|
=== Vypuknutí války ===
[[Soubor:World War 1.gif|left|thumb|Průběh války]]
Rakousko-Uhersko povzbuzené podporou [[Berlín]]a zaslalo [[Srbsko|Srbsku]] ultimátum, jehož ostře formulované podmínky byly pro Srbsko nepřijatelné, pokud nechtělo ztratit [[Svrchovanost|suverenitu]]. Srbsko na radu Ruska, které ještě nebylo na válku připraveno, ustoupilo, ale ultimátum v plném rozsahu nemohlo přijmout. Dne [[28. červenec|28. července]] 1914 vyhlásilo Rakousko-Uhersko Srbsku [[Srbská kampaň 1. světové války|válku]]. O den později začalo jeho podunajské loďstvo ostřelovat [[Bělehrad]]. Na základě uzavřených dohod se přidávaly i ostatní státy, na straně centrálních mocností to bylo Německo. Itálie do války vstoupila až v roce 1915 na straně [[Trojdohoda|Dohody]], zradila tedy spojeneckou smlouvu z roku 1882,kterou vznikl [[Trojspolek]].
Ruská vláda vyhlásila 30. července mobilizaci, rakousko-uherská [[31. červenec|31. července]]. Dne [[1. srpen|1. srpna]] vyhlásilo Německo válku Rusku, o dva dny později pak Francii (již [[2. srpen|2. srpna]] obsadilo [[Lucembursko]]) a [[4. srpen|4. srpna]] vstoupila německá vojska do neutrální [[Belgie]], aby tak získala průchod do Francie. Porušení neutrality Belgie dalo Velké Británii podnět na vypovězení války Německu ([[4. srpen|4. srpna]]). Dne [[6. srpen|6. srpna]] vypovědělo Rakousko-Uhersko válku Rusku, [[7. srpen|7. srpna]] ohlásila válku s Rakousko-Uherskem [[Černá Hora]], do týdne vstoupily do války proti Rakousko-Uhersku i Francie a Velká Británie.
Z asijských zemí vstoupilo do války po boku Dohody [[Japonsko]] ([[23. srpen|23. srpna]] (Japonsko zabralo v [[Čína|Číně]] německé teritorium [[Čching-tao]] a rakouský [[Tchien-ťin]]) a [[Turecko]], resp. [[Osmanská říše]] po boku Německa a Rakousko-Uherska ([[30. říjen|30. října]]). Malý srbský konflikt se rozrostl na světovou válku.
=== 1914 ===
[[Soubor:Europe 1914.jpg|thumb|thumb|Evropa v roce [[1914]]]]
V německém generálním štábu počítali od počátku s vedením války na dvě strany, proti Francii a Rusku. Pro tento případ měli vypracován plán bleskové války ([[Schlieffenův plán]]), který předpokládal pomalou mobilizaci v Rusku. Za tu dobu mělo Německo rychlým manévrem pěti armád vniknout do Francie, obklíčit její vojska ve východní části země a zničit je.
Potom chtěli němečtí generálové rychle přesunout jádro svých sil na východ a porazit Rusko. Německo nerespektovalo neutralitu Lucemburska a Belgie, ale podřídilo všechno rychlému vojenskému úspěchu. Západní fronta se tak od samého počátku války stala rozhodujícím bojištěm. Francouzským vojskům se však podařilo z kleští včas ustoupit a kladla také nečekaně tuhý odpor, především na linii mezi Sedanem a [[Verdun]]em. V polovině září se tam po strategicky významné bitvě na řece Marně ("[[První bitva na Marně|Zázrak na Marně]]") fronta zastavila a obě strany se marně pokoušely o průlom. Německý útok na západě se změnil v zákopovou (poziční) válku a plán bleskové války dostal první vážnou trhlinu.
Druhá trhlina se objevila na východní frontě: Rusko zaútočilo dříve, než se čekalo. Jakmile ruská vojska dokončila mobilizaci, zaútočila proti [[Východní Prusko|Východnímu Prusku]], porazila slabá německá vojska u Gumbinnene ([[Gusev]]u) a postupovala k Baltskému moři. V kritické situaci východní fronty jmenoval německý císař jejím velitelem [[Paul von Hindenburg|Paula von Hindenburg]] a náčelníkem štábu [[Erich Ludendorff|Ericha Ludendorffa]] a přesunul pět divizí ze západní fronty na východ. Hindenburgovi a Ludendorffovi se podařilo po vítězné [[bitva u Tannenbergu|bitvě u Tannenbergu]] (23.–31. srpna) zničit ruskou 2. armádu a vytlačit tak Rusy z celého východního Pruska. Přes tento úspěch bylo jasné, že původní německý plán bleskové války se už nepodaří uskutečnit.
