Zvyk: Porovnání verzí

Z [[neurofyziologie|neurofyziologického]] hlediska lze automatické reakce na určitý podnět vyvolat podmiňováním i u velmi jednoduchých živočichů, u člověka jsou nejlepší podmínky pro vznik pevných zvyků už v raném mládí. Podle německého antropologa [[Arnold Gehlen|A. Gehlena]] je člověk trvale přetížen vjemy i šíří svých možností. Řeší to tím, že si tuto zátěž ulehčuje jednak tvorbou pojmů, jednak [[stereotyp]]y v jednání.<ref> Německy ''Entlastung''. A. Gehlen, ''Der Mensch''. München 1998. Viz též J. Sokol, ''Filosofická antropologie. Člověk jako osoba''. Portál: Praha 2004, kap. 17. </ref>

Individuální zvyky, jež si každý během života vytváří, mu tak zjednodušují život a šetří čas i energii na zbytečná rozhodování. Zejména starší člověk, jemuž se zvyk stal "druhou přirozeností", je na svých zvycích a návycích závislý a jen velmi obtížně je může změnit, "odvyknout si".

O společenském významu zvyku svědčí rozšířený institut zvykového práva: právo respektuje to, co je v dané společnosti obvyklé, dlouho zavedené a podobně. ''Longa consuetudo'' (dávný zvyk) je jeden ze základů práva už u [[Marcus Tullius Cicero|Cicerona]] a [[Isidor ze Sevilly|Isidora ze Sevilly]]<ref>S. Meder, ''Ius non scriptum''. Tübingen: Mohr Siebeck 2009, str. 121nn.</ref><ref>A. Leisner, ''Kontinuität als Verfassungsprinzip''. Tübingen: Mohr Siebeck 2002, str. 131 nn.)</ref> I současné psané (formální) právo užívá pojmy jako v daném místě [[obvyklá cena]], "obvyklé podmínky" a podobně (viz [[úzus]]).