Moskevské velkoknížectví: Porovnání verzí

| název = Moskevské knížectví, veliké knížectví

| originální název =

| rok vzniku = 1276

| rok zániku = 1547

| více před =

| před 1 = Vladimirsko-suzdalské knížectví

| před 1 vlajka = Coat of Arms of Moscow oblast.png

| před 2 = Novgorodská republika

| před 2 vlajka =

| více po =

| po 1 = Ruské carství

| po 1 vlajka = Flag of Russia 1668.png

| po 2 =

| po 2 vlajka =

| šířka 1. sloupce =

| vlajka = Lob flag moskovskiy.svg

| vlajka velikost =

| znak = Russian coa 1472.gif

| článek o znaku = Státní znak Ruska#Historický vývoj znaku

| znak velikost =

| rámeček znak =

| mapa = Moscow1500.png

| mapa velikost =

| mapa poznámka = Předpokládaná rozloha moskevského státu kolem roku 1500

| hlavní město = [[Moskva]]

| rozloha =

| rozloha poznámka =

| nejvyšší bod =

| nejvyšší bod poznámka =

| nejdelší řeka =

| nejdelší řeka poznámka =

| počet obyvatel =

| jazyky = [[ruština]]

| národnostní složení =

| náboženství = [[pravoslaví]]

| státní zřízení = [[monarchie]]

| mateřská země =
| měna =

'''Moskevské knížectví''', později '''Moskevské velkoknížectví''' ({{vjazyce2Vjazyce|ru}} {{Cizojazyčně|ru|''великое княжество Московское''}}), byl historický státní útvar, existující mezi roky [[1276]] a [[1547]] na severovýchodní Rusi. Vznikl vydělením údělu, jehož centrem byla [[Moskva]], z [[Vladimirsko-Suzdalské knížectví|vladimirsko-suzdalského knížectví]]. Jeho území bylo postupně rozšiřováno, současně rostla prestiž zdejších vládců, kteří se od konce 14.století titulovali jako veliká knížata moskevská. Veliký kníže [[Ivan III.]] dokončil „''sobiranije russkich zemel vokrug Moskvy''“, integraci samostatných ruských knížectví pod moskevskou nadvládou, a položil tak základy budoucímu carskému [[Rusko|Rusku]]. [[Ivan IV. Hrozný]] přijal jako první ruský panovník roku [[1547]] carskou korunu, čímž bylo velkoknížectví formálně nahrazeno [[car]]stvím.

Moskevské knížectví se objevilo jako nový samostatný útvar v 70.letech 13.století na základě závěti velikého knížete vladimirského [[Alexandr Něvský|Alexandra Něvského]], který je ve své závěti udělil nejmladšímu synovi [[Daniil Alexandrovič|Daniilovi]]. Strategicky důležitá [[Moskva]] byla součástí velikého knížectví vladimirského a nebyla dosud nikdy [[Údělné knížectví|údělem]]. V době Alexandrovy smrti byly Daniilovi sotva dva roky, a tak jeho otec požádal svého bratra [[Jaroslav Jaroslavič Tverský|Jaroslava]], nástupce na vladimirském stolci, aby Moskvu spravoval do té doby, než kníže dospěje. Po Jaroslavově smrti ([[1271]]), kdy o velkoknížecí stolec bojovali Alexandrovi starší synové [[Dmitrij Alexandrovič]] a [[Andrej Alexandrovič]], se Daniil v Moskvě zcela osamostatnil.

Vedle Moskvy se na severovýchodní Rusi zformovala a stabilizovala další knížectví, z nichž nejvýznamnější byl [[Tver]]. Obě země měly výhodnou polohu na průsečíku obchodních cest, vedoucích po vodních tocích, i z hlediska strategického. Před nájezdy kočovníků ze stepí je chránily hluboké lesy i velká vzdálenost, což přivádělo na jejich území početné kolonisty z jižních oblastí.

Počátkem 14.století se moskevská a tverská knížata, která byla blízkými příbuznými, stala vážnými konkurenty v boji o získání ''jarlyku'' na titul [[vladimirsko-suzdalské knížectví|velikého knížete vladimirského]], jenž v sobě zahrnoval jistý nárok na vládu nad celou Rusí. To vyhovovalo chánům [[Zlatá horda|Zlaté hordy]], kteří se podněcováním konfliktů mezi Rurikovci snažili zabránit rozšiřování jejich domén a upevňování moci. Zápas mezi knížaty tverským [[Michail Jaroslavič Tverský|Michailem Jaroslavičem]] (1271-1318, od 1304 veliký kníže vladimirský) a moskevským [[Jurij III. Daniilovič|Jurijem Danilovičem]] (1303-1325, veliký kníže vladimirský 1317-1322) skončil násilnou smrtí obou. Michail byl popraven na chánově dvoře, Jurij později zavražděn jeho synem [[Dmitrij Michailovič Tverský|Dmitrijem]] (1318-1325, veliký kníže vladimirský 1322-1325).

