Kurděje: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m r2.7.2) (Robot: Upravuji eu:Eskorbuto |
Bez shrnutí editace |
||
Řádek 2:
Kurděje začaly být akutní u evropských námořníků zejména v [[15. století]], kdy se začaly podnikat dlouhé výpravy [[Atlantský oceán|Atlantikem]] směrem k [[Amerika|Americe]] nebo okolo [[Afrika|Afriky]]. Námořníci i pasažéři byli po měsíce odkázáni na [[dieta|dietu]] skládající se ze sušeného hovězího masa a [[suchar]]ů a nemoc je houfně kosila. Snaha [[lékař]]ů o zkrocení a likvidaci nemoci dlouho nepřinášela výsledky. Teprve [[Skotsko|skotský]] [[lékař]] [[James Lind]] publikoval v roce [[1772]] práci, v níž demonstroval, že denní příděl nápoje, který obsahoval [[ocet]], mořskou vodu a šťávu ze dvou [[pomeranč]]ů a jednoho [[citron]]u, rychle vyléčil i těžký skorbut a umožnil návrat nemocných námořníků do služby již po 6 dnech [[léčba|léčby]] (objev byl učiněn již v roce [[1747]]).
Další prevencí proti kurdějům jsou klíčící výhonky rostlin. Klíčící rostliny jako strava byly používány již dávno, a to již před 3000 př. n. l. v Číně. Později s sebou brali Féničané na dlouhé námořní cesty semena rostlin, aby konzumací jejich výhonků předešli chorobě z nedostatku vitaminu C, tedy kurdějím. Britský námořní lékař David Mac Bride roku 1767 jako první publikoval svá pozorování o tom, že vyklíčené obiloviny a luštěniny byly proti kurdějím stejně účinné jako čerstvé ovoce a zelenina. Námořníci při dlouhých
plavbách na palubách lodí umísťovali na rozprostřené plachty semena řeřichy, které zvlhčovali dešťovou vodou a nakličovali. Za fatálního nedostatku potravin během I. světové války byly výhonky z luštěnin považovány za nejúčinnější a nejlevnější prostředek proti kurdějím. Ještě v 19. století měla v naší stravě svoje místo tzv. pučálka čili naklíčený a opražený hrách. Podomácku se také nakličovalo obilné zrno (ječmen, pšenice, žito), které bylo výborným vitaminovým doplňkem v zimním období.
Začátkem minulého století vyšla současně v Anglii, Skotsku a Irsku kniha s názvem „Tisíc
| |||