[[Soubor:Bundesarchiv Bild 104-0472A, Flak-MG-Stellung.jpg|right|thumb|Němečtí vojáci s kulometem [[Maschinengewehr 08|Maxim]]]]
I na rakousko-uherském úseku východní fronty na [[halič]]ské frontě postupovala, po úvodním nezdaru u [[Bitva u Krašniku|Krašniku]], ruská vojska velmi rychle a v listopadu [[1914]] pronikla při [[Bitva o Halič|bitvě o Halič]] za [[Karpaty]] na území východního Slovenska. V Karpatech probíhaly boje během celé zimy až do května 1915. V této souvislosti pronikla ruská vojska na území Slovenska a obsadila východoslovenská města [[Bardejov]], [[Svidník]], [[Stropkov]], [[Medzilaborce]], [[Snina|Sninu]] a [[Humenné]]. Část slovenské inteligence tehdy počítala s osvobozením Slovenska Rusy a připravovala vznik česko-slovenského státu. Z českých zemí (k jejichž severovýchodním hranicím se Rusové též přiblížili) zase v prosinci emigroval [[Tomáš Garrigue Masaryk]]. Na hranicích se setkal s Edvardem Benešem a Milanem Rastislavem Štefánikem. Až v souvislosti s německým protiútokem se podařilo i Rakousko-Uhersku zatlačit ruskou armádu za Karpaty a od konce roku 1914 i na východní frontě přešla válka na určitý čas do zákopů.
Na srbské frontě mělo zpočátku iniciativu Rakousko-Uhersko. Po neúspěchu první ofenzívy zaútočila rakousko-uherská vojska proti Srbsku opět v září [[1914]] a 2. prosince se jim podařilo dobýt [[Bělehrad]], ale již druhého dne zahájila srbská vojska rozhodný protiútok a útočníka vytlačila až za srbské hranice. Bilance prvních měsíců války byla pro ústřední mocnosti nepříznivá zejména proto, že se jim nepodařilo realizovat jejich strategické plány a musely bojovat současně na všech frontách.
=== 1915 ===
[[Soubor:Gorskii_04423u.jpg|right|thumb|[[Sergej Prokudin-Gorskij]]: Rakousko-uherští zajatci na východní frontě]]
Dne [[23. květen|23. května]] [[1915]] vstoupila do války proti Rakousko-Uhersku (tedy proti svému bývalému spojenci v Trojspolku) i [[Itálie]], a tak vznikla další, italská, fronta. [[Itálie]] tady usilovala o iniciativu, ale rakousko-uherská vojska udržela obranné pozice v údolí řeky [[Soča|Soči]].
Německé hlavní velení se po úspěchu východní protiofenzívy začátkem roku 1915 rozhodlo změnit strategický plán vedení války a na nátlak Hindenburga a Ludendorffa uskutečnilo v létě 1915 [[bitva u Gorlice|rozhodující útok na východní frontě]]. V součinnosti s rakousko-uherskými vojsky se podařilo německé armádě zasadit ruským jednotkám drtivou porážku. Ruská armáda byla vytlačena z [[Polsko|Polska]], z [[Litva|Litvy]] a z části [[Lotyšsko|Lotyšska]] a [[Bělorusko|Běloruska]]. Úplně porazit ruská vojska se však Německu nepodařilo. Na podzim 1915 se fronta ustálila na linii Západní Dvina ([[Daugava]]) – [[Narošské jezero]] – [[Strypa]] (řeka protékající také haličským, dnes ukrajinským Zborovem).
Ústřední mocnosti byly úspěšné i na jižní frontě. Po vstupu [[Bulharsko|Bulharska]] do války na jejich straně toto uskutečnilo soustředěný [[Srbská kampaň 1. světové války|útok na Srbsko]]. Přes tuhý odpor srbských vojáků obsadily ústřední mocnosti do konce listopadu celé Srbsko a v lednu 1916 i [[Černá Hora|Černou Horu]]. Balkánská fronta přestala existovat. Německo získalo přes Rakousko-Uhersko a Bulharsko přímý kontakt s [[Turecko|Tureckem]]. I díky této strategické situaci se Dohodě nepodařil útok na [[Dardanely|dardanelskou úžinu]] (viz [[Bitva o Gallipoli]]).