Mezitím Tataři podnikali loupeživé nájezdy na Rus, kde vraždili a ničili nově budované hodnoty. Jurij Daniilovič se snažil dosáhnout odvolání tatarských výběrčí z ruských zemí a soustředit vybírání tatarské daně, tzv. ''vychodu'' do svých rukou. To se podařilo za vlády jeho mladšího bratra [[Ivan I. Kalita|Ivana I. Kality]] (1325-1341, veliký kníže vladimirský od 1328), který byl schopným, ale také velmi pragmatickým vládcem a používal ne právě vybíravé prostředky. Dokázal obratně shromáždit značné finanční prostředky, a to především díky tomu, že daně, které odváděla ruská knížectví do Zlaté hordy, procházely jeho rukama. Šlo o značně vysoké částky, jejichž výběrem zatížil Ivan především ekonomicky zdatný [[Novgorod]], nikoliv vlastní moskevské poddané. Použil je na další rozšiřování území moskevského knížectví, okázalou výstavbu v sídelní Moskvě, ale také k podplácení představitelů Zlaté hordy, aby je přiměl jednat ve svém zájmu. Jeho vztah k chánovi byl navýsost loajální. Na přelomu let [[1327]] až [[1328]] stál v čele tatarské trestné výpravy, která měla za úkol zlikvidovat protitatarské povstání v Tveru a kromě toho zdevastovala široké okolí. Povstání a pozdější poprava tverského knížete [[Alexandr Michailovič Tverský|Alexandra Michailoviče]] v Hordě roku [[1339]] ukončily mocenské ambice tverských vládců. V následujících letech Tver nevedl politiku nepřátelskou vůči Moskvě a stal se do jisté míry závislým na moskevských vládcích.

Ve druhé polovině 14.století se Moskva proměnila v centrum budoucího jednotného ruského státu, kolem něhož se začala postupně sjednocovat knížectví ruského severovýchodu. Zároveň se stala hegemonem boje proti tatarské nadvládě. O to se zasloužil nejen kníže [[Dmitrij Donský]], ale především hlavní regent v době jeho nezletilosti, [[metropolita]] celé Rusi [[Alexij]], který se identifikoval s mocenskými nároky moskevských vládců, učinil je záležitostí ruské pravoslavné církve a usiloval o povznesení Moskvy do role představitele ruských "národních" i církevních zájmů. Jeho ideály se naplnily v [[Bitva na Kulikovském poli|bitvě na Kulikovském poli]], které se on sám již nedožil.

Vláda velikého moskevského knížete [[Ivan III.|Ivana III.]] (1465-1505) byla velmi důležitou etapou dějin moskevského státu. Uzavírala předchozí epochu, jíž dominoval integrační proces ruských zemí a boj proti tatarské nadvládě, což otevíralo před moskevským státem nové možnosti dalšího vývoje. Ivan III. završil politické směřování svých předchůdců - vymanil ruské země definitivně z tatarského područí a sjednotil je pod svrchovaností Moskvy.

Předpoklady ke zdárnému dovršení sjednocování ruských zemí kolem jediného centra vytvořila porážka vnitřní opozice údělných knížat za vlády Ivanova otce [[Vasilij II. Vasiljevič|Vasilije II.]] (1425-1465). Ivan III. tak mohl pokračovat ve sjednocovacím úsilí svých předchůdců bezprostředně po nastoupení na trůn. V roce 1463 byla definitivně k moskevskému knížectví připojena [[Jaroslavl]] a v roce 1474 zbývající části [[rostov]]ského knížectví. V tomto případě se vládci posledních menších samostatných celků sami poddali většímu a mocnějšímu politickému subjektu, třebaže tak neučinili zcela dobrovolně,ale pod tlakem okolností.

