Uzové: Porovnání verzí

'''Uzové''' nebo '''Oghuzové''' ({{Vjazyce|tr}} a {{Vjazyce|az}} ''Uzlar'', {{Vjazyce|el}} ''Ονξοι'', ''Ouzoi'', [[singulár]]: '''''Ouzo''''', {{Vjazyce|ru}} ''Торкы'' a vatianty jiných jazycích: ''Ghuzz'', ''Guozz'', ''Kuz'', ''Oğuz'', ''Okuz'', ''Ouz'', ''Uğuz'' a '''''Uz''''') byli historickou, raně-[[Středověk|středověkou]], středoasijskou kmenovou konfederaci turkiců, jejichž jedna část začala od 10. století kočovat v Evropských stepích.

 

 

== Původ a počátky ==

 

Dialekt Og-uz'ů se oddělil od východoturkického dialektu spřed devátého století, a do jedenáctého století jazyk Og-uz'ů ze Syrdarje se liší od východoturkických jazyků v lexikonu a výslovnosti.

 

=== Tradiční dělení konfederace Og-uzů ===

V seznamech [[Mahmúd Kašgarský|Mahmúda Kašgarského]] (Mahmud al-Kāshgharī, 11 století) a zdrojech [[Rašíd al-Din Hamadani|Rašíd al-Din Hamadaniho]] (14 století) byl ''Og-uz'' později také turkický výraz pro „kmen“. Og-uz'ští Turci se tradičně dělí na dvě hlavní skupiny: [[Boz-okové|Bozok'y]] – ''Sivé šípy'' a [[Üč-okové|Üčok'y]] – ''Tři šípy''.

 

| publisher = Turk Dunyas Arastrmalar Vakf ISBN 9-75498-057-8, ISBN 978-9-75498-057-8 (Turecky)

| last = Mehmedali

}}</ref><ref group="pozn.">''Oğuzname destan denemesi'' '''''(Studie [[epos|dastanu]] Oguz-name)''''' napsal [[Rıza Nur]] v Káhiře, v roce 1928</ref> se Oguzové skládají z 24 turkomanských kmenů. {{#tag:ref|[[Oghuzští Turci|Oguzové]] se tradičně dělí na dvě hlavní skupiny: [[Boz-okové|Bozok'y]] – ''Sivé šípy'' a [[Üč-okové|Üčok'y]] – ''Tři šípy''<ref name="Oguz">Atalay, Besim. ''„Divanü Lügati't - Türk“''. Ankara: Türk Tarih Kurumu Basımevi (2006). ISBN 975-16-0405-2, Cilt I, sayfa 57 (turecky)</ref>|group=pozn.}}

 

| publisher = Tekin (turecky)

| last = Maḥmūd

| location = Duxbury, Mass

| year = 1982

{{Citát|…ve svazu Oguzů je 22 divizí…||250}}

 

Téměř v rovnakém čase migrace Uzů do Malé Asie, začalo stehování druhé větve Uzů na západ za Volhu, směrem do oblasti východní a jihovýchodní Evropy. Po roce 893, když sámánovský emír [[Ahmad Sámání|Ismail ibn Ahmed]] podnikl velký vpád na území blíž nespecifikovaných Turků, kterého důsledkem byla řetězová reakce vyúsťující do velkého stehování národů na středoasijských a východoevropských stepích, se Uzové dostali k Volze. Ve spojenectví s Chazary následně zaútočili na sousední pečenežské kmeny, kočující mezi Uralem a Volhou. Do ruských dějin se poprvé zapsali v roce 965, kdy se zúčastnily na výpravě kyjevského knížete [[Svjatoslav I. Igorevič|Svjatoslava I. (Barys)]] (972, vzdoroval christianizaci Rusi a opovrhoval veškerým náboženstvím) proti svým bývalým spojencům Chazarům, které porazily a definitivně zlomily jejich moc (Ibn Miskawaih, Ibn al-Athír). Pravděpodobně, výměnou za slíbené území pontské části východoevropských stepí, (Ukrajinské pastviny, jež stály na místě důležité obchodní cesty vedoucí ze severu na jih), se jako spojenci knížete [[Vladimír I.|Vladimíra I.]] (980-1015) (Svjatoslavův syn), o 23 let později dohodly a zase porazily [[Volžské Bulharsko|Volžské Bulhary]].

 

 

