snaha jednotlivých hnutí ovládnout tyto demonstrace. 6. října byl vyhlášen výjimečný stav. Demonstranti byli rozháněni gumovými projektily, slzným plynem a také ostrou municí. Pořádek byl obnoven až 10. října a tyto dny, znamenající konec vlády jedné strany v Alžírsku, se do jeho dějin zapsalo jako tzv. [[černý říjen]].

Dokument, který byl schválen 23. února 1989 se distancoval od [[socialismus|socialismu]] a byl základem pro reformy, kterými chtěl prezident Bendjedid najít východisko z krize. Nová [[ústava]] výslovně a bez dalších podmínek zaručovala svobodu projevu a shromažďování a povolila existenci „[[sdružení politického charakteru]]“, politických stran.<ref>Viz Beránek Z.: Stručná historie států Alžírsko. 2007. Praha. nakladatelství: Libri. str.137. {{ISBN |978-80-7277-335-0}} </ref> Byla také zakotvena odpovědnost vlády parlamentu a funkce armády se měla nadále omezit jen na obranu země, nikoli na její řízení.

Na základě nových ustanovení začaly v Alžírsku vznikat nové [[politické strany]] a první nezávislé noviny. Alžírsko bylo jednou z prvních arabských zemí, která zrušila úřad provádějící dohled nad informacemi.

Reformy nemohly minout ani ekonomickou oblast. Roku 1990 byl zrušen státní monopol na provoz bankovních a finančních institucí a zahraniční obchod.

Islám byl v ústavě definován jako státní [[náboženství]], zdroj duchovní síly národního hnutí a strážce morálních hodnot společnosti.<ref>Viz Beránek Z.: Stručná historie států Alžírsko. 2007. Praha. nakladatelství: Libri. str.139. {{ISBN |978-80-7277-335-0}} </ref> Samotní islamisté měli v zemi poměrně silnou pozici, která rostla téměř stejnou rychlostí jako ekonomické a sociální problémy.K jejich [[radikalizace|radikalizaci]] však došlo až v 80. letech 20. stol. Ze začátku představovali pouze jakousi protiváhu vůči levicově orientovaným obyvatelům, ale postupem času se část jejich kazatelů začala přiklánět k [[džihádismus|džihádismu]]. V této době také došlo k prvnímu ozbrojenému povstání skupiny radikálních muslimů. Schválení nové ústavy pak dalo impuls k prvním snahám o sjednocení [[islamistické hnutí|islamistického hnutí]]. Roku 1989 tak byla založena [[Islámská fronty spásy]] (FIS), organizace, která měla zastřešovat jednotlivé skupiny a hnutí. Program této fronty žádal hlavně reformu alžírských zákonů, boj proti alkoholu, podporu drobných rolníků, boj proti státním monopolům a spravedlivější rozdělování prostředků plynoucích z exportů ropy a zemního plynu. Díky svému postoji a pravděpodobně také charismatu kazatelů měla FIS stále více příznivců, což vedlo v roce 1990 k jejímu vítězství ve volbách do místních samospráv.

Podle očekávání Islámská fronty spásy také vyhrála první kolo voleb do alžírského parlamentu. To způsobilo rozštěpení alžírské veřejnosti na dva tábory. Podle jedné strany bylo nutné okamžitě zastavit volební proces, protože parlament ovládaný islamisty považovali za přímou hrozbu. Druhá strana trvala na pokračování voleb, které odrážely názor alžírské populace. Armáda byla rozhodnuta zasáhnout, pokud by se ve volbách pokračovalo, což se nakonec uskutečnilo [[11. leden|11. ledna]] [[1991]]. Generálové donutili Bendjedida rezignovat na prezidentský úřad. Moci ve státě se ujal [[Hlavní bezpečnostní výbor]]. Dodnes tento zásah vyvolává rozporuplné reakce. Jeho obhájci jej považují za zabránění vzniku alžírského islámského státu, opozice tvrdí, že tento zásad vyřadil ze hry umírněné islamisty a otevřel prostor pro [[džihádisté|džihádisty]].

Kromě výše zmíněného Islámského ozbrojeného hnutí působily v Alžírsku také [[Islámské ozbrojené skupiny]] (GIA), které měly vliv hlavně na venkově, kde prosazovaly specifickou formu islámu. Tyto skupiny se během 90. let stávaly natolik dominantní, že prováděly útoky i na území [[Francie]]. Protiváhou těmto radikálním organizacím se stala tzv. AIS, [[Islámská armáda spásy]], vzniklá ze skupin, které byly loajální k FIS.

Alžírsko bylo od roku 1992 v rukou armády, které nasazovala do boje proti islamistům speciálně vycvičené jednotky. Obě znesvářené strany odmítaly jakákoliv jednání. Až prezident [[Liamine Zéroual]] roku 1995 začal vyjednávat s částí islamistů. Jednání přinesla své ovoce a na konci roku 1997 bylo vyhlášeno jednostranné a bezpodmínečné příměří.

V současnosti je prezidentem Alžírska [[Abdelazíz Buteflika]], bývalý ministr zahraničí, který má podporu stran [[RND]] a [[Hamás|Hamásu]]u. Buduje režim se silnými prezidentskými prvky a omezenými demokratickými pravomocemi.

| příjmení = Beránek