Československé legie: Porovnání verzí

Masaryk „opustil“ svoje legionáře na Rusi v den svých 68. narozenin 7. března 1918, když předtím zajistil, aby se vojsko ještě neexistujícího státu stalo součástí francouzské armády. Vydal se na strastiplnou cestu přes [[Sibiř]] lazaretním vlakem a stal se kvartýrmajstrem čs. legionářů na magistrále až do Vladivostoku. Poté se Němci začali tlačit na Ukrajinu a [[Symon Petljura|Petljurovy]] pluky před nimi začaly ustupovat a prosily naše legionáře o pomoc. Protože mír s bolševiky ještě nebyl uzavřen, došlo mezi Němci a legionáři ke krvavým bojům u Doče, kde se vyznamenali pozdější naši generálové Kadlec a Červinka, kapitán Jungr a zejména pozdější generál Stanislav Čeček, který u Bachmače Němce porazil a donutil je uzavřít s námi příměří, pro volný průjezd našich ešalonů bachmačským železničním uzlem. V boji o Doč se vyznamenala rovněž kulometná [[Haná|hanácká]] rota Colt z „Olomouckého“ 6. pluku. Bolševici, zejména velmi mladí a v boji nezkušení chlapci, leckdy dokonce stříleli omylem do vlastních řad. K našim dvěma obrněným vlakům, přidali proti Němcům jeden ''broněvik'' (obrněný vlak). Jen tak bylo možno poškodit most přes řeku Desnu a zabránit tak Němcům ve vstupu do bachmačského železničního uzlu, kde v klidu projížděly naše ešalony na Sibiřskou magistrálu k Čeljabinsku a Penze.

 

Plány čs. bolševiků, že z Legií odejde do Rudé armády 15 000 mužů, byly mylné. Legionáři sice nadšeně a ve velkém sbírali bolševické letáky a noviny, ale za poněkud jiným účelem (intimně-hygienické povahy). Z Legií tak za dva měsíce agitování odešlo jen cca 150 mužů. Větší posily získala Čs. rudá armáda přímo ze zajateckých táborů, Rudá vláda na jaře 1918 zakázala České národní radě v táborech další agitaci a tu uskutečňovali pouze Čs. bolševici do svých jednotek. Neúspěch agitátory přiměl ke slovním útokům na Radu, Masaryka a vedení Legií, což legionáře rozzuřilo a vedlo k hádkám a stížnostem. Současně bolševici verbovali zajatce Ústředních mocností (Internacionalisty) do Rudé armády - obrovský vliv v místních sovětech a jednotkách Rudé armády získali Maďaři a Němci (na mnoha místech tvořili až 80% jednotek), nepřátelští vůči Čs. legiím. To bylo dalším zdrojem nedůvěry Čs. legií vůči bolševikům. Hlavním problémem ale bylo stálé porušování penzenské dohody ze strany bolševiků. Většinu vlaků bolševici nepustili dál, sliby nesplnili a neustálé kontroly a požadavky na odevzdání dalších a dalších zbraní ohrožovali zajištění bezpečnosti vlaků, komunistické letáky popisovali rozhodnutí nepustit Sbor z Ruska, bolševici odmítali dodávat koupené potraviny a poslední kapkou byl nárůst přítomnosti ozbrojených Němců a Maďarů. Zatímco Národní rada v Moskvě souhlasila s dalšími a dalšími ústupky, vojenské vedení ztratilo jak důvěru v Radu, tak i v bolševiky všeobecně a Trockého zvlášť a začalo zvažovat možnost odmítnout spolupráci s prolhanou a pravděpodobně Němci ovlivněnou Moskvou a úplatky, dohodami nebo nátlakem si zajistit průjezd Sibiří.