Na moři se operace hladinových sil koncentrovaly do evropských vod poté, co britské Royal Navy zlikvidovalo během let 1914 a 1915 drtivou většinu německých plavidel operujících v zámoří. Již v lednu 1915 došlo u [[Bitva u Dogger Banku|Dogger Banku]] k bitvě mezi britskými a německými bitevními křižníky, v níž byla početně slabší německá eskadra poražena, ovšem před úplným zničením se jí podařilo vyváznout.
Velká Británie navíc brzy po vypuknutí války přistoupila k námořní blokádě. Ta se odříznutím Německa od nepostradatelných vojenských i nevojenských dodávek projevila velmi efektivně. Británie blokádou porušila uznávané mezinárodní právo, dané několika mezinárodními dohodami v průběhu minulých dvou století.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Keene
| jméno = Jennifer D
| odkaz na autora =
| titul = World War I
| vydavatel = Greenwood Press
| místo = Westport, Connecticut
| rok = 2006
| počet stran =
| strany = 5
| isbn = 0-313-33181-2
| OCLC = 70883191
| jazyk = anglicky
}}</ref>
Británie zaminovala mezinárodní vody, aby zabránila vstupu jakékoli lodi do celého atlantického oceánu, čímž zapříčinila nebezpečí i pro neutrální lodě.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Halpern
| jméno = Paul G
| odkaz na autora =
| titul = A Naval History of World War I
| vydavatel = Routledge
| místo = New York
| rok = 1995
| počet stran =
| strany = 239
| isbn = 1-85728-498-4
| OCLC = 60281302
| jazyk = anglicky
}}</ref>
Protože na porušení mezinárodního práva Velkou Británií byla minimální odezva, Německo očekávalo stejnou odezvu na svou neomezenou ponorkovou válku, ke které přistoupilo začátkem roku 1917.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Zieger
| jméno = Robert H
| odkaz na autora =
| titul = America's Great War: World War I and the American experience
| vydavatel = Rowman & Littlefield
| místo = Lanham, Maryland
| rok = 2001
| počet stran =
| strany = 50
| isbn = 0-8476-9645-6
| jazyk = anglicky
}}</ref>
=== 1916 ===
[[Soubor:Guetteur au poste de l'écluse 26.jpg|thumb|Pohlednice z pozice Haut-Rhin, Francie, 1917]]
Země Dohody i německé hlavní velení pochopily, že rozhodnutí musí přinést západní fronta. Obě strany proto plánovaly na této frontě na rok [[1916]] velké ofenzívy. Německá ofenzíva začala už v únoru a směřovala na pevnost [[Bitva u Verdunu|Verdun]]. V Německu počítali s tím, že Francouzi budou bránit Verdun z důvodů prestiže až do posledního muže. Chtěli tak francouzskou armádu nechat vykrvácet a otevřít si cestu na [[Paříž]]. Úporné [[Bitva u Verdunu|boje o Verdun]] však rozhodnutí nepřinesly. Francouzi ztratili 315 000 vojáků, Němci 281 000 vojáků. Ještě v průběhu bojů o Verdun podnikla Dohoda dvě velké ofenzívy – na východě i na západě. Na západě to byla anglofrancouzská ofenzíva na řece [[Bitva na Sommě|Sommě]] – nejkrvavější bitva v dějinách první světové války. Na obou stranách v ní padlo více než 1 300 000 vojáků, ale fronta se prakticky nepohnula z místa. V této bitvě použili Angličané [[15. září]] poprvé [[tank]]y.
Úspěšnější byla letní ruská [[Brusilovova ofenzíva]]. Ruská armáda postoupila místy až o 150 km, obsadila Bukovinu a východní [[Halič]]. [[27. srpen|27. srpna]] vyhlásilo válku po boku Dohody [[Rumunsko]]. Vstup Rumunska do války (viz níže) však ruské protiofenzívě nepomohl. Fronta se roztáhla do šířky a zastavila. Vojsko Rumunska proniklo hluboko do [[Sedmihradsko|Sedmihradska]] (tehdy v Uhersku), ale rakousko-německá armáda Rumuny přinutila ustoupit a ústřední mocnosti obsadily skoro celé Rumunsko. V době dobytí [[Bukurešť|Bukurešti]] zemřel císař František Josef I. ([[21. listopad]]u) a na trůn nastoupil jeho prasynovec [[Karel I.]]
Na italské frontě pokračovaly boje dalšími [[Bitvy na Soči|bitvami na Soči]], tvrdě se bojovalo i v [[Alpy|Alpách]].
