Záměna fonému má schopnost změnit význam [[Slovo|slova]] ( např. l'''i'''s – l'''e'''s – l'''o'''s ). Foném tedy není každá [[hláska]] (co by konkrétní zvuk) [[Jazyk (lingvistika)|jazyka]], nýbrž jen ta, která je schopna význam odlišit (tzv. distinkce). Varianty jedné hlásky, které vznikají vlivem okolních hlásek, ale nemají schopnost rozlišovat význam, se nazývají [[alofón]]y a foném je tak množina těchto podobných zvuků (v [[čeština|češtině]] např. ''[[velární nazála|ŋ]]'' ve slově ''venku'' je alofónem fonému ''[[alveolární nazála|n]]''; neexistují slova, která by se lišila jen tím, že jedno bude obsahovat ''n'' a druhé na stejném místě ''ŋ'' - takové dvojice slov s jedním obměněným fonémem se nazývají minimální slovní páry a poměr fonémů, jimiž se odlišují, se označuje jako fonologický protiklad). Hláska, která je v jednom jazyce pouhým alofónem, může být v jiném jazyce samostatným fonémem (např. v [[angličtina|angličtině]] existuje minimální pár sin-sing (''n''-''ŋ'')). Foném je tedy vlastně souhrným označením pro „základní“ [[Hláska#Fón vs. foném|fón]] představující danou hlásku a příbuzné zvuky (alofóny). Existence fonémů jako základních významových prvků řeči vede k tomu, že posluchač slyší v mluvené řeči fonémy, nikoli hlásky (fonémy jiného jazyka, které v jeho jazyce jsou pouhými alofóny, pak unikají jeho pozornosti).<br />
