Historiografie: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
ZéroBot (diskuse | příspěvky)
m r2.7.1) (Robot: Přidávám hy:Պատմագրություն
Bez shrnutí editace
Řádek 83:
Nový vzestup dějepisectví v českých zemích zaznamenalo až s příchodem [[osvícenství]], které kladlo důraz na kritiku pramenů a jejich [[edice|edici]]. Ediční činnost ovšem vedla k bourání starých mýtů ([[Gelasius Dobner|Dobner]] zpochybnil věrohodnost Hájkovy kroniky) a novému pohledu na některé události českých dějin ([[František Martin Pelcl|Pelcl]] pozitivně ohodnotil [[Jan Hus|Husovu]] činnost, [[Josef Dobrovský|Dobrovský]] přehodnotil pohled na [[Jan Nepomucký|Jana Nepomuckého]]). Po roce 1820 ovšem začal [[romantismus]] osvícenské principy vytlačovat a historiografie měla začít sloužit [[nacionalismus|nacionálním]] zájmům. Největší dílo sepsal [[František Palacký|Palacký]], který české dějiny charakterizoval jako neustálé potýkání českého a německého živlu.<ref>Kutnar – Marek (1997). S. 133–264.</ref>
 
Skutečná vědecká historická věda se začala rodit až v 2. polovině [[19. století]] s příchodem [[pozitivismus|pozitivismu]], který kladl velký důraz na systematickou důslednou práci s prameny a odmítal intuici. Pozitivistické dějepisectví sice ještě nějakou dobu dále sloužilo národním či politickým zájmům ([[Václav Vladivoj Tomek|Tomek]], [[Antonín Gindely|Gindely]]), [[Jaroslav Goll|JaroslavaJaroslav GollaGoll]] ovšem nakonec prosadil odpolitizování historiografie a vtiskl jí ráz skutečné vědecké práce založené na propracované metodologii.<ref>Kutnar – Marek (1997). S. 273–462.</ref>
 
[[Soubor:GollJ.JPG|thumb|upright|left|Jaroslav Goll]]