Dějiny Rakouska: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
EnRico (diskuse | příspěvky)
m →‎Doba předbřeznová (1804–1848): Přední Rakousko -> Přední Rakousy, kvůli již existujícímu článku
Porthos (diskuse | příspěvky)
m oprava odkazu na rozcestník
Řádek 187:
[[Soubor:Wien Parlament um 1900.jpg|thumb|left|Budova říšské rady ve Vídni okolo roku 1900]]
 
Roku [[1879]] proto sestavil novou vládu [[Eduard Taaffe]], jenž se opíral o [[železný kruh pravice|„železný kruh pravice“]] (koalici německých a polských [[konzervatismus|konzervativců]] a [[Národní strana (1860)|české liberály]]). Zpřísnění příliš liberálního živnostenského zákona a sociální zákonodárství sice přispělo ke zlepšení pracovních podmínek a větší sociální stabilitě, zároveň však bylo jedním z impulsů vzniku [[sociální demokracie]] ([[Viktor Adler]]), jež se snažila o rozšíření volebního práva také na nižší společenské vrstvy. K rozšíření volebního práva roku [[1882]] skutečně došlo, způsobilo však nárůst politického zastoupení neněmeckých národů. Rovněž jazykové ústupky, jimiž se Taaffe snažil udržet českou stranu ve vládě, vyvolávaly nevoli německých liberálů. Sociální a jazyková politika se nakonec proti Taaffemu obrátila: Taaffeho ústupky považovali Slované za nedostačující, Němci však za příliš velké. Počátkem 90. let tak začala permanentní politická krize, jejíž první obětí se stal právě Taaffe, jenž podal roku 1893 [[demise|demisi]].<ref>''Dějiny Rakouska.'' S. 426–428.</ref>
 
Následující čtvrtstoletí se neslo v duchu nacionálních a sociálních konfliktů, nestabilních vlád a nástupu masových politických stran a [[ideologie|ideologií]]. V samotných rakouských zemích hrály největší roli tři proudy: [[pangermanismus]] (Georg von Schönerer, [[linecký program]] z roku 1882 deklaroval úsilí o připojení německojazyčných oblastí k [[Německé císařství|Německu]]), [[Christlichsoziale Partei (Rakousko)|křesťanský socialismus]] ([[Karl Lueger]]) a sociální demokracie ([[Viktor Adler]], v Rakousku ve specifické formě [[austromarxismus|austromarxismu]]). Další rozšiřování volebního práva (1896 zřízena 5. volební kurie, 1907 všeobecné rovné volební právo pro muže) však vládám v jejich snaze o dosažení stability nijak nepomáhalo.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 428–442.</ref>