Uzové: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
nový článek |
doplnění obsahu |
||
Řádek 42:
Téměř v rovnakém čase migrace Uzů do Malé Asie, začalo stehování druhé větve Uzů na západ za Volhu, směrem do oblasti východní a jihovýchodní Evropy. Po roce 893, když sámánovský emír [[Ahmad Sámání|Ismail ibn Ahmed]] podnikl velký vpád na území blíž nespecifikovaných Turků, kterého důsledkem byla řetězová reakce vyúsťující do velkého stehování národů na středoasijských a východoevropských stepích, se Uzové dostali k Volze. Ve spojenectví s Chazary následně zaútočili na sousední pečenežské kmeny, kočující mezi Uralem a Volhou. Do ruských dějin se poprvé zapsali v roce 965, kdy se zúčastnily na výpravě kyjevského knížete [[Svjatoslav I. Igorevič|Svjatoslava I. (Barys)]] (972, vzdoroval christianizaci Rusi a opovrhoval veškerým náboženstvím) proti svým bývalým spojencům Chazarům, které porazily a definitivně zlomily jejich moc (Ibn Miskawaih, Ibn al-Athír). Pravděpodobně, výměnou za slíbené území pontské části východoevropských stepí, (Ukrajinské pastviny, jež stály na místě důležité obchodní cesty vedoucí ze severu na jih), se jako spojenci knížete [[Vladimír I.|Vladimíra I.]] (980-1015) (Svjatoslavův syn), o 23 let později dohodly a zase porazily [[Volžské Bulharsko|Volžské Bulhary]].
Podle Marwazího se tlak okolních sousedů silněl stále víc. Zejména když se spojily kmeny [[Kypčaci|Kypčaků]] s Kuny, kteří se sem přistehovaly z [[Dálný východ|Dálného východu]] <ref>Golden, P-B. ''„The Migration of the Oghuz“''. In: Archivum Ottomanicum, 4, 1972, s. 45-54.</ref>. Uzové jim už nebyli schopný odolávat, a tak se odstěhovaly za řeku Volhu odkud znovu vyhnaly Pečeněhy. Uzové se však na novém území nezdržely dlouho, tisknouc před sebou Pečeněhy táhly dále na západ. V roce 1055 dosáhly [[Dněpr]]u, jež se ohrozená ruská knížata dala dohromady a v roce 1060 pod vedením kyjevského knížete [[Izjaslav Jaroslavič|Izjaslava]] a jeho bratrů [[Svjatoslav II. Jaroslavič|Svjatoslava]] a [[Vsevolod I. Jaroslavič|Vsevoloda]] (synové [[Jaroslav I. Moudrý|Jaroslava Moudrého]]) zvítezily. '''Torki''', jak nazývaly Uzy ruské letopisy, byli zahnáni na útek. Situaci jim zkomplikovalo taky řádění epidemie, hladomoru a krutá zima, při které tisíce z nich padli za oběť těmto nepříznivým okolnostem.
Byzantinci se s Uzy do přímého kontaktu dostaly poprvé na přelomu let 1064-1065, kdy překročily dolní Dunaj. Jakousi jejich základnou se stal kraj jižního pobřeží Dunaje. Odtud vycházely a plenily od jednoho konce po druhý celou oblast [[Balkánský poloostrov|Balkánského poloostrova]] {{#tag:ref|dnešní území [[Řecko|Řecka]], [[Makedonie]], [[Bulharsko|Bulharska]], [[Srbsko|Srbska]], [[Bosna a Hercegovina|Bosny a Hercegoviny]], [[Rumunsko|Rumunska]] a [[Moldava|Moldavska]]|group=pozn.}} a [[Uhersko|Uherska]]. Pustošení nabylo takových rozměrů, že podle některých svědků prý místní obyvatelé uvažovaly o svém vystěhování. Zhrozený císař [[Konstantin X. Dukas|Konstantín Dukas]] se s nimi prozatím neodvážil střetnout v otevřeném boji. Nedošlo k němu ani později. V 11. - 12. století totiž přinesly panovníkovi zprávu, prý jedna část Uzů se stáhla nazpátek za severní líni Dunaje do pontských stepí. Spolu s ostatními kočovnými skupinami byla organizována do pohraničních strážních oddílů zvaných „[[Černé klobouky]]“, ({{Vjazyce|tr}} „Karakalpak“, {{Vjazyce|ru}} „Чёрнии клобуки“), kteří bojovali jako pohraniční stráže v službě [[Kyjev|Kyjevského]] a [[Perejaslav-Chmelnyckyj|Perejaslavského knížetství]]. S těma, který zůstaly, skoncovaly Bulhaři a Pečeněhové. Podle [[Michaelos Attaliates|Michaelose Attaliatese]], tak jako předtím v ruských stepích, velkou roli při zdecimování Uzů sehrála studená zima, nakažlivé nemoci a hladomor. Tato poslední rána jim způsobila největší ztráty na životech. Za její oběť padly i tí, kteří se vracely za Dunaj, a jen málo z nich se před ní zachránilo. Takto zdecimovaný Uzové poté vešli do služeb Byzantského císaře, kde však rychle splynuly z okolními etniky. Totéž se stalo i s těmi co se přes Dunaj vrátili nazpátek, jež se dostali do služeb ruských knížat.
