Videostop: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
m →‎Soutěž: ještě oprava odkazů, místo původně zamýšleného dalšího náhledu jsem to předčasně uložil
→‎Soutěž: oprava interpunkce a ještě malé doplnění, co se dělo, když nikdo ze soutěžících nedokázal správně odpovědět na první otázku k ukázce
Řádek 4:
V pořadu vystupovali vždy tři soutěžící, kteří byli vybíráni buď elektronickým losem, anebo dobrovolnicky z publika (to zpravidla tvořili například zaměstnanci nějakého podniku). Proti soutěžícím seděly tři populární osobnosti (herci, režiséři, zpěváci, spisovatelé, kreslíři atd.) v roli poradců. Pořad měl ještě moderátora a také arbitra – filmového historika.
 
Hlavní soutěžní otázky se týkaly nějakého filmu nebo pořadu – na velké obrazovce byl soutěžícím promítnut úryvek z filmu nebo televizního pořadu a nejčastějším úkolem soutěžících bylo říct jeho název. Přihlašovali se stisknutím tlačítka, kterým projekci zastavili a mohli odpovědět (odtud název „video-stop“). Jindyjindy otázky směřovaly například na jméno herce nebo rok natočení snímku, výjimečně přišla až po skončení ukázky otázka na postřeh. Soutěžící se přihlašovali stisknutím tlačítka, kterým současně zastavili projekci (odtud název „video-stop“). Ukázek bylo připraveno osm a po každé z nich následovala doplňující otázka, na kterou namísto soutěžícího odpovídal poradce, a soutěžící se rozhodoval, zda s jeho odpovědí souhlasí či nikoliv; záleželo jen na poradci, zda radil správně nebo úmyslně špatně (v terminologii pořadu „blafoval“; rádcům byly správné odpovědi známy už před natáčením). Pokud soutěžící souhlasil se správnou nebo zamítl chybnou radu, přičetl se bod jemu, naopak souhlas soutěžícího se špatnou nebo nesouhlas se správnou radou znamenal bod pro rádce. Někdy byla jako doplňující tipovací otázka, kdy každý z poradců nabídl svou odpověď a úkolem soutěžícího bylo uhodnout, který z poradců byl se svým tipem nejblíž přesné odpovědi. PoPokud poslednínikdo doplňujícíze otázcesoutěžících senedokázal bodovéna účtyprvní rádcůotázku ak soutěžícíchukázce posprávně dvojicíchodpovědět, sečetlybyla (složeníotázka dvojicpoložena nebylodivákům soutěžícímve anistudiu, poradcůmúspěšný vdivák průběhupak natáčeníbod známo,a právo odpovídat na doplňující otázku daroval některému soutěžícímu. Když správnou odpověď neznali ani diváci uve obrazovekstudiu, jeprvní všakbod vidělinezískal pomocínikdo [[Obraza vo obraze|obrazumožnosti vodpovídat obraze]]na přidoplňující úvodnímotázku představování)rozhodlo, bodykdo zaz úspěšnévýchozí blafovánípozice taks rukama za mohlyzády ovlivnitnejrychleji výsledekstisknul soutěžetlačítko.
 
Po poslední doplňující otázce se bodové účty rádců a soutěžících po dvojicích sečetly (složení dvojic nebylo soutěžícím ani poradcům v průběhu natáčení známo, diváci u obrazovek je však viděli pomocí [[Obraz v obraze|obrazu v obraze]] při úvodním představování), body za úspěšné blafování tak mohly ovlivnit výsledek soutěže.
Na konci pořadu čekala vítěze věcná cena, jejíž hodnotu si určil sám v poslední disciplíně, kterou byly elektronické kostky. Kostky se promítaly na obrazovce, zobrazené hodnoty se měnily (jen zčásti náhodně, občas se některá kostka i na několik vteřin zastavila) a úkolem soutěžícího bylo zastavit je ve chvíli, kdy alespoň dve z nich ukazovaly stejnou hodnotu. Při úspěšném pokusu se počet bodů zdvoj- či ztrojnásobil, při chybném snížil na polovinu. Počet pokusů byl roven počtu vysoutěžených bodů. Čím více úspěšných zásahů, tím výše soutěžící postoupil – nejnižší „cena útěchy“ byla zpravidla stolní hra [[Člověče, nezlob se!]], dalšími cenami býval např. mixér, holicí strojek, vysavač atd., nejvyšší cenou potom přenosný televizor TESLA (v prvních ročnících černobílý Merkur, později barevný Oravan). Po roce 1990 se nabídka rozšířila i o hi-fi systém, videorekordér nebo videokameru. Pokud byl soutěžící spokojen s průběžně dosaženou výhrou nebo již dosáhl na nejvyšší výhru, nemusel dohrát kostky do konce.
 
Na konci pořadu čekala vítěze věcná cena, jejíž hodnotu si určil sám v poslední disciplíně, kterou byly elektronické kostky. Kostky se promítaly na obrazovce, zobrazené hodnoty se měnily (jen zčásti náhodně, občas se některá kostka i na několik vteřin zastavila) a úkolem soutěžícího bylo zastavit je ve chvíli, kdy alespoň dve z nich ukazovaly stejnou hodnotu. Při úspěšném pokusu se počet bodů zdvoj- či ztrojnásobil, při chybném snížil na polovinu. Počet pokusů byl roven počtu vysoutěžených bodů. Čím více úspěšných zásahů, tím výše soutěžící postoupil – nejnižší „cena„cenou útěchy“ byla zpravidla stolní hra [[Člověče, nezlob se!]], dalšími cenami býval např. mixér, holicí strojek, vysavač atd., nejvyšší cenou potom přenosný televizor TESLA (v prvních ročnících černobílý Merkur, později barevný Oravan). Po roce 1990 se nabídka rozšířila i o hi-fi systém, videorekordér nebo videokameru. Pokud byl soutěžící spokojen s průběžně dosaženou výhrou nebo již dosáhl na nejvyšší výhru, nemusel dohrát kostky do konce.
 
Po skončení soutěže získal vítěz i [[Videokazeta|videokazetu]] s kompletním záznamem daného dílu pořadu.