Otevřít hlavní menu

Změny

Velikost nezměněna, před 6 lety
m
linkfix
Je-li dopadající energie fotonů rovna <math>E_0=\hbar\omega</math>, pak záření rozptýlené prostřednictvím Ramanova rozptylu má energii fotonů rovnou <math>E=\hbar\omega\pm\Omega</math> kde <math>\Omega</math> odpovídá energetickému rozdílu kvantových hladin dané látky. [[Rozptýlené světlo]] má frekvenci <math>\omega_S=\omega-n\Omega</math> (n-tý Stokes) nebo <math>\omega_A=\omega+n\Omega</math> (n-tý anti-Stokes). Znaménko - přitom odpovídá ztrátě energie v látce (tzv. [[Stokesův rozptyl]]); naopak, znaménko + odpovídá předání kvanta energie látce (tzv. [[anti-Stokesův rozptyl]]). Podle hodnot <math>\Omega</math> lze pak usuzovat na některé fyzikální vlastnosti dané látky.
 
Teoreticky existenci Ramanova jevu předpověděl rakouský fyzik [[Adolf Smekal]] v září r. 1923, jeho práce však zůstala téměř bez povšimnutí. Za experimentální objev tohoto jevu v r. [[1928]] obdržel pak v roce [[1930]] sir [[Chandrasekhara Venkata Raman]] [[Nobelova cena za fyziku|Nobelovu cenu za fyziku]]. O několik měsíců před Ramanem byl tento jev pozorován sovětskými fyziky [[Grigory Samuilovich Landsberg]]em a [[Leonid Isaakovich Mandelstam]]em při rozptylu světla v krystalech. V literatuře se proto můžeme setkat též s výrazy: [[kombinační rozptyl]], [[Mandelstamův rozptyl]] či [[Smekalův-Ramanův rozptyl]].<ref>Malíšek V.: "Rozptyl světla - nejvšednější jev v přírodě, nebo div moderní optiky?" [http://www.optics4oci.cz/history/1-2007dokumenty/pdf/62_rozptyl4oci_2007_01.pdf dostupné online]; Česká oční optika 1, 2007, pp. 62-64 </ref>
 
O vypracování systematické teorie Ramanova rozptylu se brzy po jeho experimentálním objevu zasloužil zejména československý fyzik [[Georg Placzek]] v letech 1930-1934; zejména Placzkova práce z r. 1934 je ve spektroskopii považována za klasickou a je dodnes hojně citovaná.<ref>Placzek G.: "Rayleigh Streeung und Raman Effekt", In: Hdb. der Radiologie, Vol. VI., 2, 1934, p. 209</ref> V této souvislosti bývá Placzek historiky vědy uváděn jako příklad toho, že když experimentátor i teoretik vykonají ve vědě práci "nobelovského" významu, oceněn bývá zpravidla experimentátor.