Locarnské dohody: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
m tzpo
m tzpo
Řádek 22:
Německo podalo skrze svého ministra zahraničí [[Gustav Stresemann|Gustava Stresemanna]] [[9. únor|9. února]] [[1925]] [[memorandum]] Francii, Itálii a Velké Británii, ve kterém sdělovalo ochotu přistoupit na záruky svých hranic vytyčených na [[Rýn]]u po první světové válce. Cílem bylo také zmírnění historického francouzsko-německého napětí; všichni čtyři účastníci se měli zříci války jako nástroje vedení politiky (viz pozdější [[Briand-Kelloggův pakt]]). O východních hranicích a jejich garancích se však nemělo vůbec jednat. To se shodovalo s britským vedením politiky, nikterak se smluvně neangažovat ve [[Střední Evropa|střední Evropě]]. Spory měly být řešeny prostřednictvím [[arbitráž]]ních smluv. Takové dohody chtělo Německo vytvořit i s dalšími zeměmi. Za orgán arbitráže, který měl vynášet nálezy, byla označena Rada [[Společnost národů|Společnosti národů]]. Tento krok nutně předpokládal přijetí Německa do této mezinárodní organizace.
 
[[Československo]] a [[Druhá Polská republika|Polsko]], díky neochotě aplikovat stejné záruky i na východní německé hranice jako na ty západní, se postavily k ideeideji Rýnského garančního paktu vlažně až odmítavě. Francouzské příznivější přijetí tohoto plánu umožnila výměna na postu ministra zahraničí, kterým se stal [[Aristide Briand]]. Jeho snahy o změnu plánu, který by zaručoval garance také pro středoevropské země (východní hranice Německa), narazily na neochotu Velké Británie.
 
== Konference ==