Halič: Porovnání verzí

'''Halič''' ({{vjazyce2Vjazyce|pl}} {{Cizojazyčně|pl|Galicja}}; {{vjazyce2Vjazyce|uk}} {{Cizojazyčně|uk|Галичина / Halyčyna}}; {{vjazyce2Vjazyce|la}} {{Cizojazyčně|la|Galicia}}) byla jedna z částí habsburského soustátí (později Rakouského císařství a Rakouska-Uherska), která po roce [[1918]] spolutvořila Polsko a po roce [[1945]] byla rozdělena mezi [[Polsko]] a sovětskou [[Ukrajina|Ukrajinu]] (po roce 1991 nezávislou Ukrajinu). V roce 1772 byla zabrána Rakouskem Polsku. Název pochází od stejnojmenného města (dnes [[Halyč]] na Ukrajině), které bylo ve [[12. století|12.]] – [[13. století]] sídlem haličského, resp. [[Haličsko-volyňské knížectví|Haličsko-volyňského knížectví]].

| footer =

| alt2 =

Území Haliče bylo od konce [[5. století]] osídlováno [[Slované|Slovany]]. V [[10. století]] se západní část Červené Rusi stala součástí [[Dějiny Polska|polského knížectví]] a východní část připadla [[Kyjevská Rus|Kyjevské Rusi]]. Po rozpadu jednotného kyjevského státu v polovině [[12. století]] vzniklo haličské knížectví pod vládou místní větve [[Rurikovci|rurikovské]] dynastie. Na přelomu 12. a 13. století se Halič dostala do centra zájmů uherských [[Arpádovci|Arpádovců]], kteří se zde neúspěšně snažili zřídit svoji [[sekundogenitura|sekundogenituru]]. Uherský král [[Ondřej II.]] (1205-1235) sem podnikl sedmnáct válečných tažení. Roku [[1199]] došlo ke spojení Haliče a [[volyň]]ského knížectví pod vládou knížete [[Roman Mstislavič|Romana Mstislaviče]] (1199-1205). Obě knížectví byla v živém kontaktu se svými západními sousedy [[Dějiny Polska|Polskem]], Uhrami a [[Litva|Litvou]]. Jejich územím procházely významné obchodní stezky vedoucí ze střední Evropy na východ a především sem byly pod tlakem kočovných [[Polovci|Polovců]] přesunuty cesty spojující skandinávský sever s byzantským jihem. O významném postavení knížete svědčí skutečnost, že roku [[1203]] získal také [[Kyjev]] a že se ho papež [[Inocenc III.]] pokusil, ovšem marně, přesvědčit, aby konvertoval ke katolické víře. Po Romanově smrti prodělalo knížectví hlubokou vnitropolitickou krizi, které zneužili k prosazování svých zájmů uherští králové a polská knížata. Roku [[1238]] se Romanovu synovi [[Daniil Romanovič|Daniilovi]] (1238-1264) podařilo vleklou krizi ukončit. Přestože knížectví postihl vzápětí nato ničivý [[Tataři|tatarský]] vpád, byly jeho následky překonány a země se začala úspěšně rozvíjet jak po stránce hospodářské tak politické. Po roce [[1246]] se Daniil dokonce pokusil získat pro svého syna [[Roman Daniilovič Haličský|Romana]] ve spolupráci s [[Béla IV.|Bélou IV.]] [[Babenberkové|babenberské]] dědictví. Současně se snažil zformovat koalici proti Tatarům, do které chtěl zapojit západní panovníky, a byl proto ochoten přistoupit na církevní unii. V tomto smyslu jednal s papežem [[Inocenc IV.|Inocencem IV.]], na kterém požadoval vyhlášení [[křížové výpravy]]. Papež sice nechal Daniila roku [[1254]] korunovat haličským králem, ale slíbená vojenská pomoc se nedostavila. Kníže proto přerušil své styky s Římem a podřídil se [[chán]]ovi. Tatarská nadvláda nebyla na haličsko-volyňském území tak intenzívní, proto sem přicházelo mnoho uprchlíků z více postižených oblastí, což příznivě napomáhalo dalšímu rozvoji této oblasti. Roku [[1387]] připadla Halič polskému království a stalo se částí Malopolské provincie. V roce 1772 oblast zabrali Habsburkové (Rakousko). Ke konci XIX století ve Východní Haliči došlo k národnímu obrození Ukrajinců, kteří začali prosazovat svoje práva v doposud Poláky zdominované rakouské Haliči. Po první světové válce byl celý tzv. Východní Halič připojen k Polsku (1919). Po vypuknutí II světové války oblast obsadil Sovětský Svaz (1939-1941), poté Německo (1941-1944) a poté opět Sovětský Svaz (1944). V roce 1944 vytvořená Sověty polská loutková lidová vláda uznala připojení východního Polska k Sovětskému Svazu. Od roku 1991 je toto území součástí nezávislé Ukrajiny. Oblast východní Haliče byla hlavním centrem ukrajinského národního hnutí.