Dějiny Bulharska: Porovnání verzí

=== První bulharská říše ===

{{Viz též|První bulharská říše}}

V první polovině roku 681 polonomádští [[Protobulhaři]] překročili [[Dunaj]] a zahájili osidlování oblasti mezi ním a pohořím Balkán. Území, kde se Protobuhlaři rozšířili, osidlovaly rovněž [[Slované|slovanské]] kmeny, hlavní politickou sílu pak představovala hlavně [[Byzantská říše]]. Během [[8. století|8.]] a první poloviny [[9. století]] musela právě Byzanc vést neustálé války s [[Bulhaři|Bulhary]]. K stabilizaci vzájemných vztahů došlo až roku [[864]], kdy Byzantinci přiměli bulharského knížete [[Boris I.|Borise I. Michala]], aby přijal [[křesťanství]]. Nová víra pomohla sjednotit Protobulhary i Slovany{{Doplňte zdroj}} a rozšířit kulturu a písemnosti psané ve [[staroslověnština|staroslověnském jazyku]], kterému obyvatelé tehdejšího Bulharska velmi dobře rozuměli.{{Doplňte zdroj}} Borisův syn [[Simeon Veliký]] vedl několik úspěšných válek proti Byzantské říši i sousedním státům a roku [[913]] získal [[car]]ský titul. Po Simeonově smrti roku [[927]] se ale říše rozpadá, neboť sílí tlak Byzance a centrální část Simeonovy říše tak získává roku [[971]] císař [[Jan I. Tzimiskes]]. Kultura a tradice z dob první bulharské říše ale přetrvávají na území dnešní republiky Makedonie, nicméně i tamějšího vládce [[Samuel I.|Samuila]] a jeho rodinu Byzanc roku [[1018]] pokořila. Tím se završila první etapa existence bulharského státu.

 

=== Druhá bulharská říše ===

{{Viz též|Druhá bulharská říše}}

Po několika neúspěšných povstáních proti Byzantské říši, které se odehrály během [[11. století]], získávají vládu nad kraji mezi Dunajem a pohořím [[Stara Planina]] po úspěšných výbojích v roce [[1185]] bratři Petr (později známý jako [[Petr IV. Bulharský]]) a [[Asen]]. Motivací pro povstání byla nejen slábnoucí moc Byzantské říše, ale také rozsáhlá a dlouhotrvající nespokojenost s daněmi, kteří museli místní platit.{{Doplňte zdroj}} Tím jsou položeny základy druhého bulharského státu, jehož metropolí se stalo město Tarnovo (dnes [[Veliko Tărnovo]]). V dobách vlády Petrova i Asenova bratra [[Kalojan]]a v letech [[1197]] až [[1207]] a jejich dalšího potomka [[Ivan Asen II.|Ivana Asena II.]] v letech [[1218]]-[[1241]] dosahuje tato říše největšího územního rozsahu. A to i přesto, že je nucena bojovat nejen s [[Byzantská říše|Byzantskou říší]], ale také s [[Latinské císařství|Latinským císařstvím]]. Po roce [[1242]] byl bulharský stát oslaben jednak snahou oblastních správců osamostatnit se, jednak následkem útoků [[Mongolové|Mongolů]], kteří provedli úspěšný vpád do Evropy. Počátkem [[14. století]] se sice bulharská říše osvobodila od této nadvlády, nicméně vstupuje do dalšího konfliktu - tentokrát se sousedním [[Srbsko|Srbskem]], kterému vládne dynastie [[Nemanjić]]ů. Válka se ale začala vyvíjet ve prospěch [[Srbové|Srbů]], hlavně po [[bitva u Velbudži|bitvě u Velbudži]] v roce [[1330]]. Stabilní vnitropolitická situace nastává v Bulharsku až za vlády [[Ivan Alexandr|Ivana Alexandra]], který provdal svojí sestru Jelenu za srbského krále [[Štěpán Dušan|Štěpána Dušana]] a následně byl tak se Srbskem uzavřen mír. Nicméně v této době se objevil zcela nový a nebezpečný nepřítel - [[Osmanská říše]]. Ta začala po roce 1366 ohrožovat všechny balkánské státy včetně [[Bulharsko|Bulharska]]. Po smrti Ivana Alexandra se Bulharsko rozdělilo mezi jeho potomky. Vznikají tak dva menší státy, Trnovské a Vidinské carství. Trnovské carství bylo dobyto Osmanským impériem roku [[1395]], poslední části Vidinského carství pak v roce [[1422]]. Turci tak získávají vládu nad oblastí na dalších zhruba čtyři sta let, čímž končí etapa středověkého bulharského státu.

 

=== Formování novodobého bulharského státu ===

{{viz též|Bulharské knížectví}}

Dějiny moderního Bulharska začínají bojem za znovuobnovení státu a znovuuvědomění národa. Tato první hnutí, která později směřují k [[bulharské národní obrození|národnímu obrození]], se objevují od konce [[18. století]]. Nicméně díky strategickému významu celé země, která se nachází velmi blízko metropoli celé osmanské říše, [[Istanbul]]u, vedla k tomu, že Turci Bulharsko pro sebe velmi úzkostlivě bránili. V 19. století ale přesto dochází k rozvoji náboženství, kultury i obnově jazyka. V roce 1870 bulharská církev získala autonomii na Cařihradském patriarchátu, ve kterém však dominovali hlavně Řekové a který Bulhaři rozhodně nemohli považovat za svojí [[národní církev]]. V dubnu 1876, v časech [[Velká východní krize|velké východní krize]], propuká tzv. [[dubnové povstání]], centrem nespokojenců se stává město [[Plovdiv]]. Strádání bulharského lidu přitahuje pozornost evropských zemí, kteří se o oblast osmanské [[Rumélie]] začínají více zajímat. Po [[Rusko-turecká válka (1877-1878)|rusko-turecké válce]] v letech [[1877]] až [[1878]] dochází k vzniku [[Sanstefanské Bulharsko|Sanstefanského Bulharska]], které se rozkládá od dnešní [[Albánie]] až k [[Soluň|Soluni]] a [[Dobrudža|Dobrudži]]. Po [[Berlínský kongres|Berlínském kongresu]], který se rovněž odehrál v roce [[1878]], je Bulharsko ale uznáno jen jako autonomní knížectví. To však nezabírá celé dnešní Bulharsko; oblasti jižně od pohoří [[Stara Planina]] až k hranici s dnešním [[Řecko|Řeckem]] se stávají součástí autonomní provincie [[Východní Rumélie]]. Ta má být odpovědí na nespokojenost hlavně místních Turků, kteří se obávali vzniku a rozšiřování bulharského státu.