Instalatér: Porovnání verzí

Domovní přípojky a vnější rozvody o větším průměru se dělají obvykle litinové a spojují buď hrdlem nebo [[příruba]]mi. Domovní rozvody vody se do poloviny 20. století dělaly převážně olověné (uvnitř byly pocínované) a pájené. Později z ocelových pozinkovaných trubek a fitinků, které se opatřovaly závity, na závit se navinula vlákna konopí (těsnění) a sešroubovaly se. V poslední době převažují trubky z umělých hmot, lepené nebo svařované, případně dražší trubky měděné. Pro větší průměry nebo při komplikovaném průchodu zdí se užívají i ohebné trubky (hadice z polyetylénu), které se spojují závity. Rozvody plynu jsou obvykle z ocelových trubek ,které se pokud možno spojují svařováním. Rozebíratelné spoje (kterých má být co nejméně) jsou závitové, k těsnění závitů se užívá konopí, kterému laici neodborně říkají koudel. Protože zemní plyn je suchý, konopí se vysušuje a místo něj se často používá teflon. Odpady mají obvykle větší průměry a dělají se z umělých hmot, litinové odpady už patří do muzea instalatérství.<ref> J. Kubeš a kol., ‘‘Domovní instalace.‘‘ </ref>