Uzové: Porovnání verzí

Přidán 1 bajt ,  před 7 lety
konečne
(oprava odkazu)
(konečne)
Podle Marwazího se tlak okolních sousedů silněl stále víc. Zejména když se spojily kmeny [[Kypčaci|Kypčaků]] s Kuny, kteří se sem přistehovaly z [[Dálný východ|Dálného východu]] <ref>Golden, P-B. ''„The Migration of the Oghuz“''. In: Archivum Ottomanicum, 4, 1972, s. 45-54.</ref>. Uzové jim už nebyli schopný odolávat, a tak se odstěhovaly za řeku Volhu odkud znovu vyhnaly Pečeněhy. Uzové se však na novém území nezdržely dlouho, tisknouc před sebou Pečeněhy táhly dále na západ. V roce 1055 dosáhly [[Dněpr]]u, jež se ohrozená ruská knížata dala dohromady a v roce 1060 pod vedením kyjevského knížete [[Izjaslav Jaroslavič|Izjaslava]] a jeho bratrů [[Svjatoslav II. Jaroslavič|Svjatoslava]] a [[Vsevolod I. Jaroslavič|Vsevoloda]] (synové [[Jaroslav I. Moudrý|Jaroslava Moudrého]]) zvítezily. '''Torki''', jak nazývaly Uzy ruské letopisy, byli zahnáni na útek. Situaci jim zkomplikovalo taky řádění epidemie, hladomoru a krutá zima, při které tisíce z nich padli za oběť těmto nepříznivým okolnostem.
 
Byzantinci se s Uzy do přímého kontaktu dostaly poprvé na přelomu let 1064-1065, kdy překročily dolní Dunaj. Jakousi jejich základnou se stal kraj jižního pobřeží Dunaje. Odtud vycházely a plenily od jednoho konce po druhý celou oblast [[Balkánský poloostrov|Balkánského poloostrova]] {{#tag:ref|dnešní území [[Řecko|Řecka]], [[Makedonie]], [[Bulharsko|Bulharska]], [[Srbsko|Srbska]], [[Bosna a Hercegovina|Bosny a Hercegoviny]], [[Rumunsko|Rumunska]] a [[Moldava|Moldavska]]|group=pozn.}} a [[Uhersko|Uherska]]. Pustošení nabylo takových rozměrů, že podle některých svědků prý místní obyvatelé uvažovaly o svém vystěhování. Zhrozený císař [[Konstantin X. Dukas|Konstantín Dukas]] se s nimi prozatím neodvážil střetnout v otevřeném boji. Nedošlo k němu ani později. V 11. - 12. století totiž přinesly panovníkovi zprávu, prý jedna část Uzů se stáhla nazpátek za severní líni Dunaje do pontských stepí. Spolu s ostatními kočovnými skupinami byla organizována do pohraničních strážních oddílů zvaných „[[Karakalpak (kmen)|Černé klobouky]]“, ({{Vjazyce|tr}} „Karakalpak“, {{Vjazyce|ru}} „Чёрнии клобуки“), kteří bojovali jako pohraniční stráže v službě [[Kyjev|Kyjevského]] a [[Perejaslav-Chmelnyckyj|Perejaslavského knížetství]]. S těma, který zůstaly, skoncovaly Bulhaři a Pečeněhové. Podle [[Michaelos Attaliates|Michaelose Attaliatese]], tak jako předtím v ruských stepích, velkou roli při zdecimování Uzů sehrála studená zima, nakažlivé nemoci a hladomor. Tato poslední rána jim způsobila největší ztráty na životech. Za její oběť padly i tí, kteří se vracely za Dunaj, a jen málo z nich se před ní zachránilo. Takto zdecimovaný Uzové poté vešli do služeb Byzantského císaře, kde však rychle splynuly z okolními etniky. Totéž se stalo i s těmi co se přes Dunaj vrátili nazpátek, jež se dostali do služeb ruských knížat.
 
Podle [[Matouš z Edessy|Matouše z Edessy]], je pozoruhodné, že velké množství Uzů sloužících v Byzantské armádě zahynulo v [[Bitva u Mantzikertu|bitvě u Malazgirtu (1071)]], kterou zvedli právě s jejich vlastníma soukmenovci seldžukštími Turky obrozujícími říši z opačné strany. Obě skupiny tedy střetl rozdílný osud, zatímco jedny se rozplynuli v různorodé mase etnik Byzantské říše, Uherska a Kyjevské Rusi, druhým štěstěna přála mnohem víc, ustavili vlastnou říši, která se stala významným mocenským elementem v přední Asi a úhlavním nepřítelem Byzance.
Anonymní uživatel