Alikvotní tón: Porovnání verzí

'''Alikvotní tón''', nebo též '''vyšší harmonický tón''', '''částkový tón''' je [[tón]], který zní společně s tónem základním. Většinou se u každého tónu (zvuku) vyskytuje množství alikvotních tónů. Intenzita jednotlivých alikvotních tónů je to, co určuje charakteristickou barvu zvuku. Právě díky alikvótním tónům jsme schopni např. poslechem rozpoznat, o jaký hudební nástroj se jedná hudební nástroj. Například nástroje s ostřejším zvukem (trubka, pozoun) mají silnější liché alikvotní tóny (první, třetí etc), sudé alikvotní tóny dávají zvuku spíš teplo a měkkost.

Pokaždé, když zní nějaký [[tón]], je to proto, že pravidelně vibruje nějaká součást nástroje (struna, sloupec vzduchu, hlasivky atd). Nástroj (s výjimkou elektronického tónového generátoru generujícího čistý „sínus“„sinus“) ale nikdy nevibruje pouze na základní [[frekvence|frekvenci]], tedy na frekvenci tónu, který slyšíme. Vždy se chvěje ještě v celočíselných násobcích základní frekvence. Tyto násobky jsou frekvenční hodnoty alikvotních tónů. První alikvótní tón je tedy dvojnásobné frekvence než základní tón, druhý trojnásobné atd. Alikvotní tóny vytváří řadu, ve které jsou [[interval (hudba)|intervaly]] mezi jednotlivými tóny stále menší a menší. To je důsledek faktu, že lidské ucho vnímá zvuk v podstatě logaritmicky. Každá další [[Interval (hudba)|oktáva]] má dvojnásobnou frekvenci. Frekvence oktáv tedy rostou exponenciálně (v mocninách), kdežto frekvence alikvotních tónů rostou pouze lineárně (v násobcích).