Mezi nejdůležitější úspěchy Ivana III. patří, že se mu podařilo připojit k moskevskému státu významné obchodní středisko [[Novgorod]] Veliký s obrovským bohatým zázemím a [[tverské knížectví|veliké knížectví tverské]], jež bylo dlouholetým politickým soupeřem Moskvy. To se neobešlo bez použití vojenské síly. Novgorodští bojaři i veliký kníže tverský hledali pomoc u největšího politického protivníka Moskvy, polského krále a litevského velkoknížete [[Kazimír IV. Jagellonský|Kazimíra IV. Jagellonského]], jíž se jim však navzdory uzavřeným dohodám nedostalo. Novgorod ztratil svou politickou samostatnost postupně v letech 1471 a 1478, Tver 1483 a 1485. Jedinými samostatnými ruskými zeměmi poté zůstaly [[Pskov]] a veliké [[rjazaňské knížectví]], ale jejich nezávislost byla už pouze formální záležitostí. S konečnou platností ji zlikvidoval již Ivanův nástupce [[Vasilij III.]]

Všechna dosud samostatná knížectví se stala součástí postupně se formujícího jednotného státu a tato skutečnost postavila před moskevskou politickou reprezentaci otázku, zda má pokračovat ve sjednocovacím procesu, to znamená usilovat o připojení těch zemí, které se mezitím staly součástí polsko-litevské unie. To se stalo jednou z nejdůležitějších zahraničně politických otázek, které řešila moskevská vláda v následujících desetiletích. Dále tu byl problém boje s Tatary a otázka přístupu k Baltskému moři. Aktuální se staly již na přelomu 15. a 16.stoletá, definitivně byly vyřešeny teprve za vlády [[Petr I. Veliký|Petra Velikého]] a [[Kateřina II.|Kateřiny II.]] v 18.století.

Značnou aktivitu projevila moskevská politika v 80. letech také ve vztahu k [[Řád německých rytířů|livonskému řádu]]. Zatímco mezi Livonskem a Novgorodem Velikým existovala až dosud jistá rovnováha, s rozšiřováním přímé moci Moskvy do novgorodské oblasti byl do rusko-livonských vztahů vnesen z ruské strany prvek agresivity. Livonští rytíři ztratili během 15. století dosavadní významné postavení ve východním Pobaltí, Livonsko bylo vnitřně oslabováno spory mezi rižským arcibiskupem, řádem a měšťany zdejších hanzovních měst. Tak se pro Rusy stalo nepříliš silným protivníkem, jak ukázaly výsledky několika vpádů Moskvy na jeho území, které skončily příměřím.<ref>{{Citace periodika|příjmení=Picková|jméno=Dana|odkaz na autora=Dana Picková|titul=Vláda ''Ivana III. – mezní etapa vývoje ruského státu''|periodikum=Historický obzor|odkaz na periodikum=Historický obzor|rok=2000|měsíc=|ročník=11|číslo=5–6|issn=1210-6097|url=|poznámka=|strany=118–124|jazyk=}} s.121.</ref>

Poté co se Moskvě podařilo významně eliminovat tatarské nebezpečí a pominula také hrozba útoku ze strany livonského řádu, staly se největším zahraničně politickým problémem moskevského

státu vztahy s Litvou a s Polskem. V letech [[1486]]–[[1487]] zesílily dosavadní litevsko-moskevské pohraniční srážky a přerostly ve válečný konflikt. Po smrti Kazimíra IV. roku [[1492]] došlo k litevsko-moskevskému vyjednávání, jejichž výsledkem bylo roku [[1494]] uznání moskevských územních zisků. Roku [[1500]] vypukla další válka, litevsko-livonský vpád do Ruska však dalším moskevským územním ziskům nezabránil.<ref>Picková (2000), s. 123n.</ref> Příměří bylo uzavřeno roku 1503. Další litevsko-ruské konflikty následovaly v letech 1507-1508 a 1512-1522. Roku 1514 dobyli Rusové Smolensk, strategicky významné knížectví, o něž měli eminentní zájem obě strany.<ref>PICKOVÁ, Dana, Habsburkové a Rurikovci na prahu novověku. Příspěvek k dějinám rusko-habsburských vztahů na přelomu 15. a 16.století, (Acta Universitatis Carolinae, Philosophica et Historica, Monographia CLIV), Nakladatelství Karolinum, Praha 2002</ref>

* [[Ivan I. Kalita]] ([[1325]]–[[1341]]) - kníže moskevský a veliký kníže vladimirský ([[1328]] - [[1341]])

* [[Symeon Hrdý]] ([[1341]]–[[1353]]) - kníže moskevský a veliký kníže vladimirský