Začátkem května se situace zhoršila - Trockij se definitivně rozhodl, že Legie, které ještě nejsou ve Vladivostoku, z Ruska neodjedou a budou silou rozpuštěny a vojáci začleněni do Rudé armády, neposlušný zbytek bude pracovat v průmyslu. Využil návrh Francouzů na odvoz části Legie z Archangelska pro rozdělení Sboru. Bolševici se 7. května neúspěšně pokusili zajmout nejbojovnějšího muže Legií, tehdy kapitána Radolu Gajdu (vyvázl díky tomu, že byl ozbrojen). 11. bolševici obsadili kanceláře Čs. národní rady v Moskvě, 15. se Rada dohodla s Trockým za cenu dalších ústupků, ale sliby Trockého opět nebyly splněny. Lev D. Trockij jako vojenský komisař (ministr války) vydával rozkazy, ale jednal po dohodě s Leninem a vládou (Leninův rozkaz z 21. května nařizující rozpuštění Legií silou). 17. května došlo k Čeljabinskému incidentu - maďarský voják z projíždějícího vlaku hodil těžký kus železa na čs. vojáky, přitom jednoho těžce zranil. Češi vlak zastavili a v davové rvačce byl viník lynčován a zabit vojáky Legií, bolševici pak v odvetě zatkli 10 strážných, kteří přišli místnímu sovětu incident vysvětlit a zatkli také důstojníka, který přišel zjistit, proč se strážní nevrátili. Legionáři zareagovali rychle a obsadili klíčová místa města, odzbrojili místní jednotky rudých a vynutili si propuštění zajatců. Místní sovět ale nechali fungovat a spořádaně se vrátili do vlaku. 18.5. se v Čeljabinsku na předběžných zasedáních sjezdu rozhodlo, že Legie se rozdělovat nebudou a cílem je Vladivostok, došlo i k dohodě s Čeljabinským sovětem o urovnání incidentu. 20.5. začal první sjezd Čs. legií na Rusi, kde se zvolení zástupci vojáků rozhodl, že nebudou poslouchat rozkazy Rady, pokud budou v rozporu s odjezdem do Vladivostoku, přítomným členům rady nezbylo, než vůli vojáků podpořit. Pozdě večer 20.5. dal Trockij zatknout předsedu Národní rady v Moskvě Prokopa Maxu a přinutil ho odeslat telegram s příkazem k odzbrojení Legií a vložením důvěry v bolševiky a Rudou armádu. Odpovědí na tento rozkaz bylo oznámení Legií, že Rada, Maxa ani stávající vojenské velení Sboru (ruský generál Šokorov) už nejsou vedením Československého sboru, výkonnou moc převzal zvolený Provizorní výkonný výbor (velitelé pluků Gajda, Čeček, Vojcechovský, 4 členové Rady a 4 zvolení zástupci vojáků legií), Čs. legie ale opět ujistili, že se nebudou vměšovat do vnitřních záležitostí Ruska a že s bolševiky budou spolupracovat na průjezdu do Vladivostoku. Trockij rozkázal rozpuštění nebo zničení Legií (není jasné, jestli byl Trockij tak rychle informován o dění na sjezdu 20.5. nebo postupoval nezávisle), 25.5. 1918 vypukly boje - bolševici zaútočili proti čs. vlaku na stanici Marianovka. V noci začal protiútok Legií. Legionáři, dost často beze zbraní, zaútočili na kasárna a sklady bolševiků a po vyzbrojení převzaly kontrolu nad klíčovými body Transibiřské magistrály. Útoky nebyli zamířeny proti bolševickým sovětům, ty ale většinou uprchly. Začali tvrdé boje obzvlášť s Němci a Maďary tvořícími většinu Rudé armády. Trockij využil dokonce Spojence, aby zpomalili nástup Čechů a umožnili Rudým mobilizovat a Legie rozdrtit. Boje byli kruté, Čs. vojáci zajaté bolševiky rozdělovali - Rusy obvykle propouštěli, Maďary, Němce a Čs. bolševiky, kteří proti Legiím bojovali, obvykle popravili. Ti, kteří byli zajati bez boje, byli drženi ve vězení do odjezdu Legií z daného místa a pak byli propuštěni. Vzhledem k Ženevským konvencím bylo střílení zajatců zločinem, ale v květnu 1918 měli za sebou čs. legionáři spoustu bojů, kdy se k nim protivník choval stejně a byli svědky mnoha zločinů bolševiků, Maďarů a Němců proti bezbrannému ruskému civilnímu obyvatelstvu. Gajdovi muži po šesti týdnech nelítostných bojů s Němci dokázali obsadit 39 ze 40 tunelů v okolí Bajkalu dřív, než je bolševici stihli vyhodit do vzduchu (podminovávali je v dubnu němečtí inženýři vedení bolševiky, což legionáři nevěřícně sledovali). Tím byla magistrála udržena průjezdná, klíčový faktor propojení všech jednotek Čs. sboru rozmístěných od Penzy a Volhy až po Vladivostok v délce 8000 km. (podrobněji viz V. M. Fic: Československé legie v Rusku a boj za vznik Československa 1914-1918, I., II. a III. díl). Čs. legionáři při své sibiřské anabázi aktivně používaly [[obrněný vlak|pancéřové vlaky]] (např. [[Orlík (obrněný vlak)|vlak Orlík]]). Naši legionáři dobyli všechna velká města Sibiře i Jekatěrinburg, avšak carskou rodinu se jim zachránit již nepodařilo (necelý týden před příchodem našich legií do města byla vyvražděna na přímý příkaz z Kremlu). Operace se rozšířili i mimo oblast transibiřské magistrály, došlo k dalšímu přesunu jednotek přes Sibiř do [[Vladivostok]]u, přes vojenský odpor bolševiků. Legionáři museli kromě jiného v boji zničit i celou Golikovovu bolševickou armádu Centrosibiře, aby se podstatný zbytek vojsk dostal za [[Bajkalské jezero|Bajkal]]. Bolševici z Vladivostoku neměli s legionáři žádné problémy a až po vypuknutí bojů Legie převzali kontrolu nad Vladivostokem. Z Vladivostoku se na spojeneckých lodích i na prvních československých, které zakoupil [[TECHOD|TECHOD (technické oddělení legií)]] v Japonsku (první československá loď ''[[Legie (loď)|Legie]]''), dopravili do Československa. Při ústupu z Ukrajiny došlo k [[Bitva u Bachmače|bojům u Bachmače]], kde společně s Rudými gardami zadní voje zadržovaly velmi rychlý postup německých jednotek. Pod tlakem dalších událostí, které vrcholí odevzdáváním zbraní a [[Čeljabinský incident|Čeljabinským incidentem]], došlo k bojům mezi legiemi a bolševiky na Sibiři a v Povolží (např. střetnutí po napadení štábního vlaku u [[Zlatoust]]u, u Marianovky, u Mariinska, [[bitva u Lipjag]], u Beznčuku, bitva o Murino, dobytí Simbirska, Permi a Kazaně), které byly vždy vítězné a trvaly téměř po celou dobu přesunu do Vladivostoku (do [[7. únor|7. února]] [[1920]]). V Kazani převzali naši legionáři celý [[zlato|zlatý]] ruský státní poklad obrovské hodnoty, který později předali Kolčakovi (který jej poněkud zmenšil výplatami svých vojsk). Na výzvu spojeneckého velení se pak dostal zlatý poklad pod ochranu legionářů ještě jednou.