Podle [[Matouš z Edessy|Matouše z Edessy]], je pozoruhodné, že velké množství Uzů sloužících v Byzantské armádě zahynulo v [[Bitva u Mantzikertu|bitvě u Malazgirtu (1071)]], kterou zvedli právě s jejich vlastníma soukmenovci seldžukštími Turky obrozujícími říši z opačné strany. Obě skupiny tedy střetl rozdílný osud, zatímco jedny se rozplynuli v různorodé mase etnik Byzantské říše, Uherska a Kyjevské Rusi, druhým štěstěna přála mnohem víc, ustavili vlastnou říši, která se stala významným mocenským elementem v přední Asi a úhlavním nepřítelem Byzance.
== Vpády Og-uzů do Uherska ==
Z celé řady loupeživých vpádů do Uherska, se v 11. století na několika z nich, vedle Pečeněhů, zúčastnili právě Uzové. Domácí kroniky je síce konkrétně nevzpomínají, ale buď používají termíny Bessi, Bisseni tedy Pečeněhové nebo Cuni, což je termín který se původně v [[maďarština|maďarštině]] vztahoval na všechny etniká tureckého původu. Předpoklad, že se na vícerých vpádech Pečeněhů podíleli taky Uzové, dovoluje právě původní široký významový rozsah tohoto druhého pojmu. Jde zejména o vpád do [[Sedmihradsko|Sedmihradska]] z roku 1068 a porážku při vrchu Kerléš ({{Vjazyce|hu}} Kerlés {{Vjazyce|ro}} Chiraleș) na západ od sedmihradského města [[Bistrița (město)|Bistrița]]. Známá [[Svatý Ladislav#Ladislavská legenda|Ladislavská legenda]] (Kumánská), se váže právě k této udalosti a nemůže být spájená s [[Kumáni|Kumány]], kteří se v prostoru Evropy objevili až v polovině sedmdesátých let, nýbrž jenom s Pečeněhy nebo s Uzy.
Další vpád Uzů do Uherska se odehral v souvislosti s úsilím krále [[Šalamoun I. Uherský|Šalamouna]] o znovuzískání trónu, který ztratil v souboji se svým bratrancem [[Svatý Ladislav|Ladislavem]]. Podle pramenů se se žádostí o ozbrojenou pomoc uchýlil ke ''„Kúnům“'', výsledkem čeho byl v roce 1085 jejich společný vpád do Uherska. Podle Byzantských pramenů se po porážce v roce 1087 toto Šalamounové ''„kúnské“'' vojsko obrátilo proti Byzanci, kde ho však postihl stejný osud. Tenhle důležitý údaj říká, kdo to vlastně tehdy se Šalamounem '''(Σολομών)''' do Uher vpadl: popři menším počtu [[Dákové|Dáků]] '''(Δακες)''', čili Uhrů, zmiňuje [[Skýtové|Skýty]] '''(Σκύθαι)''', což bylo byzantské označení převážně Pečeněhů a Sauromaty, tedy [[Sarmáti]] '''(Σαυρμάται)''' jež byl byzantský název pro občasné pojmenování Uzů.
Přítomnost tureckých Uzů se dotkla i zdejšího slovenského území, ačkoli ne v takové míře, jako tomu bylo v ostatních krajích východní Evropy, či už v jihoruských stepích nebo na Balkáně <ref>Bartold, V-V. Ghuzz In: ''„The Encyklopedia of Islam“''. New edition. Edited by B. Lewis, Ch. Pellat and J. Schacht. Volume II. Leiden-London 1965, s. 1106.</ref><ref>Moravcsik, Gy. ''„Byzantinoturcica II. Sprachreste der Türkvölker in den byzantinishen Quellen“''. Berlin 1958.</ref><ref>Marek, M. „''Cudzie etniká na strednom Slovensku''“. Martin: Vydavateľstvo Matice slovenskej 2006.</ref>.
== Poznámky ==
Řádek 53 ⟶ 60:
== Reference ==
<references />
== Související články ==
* [[Seznam turkických dynastií a zemí]]
Řádek 59 ⟶ 67:
== Externí odkazy ==
* [http://www.scribd.com/doc/98776039/49/The-Turkic-steppe-in-early-Samanid-times#page=286 ''„The Cambridge History Of Early Inner Asia “''. (dostupné online)]
=== Literatura ===
* The Cambridge History Of Early Inner Asia ''„The Oghuz (Torki) in the south Russian steppes. The peoples of the south Russian steppes“''. Edited by Denis Sinor
{{Pahýl}}
| |||