Jednání: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
→Související články: +Otto |
m napřímení odkazu |
||
Řádek 6:
Podle [[Aristotelés|Aristotela]] lze o jednání mluvit jen tam, kde jeho původce ví, že mohl jednat také jinak nebo nejednat. Jeho původ musí být v jednajícím člověku samém, nikoli mimo něho.<ref>Aristotelés, ''Etika Nikomachova'', 1112a.</ref> Aristotelés dále zavedl významné rozlišení mezi jednáním (''praxis'') a zhotovováním (''poiésis''). Zatímco jediným cílem zhotovování je výsledek (výrobek), jednání může mít smysl samo v sobě. Pokud je jediným cílem činnosti uvařit kávu nebo dostat se na nějaké místo, má smysl uvažovat o tom, jak ji například zrychlit, co nejdříve dovést do konce. U činností, které mají smysl samy v sobě - například na procházce nebo při hře - tomu tak není.<ref>Aristotelés, ''Politika'', 1247a.</ref> Pro Aristotela je jednání a myšlení vlastní náplní života svobodného člověka, jehož cílem je dobře žít a nikoli co nejdříve zemřít.
[[Scholastika]] rozlišuje mezi [[intence|intencí]] či záměrem a tím, kvůli čemu člověk jedná (cílem, účelem). Smysluplné jednání se často skládá z mnoha jednotlivých činností, které na sebe navazují. Pak je třeba rozlišovat mezi konečným účelem a prostředky, jež k němu vedou. Vztah mezi účelem a prostředky je dodnes významné téma etiky. [[Immanuel Kant]] rozlišuje vnitřní jednání (rozmýšlení, rozvažování), které je plně v moci jednajícího, a vnější jednání, které podléhá různým nahodilým okolnostem a které tudíž jednající nemá plně v rukou.<ref>I. Kant, ''Kritika čistého rozumu'', B 575n. </ref> Proto za ně nemůže nést plnou odpovědnost. [[Georg Wilhelm Friedrich Hegel|Hegel]] - podobně jako Aristotelés - považuje jednání za vlastní náplň života: „Čím subjekt jest, to je řada jeho jednání.“<ref>G. W. F. Hegel, ''Základy filosofie práva'', § 124.</ref>
Jednání má řadu fází, od záměru přes rozhodnutí, přípravy a provádění až po zpětné hodnocení. Ve společnosti se téměř nikdy nevyhne tomu, aby jeho důsledky nějak dopadly i na druhé lidi. Může být kooperativní, ale také soutěživé, soupeřivé nebo nepřátelské. V každé z těchto forem se na ně kladou různá omezení a nároky, [[etika|etické]] i právní.
| |||