Nikolaj Judenič: Porovnání verzí

|doba služby=

|hodnost=[[Generál]]

[[Soubor:Flag of Russia.svg|22px]] [[Bělogvardějci|Bílá armáda]]

|jednotka=Severozápadní amáda

|bitvy=

|vyznamenání=

'''Nikolaj Nikolajevič Judenič''' ([[ruština|rusky]] ''Николай Николаевич Юденич'', [[18. červenec|18. července]] [[1862]] – [[5. říjen|5. října]] [[1933]]) byl [[Rusko|ruský]] [[generál]] a jeden z nejúspěšnějších generálů [[car]]ské armády během [[první světová válka|první světové války]]. V letech [[1918]]-[[1920]] bojoval proti [[bolševici|bolševikům]].

 

Judenič se narodil v [[Moskva|Moskvě]], kde pracoval jeho otec jako úředník. Vystudoval v roce [[1881]] Alexandrovskou vysokou vojenskou školu a posléze Akademii generálního štábu v roce [[1887]]. Působil jako člen imperiální gardy v [[Litva|Litvě]] do prosince [[1890]]. V lednu [[1892]] byl převelen do [[Turkestán]]u a byl povýšen na [[poručík]]a. V roce [[1902]] byl Judenič jmenován velitelem 18. pěšího pluku, s níž bojoval ve [[Rusko-japonská válka|válce s Japonskem]]. Ve válce byl dvakrát raněn a na jejím konci byl povýšen na [[generál]]a. Od roku [[1907]] sloužil Judenič jako proviantní důstojník na generálním štábu [[Kavkaz|kavkazského]] vojenského okruhu.

 

Po [[Únorová revoluce|únorové revoluci]] byl Judenič na přímý rozkaz vůdce [[Ruská prozatímní vláda|prozatímní vlády]] [[Alexandr Fjodorovič Kerenskij|Alexandra Kerenského]] odvolán a předčastně penziován. Byl dopraven z [[Tbilisi]] do [[Petrohrad]]u, kde podporoval [[Kornilovův puč]].

 

Po [[říjnová revoluce|řijnové revoluci]] utekl do [[Finsko|Finska]] a zapojil do budouvání [[bělogvardějci|bělogvardějských armád]]. Na jaře [[1919]] se setkal ve Stockholmu s americkými a britskými diplomaty a dojednal s nimi omezenou podporu Amerčanů a Britů v boji proti bolševikům.

 

 

V říjnu [[1919]] se vrhla jeho armáda na Petrohrad. Město bylo v té době jen lehce bráněno, protože [[Rudá armáda]] zaměstvával boj na jiných frontách (především na Sibiři a Ukrajině). Judeničův přítel z carské armády finský [[Carl Gustaf Emil Mannerheim|generál Mannrheim]] naléhal na finskou vládu, aby se k útoku připojila. Finská vláda, ale podmínila účast svých vojsk v útoku na Petrohrad potvrzením nezávislosti Finska [[bělogvardějci]]. Admirál Kolčak, který byl hlavou bělogvardějců, ale tak nehodlal učinint, a tak byla Mannerheimova prosba odmítnuta.

 

Severozápadní armáda zatím dobyla [[Kingisepp]] a [[Gatčina|Gatčinu]], ale nepodařilo se jí přerušit vlakové spojení mezi Moskvou a Petrohradem. Bolševici tak mohli poslat do města početné posily. Ty zastavily postup Severozápadní armády na konci října [[1919]] a v listopadu 1919 byli už značně demoralizovaní bělogvardějci zatlačeni zpátky na území Estonska. Vrchní velení estonské armády, díky zápornénu vztahu bělogvardějců k nezávislosti nově vzniklých států, zbytky ustupující Judeničovy armády odzbrojili a internovali. V lednu [[1920]] uzavřelo Estonsko příměří se sovětským Ruskem a bolševici se zavázali uznat estonskou nezávislost. 28. ledna 1920 se Judenič pokusil neúspěšně uprchnout z Estonska s veškerými financemi Severozápadní armády. Byl zadržen [[Stanisław Bułak-Bałachowicz|generálem Bułak-Bałachowiczem]] společně s estonskou policií. Při zadržení měl u sebe 227.000 britských liber, 250.000 estonských marek a 110.000.000 finských marek. Peníze byly zabaveny a vyplaceny zbývajícím vojákům Severozápadní armády jako poslední plat. Byl následně uvězněn, ale na nátlak britské vlády byl záhy propuštěn a emigroval do Francie.

 

Po válce nehrál žádnou důležitou roli mezi ruskou emigrací. Usídlil se na [[Francouzská riviéra|francouzské riviéře]], kde taky v roce 1933 nedaleko [[Cannes]] ve věku 71 let zemřel.

 

== Reference ==

 

== Literatura ==