Fokker byl tehdy ve svízelné situaci, nové [[Dvouplošník|dvouplošníky]] [[Fokker D.II|D.II]] a [[Fokker D.III|D.III]] se příliš nepovedly a proto se ihned chopil příležitosti. Rozhodl se zúročit zkušenosti z období spolupráce s [[Hugo Junkers]]em, který prosazoval samonosné celokovové konstrukce namísto lesu drátů hodně používaných při konstrukci tehdejších letadel. Na výzvu odpověděl typem V.34, malým trojplošníkem poháněným [[Rotační motor|rotačním motorem]], který měl rám trupu z ocelových trubek a silná dřevěná [[Samonosné křídlo|samonosná křídla]]. Dosavadní používané tenké profily křídel nahradil profilem o takové tloušťce, že dostatečně silná vnitřní konstrukce nepotřebovala vyztužení dráty. Fokker však shledal na typu V.34 několik nedostatků, zejména velké síly v řízení. Místo toho aby tento prototyp předložil k typovým testům, Fokker vyrobil nový upravený prototyp V.45. Nejpozoruhodnější změnou bylo rohové vyvážení [[Křidélko|křidélek]] a [[Výškové kormidlo|výškových kormidel]], stejně jako větší rozpětí křídel. Letoun měl také aerodynamické vzpěry křídel, které sice nebyly důležité z pevnostního hlediska, nicméně minimalizovaly jejich prohýbání.
V.45 dokázal být velmi dobře manévrovatelný a o hodně lepší než prototypy nabídnuté jinými výrobci. Síly do řízení křidélek byly nízké, i když samotné křidélka ne moc efektivní. Řízení [[Směrové kormidlo|směrového]] a výškového kormidla bylo snadné a účinné. Rychlé zatáčky, především díky rotačnímu motoru doprava, byly usnadněny větší směrovou nestabilitou. Stoupání letounu bylo mimořádné, ale střemhlavý let pomalý a charakteristiky bezmotorového letu nevalné.
Po typových testech okamžitě následovala objednávka výroby. Prototyp V.45 byl záměrně zničen při statických testech a dva předsériové exempláře označené '''F.I''' byly armádě dodány v polovině srpna roku 1917. Byly to jediné dva stroje, které měly toto značení. Další stroje, které se začaly vyrábět od října téhož roku se již označovaly jako typ '''Dr.I'''.