Byzantinci se s Uzy do přímého kontaktu dostaly poprvé na přelomu let 1064-1065, kdy překročily dolní Dunaj. Jakousi jejich základnou se stal kraj jižního pobřeží Dunaje. Odtud vycházely a plenily od jednoho konce po druhý celou oblast [[Balkánský poloostrov|Balkánského poloostrova]] {{#tag:ref|dnešní území [[Řecko|Řecka]], [[Makedonie]], [[Bulharsko|Bulharska]], [[Srbsko|Srbska]], [[Bosna a Hercegovina|Bosny a Hercegoviny]], [[Rumunsko|Rumunska]] a [[Moldava|Moldavska]]|group=pozn.}} a [[Uhersko|Uherska]]. Pustošení nabylo takových rozměrů, že podle některých svědků prý místní obyvatelé uvažovaly o svém vystěhování. Zhrozený císař [[Konstantin X. Dukas|Konstantín Dukas]] se s nimi prozatím neodvážil střetnout v otevřeném boji. Nedošlo k němu ani později. V 11. - 12. století totiž přinesly panovníkovi zprávu, prý jedna část Uzů se stáhla nazpátek za severní líni Dunaje do pontských stepí. Spolu s ostatními kočovnými skupinami byla organizována do pohraničních strážních oddílů zvaných „[[Černé klobouky]]“, ({{Vjazyce|tr}} „Karakalpak“, {{Vjazyce|ru}} „Чёрнии клобуки“), kteří bojovali jako pohraniční stráže v službě [[Kyjev|Kyjevského]] a [[Perejaslav-Chmelnyckyj|Perejaslavského knížetství]]. S těma, který zůstaly, skoncovaly Bulhaři a Pečeněhové. Podle [[Michaelos Attaliates|Michaelose Attaliatese]], tak jako předtím v ruských stepích, velkou roli při zdecimování Uzů sehrála studená zima, nakažlivé nemoci a hladomor. Tato poslední rána jim způsobila největší ztráty na životech. Za její oběť padly i tí, kteří se vracely za Dunaj, a jen málo z nich se před ní zachránilo. Takto zdecimovaný Uzové poté vešli do služeb Byzantského císaře, kde však rychle splynuly z okolními etniky. Totéž se stalo i s těmi co se přes Dunaj vrátili nazpátek, jež se dostali do služeb ruských knížat.

Další vpád Uzů do Uherska se odehral v souvislosti s úsilím krále [[Šalamoun I. Uherský|Šalamouna]] o znovuzískání trónu, který ztratil v souboji se svým bratrancem [[Svatý Ladislav|Ladislavem]]. Podle pramenů se se žádostí o ozbrojenou pomoc uchýlil ke ''„Kúnům“'', výsledkem čeho byl v roce 1085 jejich společný vpád do Uherska. Podle Byzantských pramenů se po porážce v roce 1087 toto Šalamounové ''„kúnské“'' vojsko obrátilo proti Byzanci, kde ho však postihl stejný osud. Tenhle důležitý údaj říká, kdo to vlastně tehdy se Šalamounem '''(Σολομών)''' do Uher vpadl: popři menším počtu [[Dákové|Dáků]] '''(Δακες)''', čili Uhrů, zmiňuje [[Skýtové|Skýty]] '''(Σκύθαι)''', což bylo byzantské označení převážně Pečeněhů a Sauromaty, tedy [[Sarmáti]] '''(Σαυρμάται)''' jež byl byzantský název pro občasné pojmenování Uzů.

 

 

== Toponymické stopy Uzů v Uhersku ==

Na území bývalého Uherska nacházíme toponyma svědčící o přítomnosti Uzů, v podobě místích názvů a osobních jmen:<br />

* na Slovensku: zde má etnonym Uz kořeny u jednoho ze [[šariš]]ských rodů - rodu Tekule, po nichž jsou pojmenované šarišské obce jako [[Uzovce]], ({{Vjazyce|hu}} ''Úszfalva''), [[Uzovský Šalgov]] a [[Uzovské Pekľany]], v [[Zemplín]]ě nájdeme [[Turcovce]] ({{Vjazyce|hu}} ''Turcóc'') v [[Gemer]]u nacházíme vesnici [[Uzovská Panica]] ({{Vjazyce|hu}} ''Uzapanyit''), pojmenovanou po neznámé osobě z kmene Uzů. Na [[Pohroní]] se nachází vesnice [[Turecká (obec)|Turecká]]. Dále, právě turecké etnika byly aktivně nasazované do soustavy zařízení uherské pohraničí obrany. Jedním z pohraničníků byl člověk s jménem Uz ''(„major exercitus“)'', který v roce 1234 v [[Dolní Pováží|dolnopovážské]] [[Šintava|Šintavě]] zastával funkci vojska patřícího do rámce šintavského hradního obvodu. Je možné, že do této pohraniční soustavy patřila osada „Torč“ v [[Bratislavský region|Bratislavském regionu]], dnes přejmenovaná na [[Dunajská Lužná|Nová Lipnica]], (Dunajská Lužná se skládá ze tří osad, jednou z nich je Nová Lipnica), a v její sousedství se nachází vesnice „Úzor“, dnes přejmenovaná na [[Kvetoslavov]]. Mezi obyvateli se ve středověku vyskytovalo i jméno Itemer.

 

Kořeny jednoho z nejznámějších šarišských rodů - rodu Tekule, mají stejný etnický a sociální původ, který je nutno hledat v řadách místních pohraničních strážců. Tito pohraniční strážcové se zde usadily v průběhu 11. - 12. století. Podle svědectví listinných dokumentů tato rozvětvená rodina, prostřednictvím královských donací, v druhé polovině 13. století získala majetkové akvizice v Šariši. Už samotné jméno rodu, podle jeho zakladatele, je turecké a za stejné lze považovat taky další, které nosili jeho členové v 13. - 14. století (Ite, Itemer, Budun, Akuš).

 

<references group="pozn."/>

 

<references />

 

* [[Seznam turkických dynastií a zemí]]

* [[Insignie prezidenta Turecka]]

* [[Černé klobouky]]

 

* [http://www.scribd.com/doc/98776039/49/The-Turkic-steppe-in-early-Samanid-times#page=286 ''„The Cambridge History Of Early Inner Asia “''. (dostupné online)]

 

{{Turkické národy}}