Koncem května [[1916]] se Anglii podařilo přimět německé loďstvo k dlouho očekávané konfrontaci hlavních sil, avšak v [[bitva u Jutska|bitvě u Jutska]] se početně slabší německé flotile podařilo vyváznout. Přestože Britové utrpěli v bitvě poněkud vyšší ztráty, zůstalo jádro obou loďstev nedotčeno a poměr sil se nezměnil. Početní převaha Royal Navy tak umožňovala pokračovat v námořní blokádě německého loďstva, které po šťastném vyváznutí u Jutska již k další konfrontaci hlavních sil nenašlo odvahu.
=== 1917 až březen 1918 ===
[[Soubor:GermanInfantry1914.jpg|thumb|left|Francouzský útok na německé pozice, 1917]]
[[Soubor:Canadian tank and soldiers Vimy 1917.jpg|thumb|Kanadské jednotky za tankem Mark I během bitvy o hřeben Vimy]]
Začátkem roku [[1917]] byla vojska ústředních mocností hluboko na nepřátelském území, neměla už však síly na rozhodný útok. Zdlouhavá válka a rostoucí izolace neposkytovaly Německu a jeho spojencům příznivé vyhlídky. Proto se koncem roku 1916 obrátili na Dohodu s mírovým návrhem, který však Dohoda rozhodně odmítla. Dohadování o možnosti separátního míru pokračovalo roku 1917, nevedlo však k pozitivnímu výsledku.
Německo v úsilí překonat námořní blokádu Dohody ([[9. leden|9. ledna]]) přešlo na neomezenou ponorkovou válku ([[31. leden|31. ledna]]), což mimořádně zhoršilo jeho vztahy s USA. Dohoda dosáhla úspěchů i na mimoevropských bojištích, v [[Tichý oceán|Pacifiku]] a v [[Afrika|Africe]], kde až na [[Německá východní Afrika|Německou východní Afriku]] obsadila všechny německé kolonie. Británie podnikla úspěšné útoky proti Turecku v Palestině, obsadila [[Mezopotámie|Mezopotámii]] a vytlačila německé a turecké síly z arabských zemí.
V bojujících zemích se objevily příznaky vyčerpanosti. V Rusku se vytvořila revoluční situace a v [[Únorová revoluce|Únorové revoluci]] padl nenáviděný carismus. V důsledku německé ponorkové války s Dohodou vstoupily i USA [[2. duben|2. dubna]] do války proti Německu a vyslaly do Evropy své [[Americké expediční síly|expediční síly]]. Tím se vytvořila velká materiální i lidská převaha na straně Dohody, která se však neprojevila ihned. Naopak, dohodová vojska utrpěla obrovské ztráty při pokusu o ofenzívu ([[Nivellova ofenzíva]] v dubnu až květnu 1917) a v říjnu spojené německo-rakousko-uherské síly porazily italskou armádu v [[Bitva u Caporetta|bitvě u Caporetta]] a fronta se zastavila až na řece [[Piava|Piavě]].
Koncem června [[1917]] vstoupilo do války po boku Dohody i [[Řecko]], při jehož severních hranicích se vytvořila nová balkánská fronta.
[[Soubor:British 55th Division gas casualties 10 April 1918.jpg|thumb|Oslepení angličtí vojáci ze čtvrté bitvy u Ypre]]
Únorová revoluce v Rusku zaktivizovala i národně-osvobozenecké boje Čechů a Slováků. Začátkem roku [[1917]] nový ministr zahraničních věcí totálně vyčerpaného Rakousko-Uherska [[Ottokar Czernin]] pochopil, že říše je na pokraji zhroucení a proto musí uzavřít mír. Pokusy o uzavření míru s Dohodou bez Německa skončily bez úspěchu, jednak pro odpor Itálie (požadovala část rakousko-uherského území) a jednak pro odpor jednotlivých národů žijících v zemi a požadujících u dohodových států odtržení nebo zánik (v případě Čechů a Slováků) Rakousko-Uherska. Československý odboj v té době přešel do další fáze, vznikala česko-slovenská zahraniční vojska ([[československé legie]]), nejprve v roce [[1917]] v Rusku, potom v prosinci 1917 ve Francii (včetně dobrovolníků z Ameriky) a v dubnu [[1918]] v Itálii. [[Československé legie]] bojovaly po boku Dohody s cílem „zasloužit“ Čechům a Slovákům vznik samostatného státu. Československé legie se vyznamenaly hlavně v červenci 1917 u ukrajinské vesnice [[Zborov (Ukrajina)|Zborov]]. Po tomto úspěchu vzrostl počet československých legionářů a autorita československého odboje.
