Odkaz (dědické právo): Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
rozpracováno |
doplněno |
||
Řádek 1:
'''Legatum''' neboli '''odkaz''' ([[němčina|něm.]] ''Vermächtnis'') je institut [[dědické právo|dědického práva]], spočívající v jednostranném [[právní úkon|právním úkonu]] pro případ smrti, kterým [[zůstavitel]] dává na úkor [[dědictví]] určitou majetkovou výhodu někomu, kdo není jeho [[dědic]]em. Dědic odkazem obtížený se nazývá ''onerát'' a ten, v jehož prospěch je odkaz zřízen, je odkazovník, ''legatář'' nebo také poctěný, ''honorát''.
== Římské právo ==
V [[římské právo|římském právu]] bylo možné odkaz zřídit už podle [[zákon dvanácti desek|zákona XII. desek]], ale jen [[testament]]em a navíc pouze předem určenými formulemi. Tím se původně lišil od [[fideikomis]]u, který měl podobný význam, ale jeho ustavení se dělo zcela neformálně, nejčastěji formou prostého dopisu (z tohoto způsobu [[pořízení pro případ smrti]] se pak vyvinul dovětek k testamentu, neboli [[kodicil]]). Podle předepsaných rozkazovacích formulí se odkazy dělily ve čtyři druhy:
* ''legatum per vindicationem'' (vindikační legát) – legatář získával k předmětu odkazu přímo [[kviritské vlastnictví]]; nevýhodou však bylo, že bylo možné odkázat pouze věci, které zůstavitel měl právě v tomto druhu vlastnictví
* ''legatum per damnationem'' (damnační legát) – odkazovník získával pouze [[obligace|obligační]] nárok na vydání předmětu odkazu; výhodou na rozdíl od vindikačního legátu nicméně bylo, že bylo možné odkázat cokoli, i věci, které teprve vzniknou, věci nehmotné nebo [[pohledávka|pohledávky]], stejně tak bylo možné odpustit dluh
Řádek 12 ⟶ 11:
Pro nabytí předmětu odkazu byla nutná nejen smrt zůstavitele (''dies cedens'', doba vzniku práva na budoucí odkaz), ale také skutečné nabytí dědictví testamentárními dědici (''dies veniens'', doba vzniku práva na už existující odkaz). Odkaz bylo možné změnit (''translatio legati''), stejně tak odvolat (''ademptio legati''), a to pak stejnou formou, jakou byl zřízen, pouze vyslovenou v negativním znění. Kromě své formálnosti byly odkazy omezeny také tím, že onerátem mohl být jen dědic ustanovený testamentem (testamentární dědic) a honorátem mohl být pouze ten, kdo měl způsobilost tímto dědicem být. Tyto osoby také mohly splývat v jedné, jestliže bylo více spoludědiců, pak mohlo jít o tzv. '''prealegat''', kdy byli obtíženi všichni dědicové (v poměru svých dědických podílů), tedy i odkazovník ve svůj prospěch.
Přísná formálnost odkazů vedla k tomu, že jejich druhy byly navzájem kombinovány a následně ''[[senatus consultum|SC]] Neronianum'' stanovilo, že pokud by odkaz přímo neodpovídal některému druhu, měl být považován za legát damnační. Další vývoj navíc směřoval k postupnému sbližování s fideikomisy, které se počátkem [[principát]]u staly právně vynutitelnými.
== Novější
[[Obecný zákoník občanský]] z roku 1811 odkazy nepojímal jako institut dědického práva, ale jako zvláštní druh [[obligace]]. Upraveny byly v ustanoveních § 647–694 a šlo v zásadě o klasický damnační legát. Nebylo již možno odkázat celé či poměrnou část dědictví jako u univerzálního fideikomisu, ale pouze konkrétní věc, případně opět umožnit volbu mezi několika věcmi. Naopak bylo možné odkazy zatížit celé dědictví a kromě toho bylo umožněno zřídit odkaz ve prospěch neurčité skupiny osob, např. chudých či služebných.
Občanské zákoníky z let [[Občanský zákoník (Československo, 1950)|1950]] a [[Občanský zákoník (Československo, 1964)|1964]] institut odkazu neznaly a tak se tato možnost pořízení pro případ smrti vrací až s [[nový občanský zákoník|novým občanským zákoníkem]], kde je regulována v ustanoveních § 1594–1632.
== Literatura ==
{{Otto|Legatum}}
* {{Citace monografie
| příjmení = Kincl
| |||