Trubka: Porovnání verzí

'''Trubka''' (pro českou [[etymologie|etymologii]] viz <ref>Český název je deminutivum slova ''trouba'', utvořeného ze staroněmeckého ''Trumba'', pocházejícího z románského ''tromba''. Italská zdrobnělina je ''trombetta'', z toho vychází německé ''Trompete'' a české ''trompeta''/''trumpeta''. Kořenem je indoevropský tvar ''tram''.<br />MODR, A.: ''Hudební nástroje''. Praha : Supraphon, 1982, s. 120</ref>) je [[dechový nástroj|dechový]] [[žesťový nástroj]], ze všech v současnosti používaných žesťových nástrojů dosahuje vůbec nejvyšších tónů (nepočítaje její menší variantu, [[piccolo trubka|piccolo trubku]]). Má široké využití prakticky ve všech hudebních žánrech – v [[klasická hudba|klasické hudbě]], [[jazz]]u, [[Pop music|popu]], [[latinskoamerická hudba|latinskoamerické hudbě]] aj.

 

 

Základ trubky tvoří [[mosaz]]ná trubice ohnutá do tvaru připomínající spirálu. Její první část (směrem od nátrubku) je válcového tvaru (64 cm), druhá část je kónická (67,5 cm),<ref>ULRICH, M.: ''Encyklopedický atlas hudby''. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2000, s. 51</ref> trubice celkově neměří více než 132 cm.<ref>HOLZKNECHT, V., POŠ, V., NEDBAL, M. a kol.:''Kniha o hudbě''. Praha : Orbis, 1962, s. 208</ref> Zvuk vzniká foukáním vzduchu do nátrubku přes sevřené rty, které mají podobnou funkci jako plátek u dřevěných nástrojů – rozechvívají sloupec vzduchu v nástroji, čímž vzniká zvuková vlna šířící se dále do nástroje fungujícího jako rezonátor. Tón nástroje se mění primárně změnou nátisku (změnou napětí rtů a tlaku vzduchu) – takto lze na trubku zahrát řadu alikvotních tónů (viz sekce [[#Prstoklad|prstoklad]]).