Dne [[7. listopad]]u 1917 proběhla v Rusku další revoluce, [[Říjnová revoluce]], kterou se v chaotické situaci téměř bez boje dostali k moci [[bolševici]]. Nová vláda se jedním ze svých prvních dekretů – Dekretem o míru – obrátila na všechny bojující strany s výzvou uzavřít demokratický mír bez anexí a placení válečných náhrad. Na výzvu zareagovaly jen ústřední mocnosti, pro něž byla nabídka výhodná a jež ji pochopily jako kapitulaci Ruska. Bolševická vláda nakonec podepsala [[3. březen|3. března]] [[1918]] v [[Brest (Bělorusko)|Brestu]] německý mírový diktát ([[brestlitevský mír]]: Rusko se vzdalo Finska, pobaltských států, Polska a Ukrajiny). Tím bylo i Rumunsko donuceno podepsat mír a východní fronta přestala existovat. Všechna pozornost se soustředila na frontu západní, kam Německo přesouvalo své divize z východu, a částečně i na italskou frontu, kam zase přesunulo své síly Rakousko-Uhersko. Pro československý odboj měl tento mír negativní následky, protože se objevila možnost, že nakonec [[Rakousko-Uhersko]] a [[Německo]] vyhrají válku, a protože československé vojsko v Rusku ztratilo svůj význam.
[[8. leden|8. ledna]] [[1918]] vydal americký prezident [[Woodrow Wilson]] svých [[Čtrnáct bodů prezidenta Wilsona|14 bodů]], program poválečného uspořádání světa.
=== Závěr války (1918) ===
[[Soubor:Battle of St. Mihiel 03.jpg|thumb|Američtí ženisté se vrací z bitvy o St. Mihiel, září 1918]]
[[Ludendorffova ofenzíva|Jarní německá ofenzíva]] na západní frontě však přes přesun sil z Ruska neměla úspěch, protože [[8. srpen|8. srpna]] [[1918]] Dohoda prolomila německou obranu mezi Albertem a Montdidierem. Potom se už od bitvy u Arden ([[26. září]]) francouzsko-britská vojska valila na Sedan a Němci pochopili, že válku prohráli. [[30. září]] požádalo o mír Bulharsko, o měsíc později Turecko.
Ztroskotala i rakousko-uherská [[bitva na Piavě|ofenzíva na Piavě]], kde Italové [[24. říjen|24. října]] začali rozhodující útok a rakousko-uherští vojáci se dali na bezhlavý útěk.{{Doplňte zdroj}} V následujících dnech [[Rakousko-Uhersko]] zaniklo (např. [[vznik Československa]] [[28. říjen|28. října]]), přestože rakousko-uherská vláda ještě podepsala příměří s Dohodou [[3. listopad]]u [[1918]] ve Villa Giusti u [[Padova|Padovy]]. Jednání začala [[1. listopad]]u [[1918]] u Padovy v severní [[Itálie|Itálii]] mezi zmocněnci Dohody a Rakousko-Uherska o příměří. K podpisu příměří došlo [[3. listopad]]u v 15 hodin a platnost začínala od stejné hodiny následujícího dne.
[[11. listopad]]u rakouský císař [[Karel I.]] podepsal pod silným nátlakem prohlášení že se vzdává všech zásahů do státních záležitostí (nikoli abdikaci). Toho stejného dne císař opustil i [[Schönbrunn]]ský zámek ve [[Vídeň|Vídni]], tímto Rakousko-Uhersko definitivně zaniklo.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Pernes
| jméno = Jiří
| odkaz na autora =
| titul = Poslední Habsburkové
| vydavatel = Barrister a Knižní klub
| místo = Brno
| rok = 1999
| počet stran =
| kapitola = Zhroucení
| strany = 193
| isbn = 80-85947-30-7
| jazyk = česky
}}</ref>
Osamocené Německo [[11. listopad]]u [[1918]] podepsalo [[příměří]] v [[Compiègne]], čímž první světová válka skončila.
Pokud jde o československé vojsko v Rusku, začátkem léta 1918 československá vojska obsadila téměř celou [[Transsibiřská magistrála|Transsibiřskou magistrálu]] (po [[Čeljabinský incident|incidentu s maďarskými zajatci]] Ruska se totiž legionáři odmítli odzbrojit, jak přikázalo Rusku Německo), za což si vysloužila uznání dohodových mocností a jednotlivé dohodové země začaly postupně v průběhu roku 1918 uznávat [[Československá národní rada|Československou národní radu]] a jejího předsedu profesora T.G. Masaryka. Odtud byl již jen krůček k [[vznik Československa|vzniku Československa]].
<!--zlikvidovat-->
== Vývoj podle bojišť ==
| 