Bulharská lidová republika: Porovnání verzí

| počet obyvatel = 8 878 000<ref name="rych360">Rychlík, strs. 360.</ref>

'''Bulharská lidová republika''' byl státní útvar existující od konce druhé světové války až do roku 1990. Po posílení moci komunistické strany se do čela státu dostal roku 1946 [[Georgi Dimitrov]], za jehož vlády se v zemi zavedl [[komunistický režim]] a země byla oficiálně roku 1947 nazvána ''[[Lidová republika|lidovou republikou]]''.<ref name="rychl451">Rychlík, strs. 451.</ref> Postupně začal nový režim vystupovat proti politické opozici, zejména za pomoci [[vykonstruovaný proces|vykonstruovaných procesů]], v nichž bylo množství jejich odpůrců odsouzeno k trestům smrti či k dlouhodobému odnětí svobody. Po většinu padesátých let se v zemi uplatňovaly [[stalinismus|stalinistické]] praktiky v zájmu zachování komunistického mocenského monopolu. V polovině padesátých let se stal nejmocnějším mužem ve státě [[Todor Živkov]], který od té doby v Bulharsku vládl až do svržení režimu roku 1989. Roku 1990 byl lidově demokratický bulharský stát na základě úprav ústavy přeměněn na [[Bulharsko|Bulharskou republiku]] a éra vlády komunismu v Bulharsku tak skončila.

V září 1944 svrhli příslušníci partyzánů a členové politického uskupení ''[[Vojenský svaz]]'', sjednocení do takzvané ''[[Vlastenecká fronta (Bulharsko)|Vlastenecké fronty]]'', carský režim a oficiálně obnovili v zemi demokracii. To ale již od počátku neodpovídalo zcela pravdě<ref name="rych332">Rychlík, strs. 332.</ref> – nový režim začal postupovat proti odpůrcům ještě tvrději, než ten původní. Stovky lidí, domnělí i skuteční viníci, byly zastřeleny bez soudu a tato proklamovaná „očista veřejného života“ tak měla spíše charakter odplaty.<ref name="Rych333">Rychlík, strs. 333.</ref> Ministerstvo vnitra pod vedením komunisty [[Anton Jugov|Antona Jugova]] rozpustilo policejní složky a zřídilo nové policejní orgány, v nichž měli hlavní slovo bývalí partyzáni. Dodatečným vládním nařízením byla řada nevyjasněných vražd a jiných zločinů částečně legalizována. Přes množství zločinů, které příslušníci carského režimu za války páchali, se rozsah rozsudků jevil jako přemrštěný a probíhající v příliš velkých rozměrech.<ref name="rych334">Rychlík, strs. 334.</ref> Vzhledem k tomu, že vedení [[Bulharská komunistická strana|Bulharské strany práce]] (neboli komunistů) nadále sídlilo v [[Moskva|Moskvě]], je pravděpodobné, že k procesům s příslušníky bývalého režimu dal podnět [[Sovětský svaz]] a za jeho podpory byla očista státu také uskutečněna.<ref name="Rych 335">Rychlík, strs. 335.</ref>

{{citát|Budou souzeni regenti, ministři, poslanci, vojenští velitelé i policisté, označení jako fašisté. Je to krvavé vyřizování si účtů s bulharskou státností, a ne s hitlerovskými agenty.|[[Nikola Petkov]], agrárník<ref name="rych334">Rychlík, strs. 334.</ref>|200}}

Spolu s tím došlo v hospodářství k výraznému posílení státního sektoru [[znárodnění]]m některých bank, stejně jako lodní a částečně i silniční dopravy. Zároveň proběhla konfiskace německého majetku, rozsáhlejších dolů a strojírenských závodů. V zájmu nastoupení pozdější kolektivizace a získání hlasů pro komunisty<ref name="rych340">Rychlík, strs. 340.</ref> byla pozemkovou reformou přerozdělena část konfiskacemi získané půdy zhruba 130 000 rodinám. Vzhledem k nevelkému státnímu pozemkovému fondu (většina půdy již byla v této době majetkem drobnějších rolníků a nebyla zabavena státem) dostala každá rodina pouze zhruba jeden hektar.<ref name="rych340">Rychlík, strs. 340.</ref> Za pomoci vykonstruovaných procesů nadále komunisté upevňovali moc v zemi. Oběťmi této snahy o získání moci byli například ministr obrany [[Damjan Velčov]].

Přes tyto zásluhy nebyl Bulharsku přiznán statut země bojující proti nacistickému Německu a Bulharsko okupovala [[Rudá armáda]]. Země se tak postupně spolu s vývojem zahraniční i vnitřní politické situace dostávala do sovětské sféry vlivu. Díky boji proti Třetí říši se podařilo Bulharsku udržet všechna území, která mělo k 1. lednu 1941.<ref name="rych343">Rychlík, strs. 343.</ref> Území získaná od [[Jugoslávie]] ([[Makedonie]]) a [[Řecko|Řecka]] (západní [[Thrákie]]) muselo tedy vrátit, smělo si však ponechat [[Jižní Dobrudža|jižní Dobrudžu]], která předtím byla od [[balkánské války|balkánských válek]] součástí [[Rumunsko|Rumunska]]. Vzhledem ke spojenecké smlouvě odmítla Jugoslávie požadavky na jakékoliv válečné reparace, na druhé straně ovšem muselo Bulharsko zaplatit 45&nbsp;000&nbsp;000 dolarů (v surovinách a zemědělských výrobcích)<ref name="Rych344">Rychlík, strs. 344.</ref> Řeckému království.

V souvislosti se zostřením mezinárodním vztahů po vyhlášení [[Trumanova doktrína|Trumanovy doktríny]] o boji za demokracii proti komunistickým povstalcům a režimům došlo k definitivnímu rozdělení Evropy na dvě části – [[západní kultura|západní]] (demokratický) a [[východní blok|východní]] (totalitní a komunistický) blok. Spolu s tím vykrystalizoval vývoj i v Bulharsku, kde byla po referendu z roku 1946 zrušena monarchie a vyhlášena republika. Komunisté pomocí s velkou pravděpodobností vykonstruovaných spiknutí a dalším znárodňováním průmyslu získávali moc v zemi. Roku 1947 byla politická opozice úplně zničena. [[Nikola Petkov]], vůdce jedné z agrárnických stran, byl postaven před soud a přes absurdrní obvinění<ref name="rych345">Rychlík, strs. 345.</ref> odsouzen a v září 1947 popraven. Jeho strana byla rozpuštěna a zakázána. Prokomunističtí agrárníci se zřekli původního programu své strany a přijali za vlastní program komunistický. Sociální demokraté byli donuceni ke sloučení s komunisty a zbytek stran se formálně rozpadl. V prosinci 1947 bylo na základě nové ústavy Bulharsko nazváno lidovou republikou. Vůdčí osobností bulharských komunistů a nejmocnějším mužem státu se stal [[Georgi Dimitrov]], od roku 1945 předseda vlády.

Po smrti Dimitrova v roce 1949 převzal vedoucí postavení [[Vasil Kolarov]] a po něm [[Vălko Červenkov]]. S rostoucí mocí komunistické strany ve státě se prohlubovala i závislost země na [[Sovětský svaz|Sovětském svazu]] – zatímco Dimitrov se těšil i podpoře veřejnosti a Kolarov se prezentoval jako jeho nástupce a „druh“,<ref name="rych347">Rychlík, strs. 347.</ref> záviselo postavení později nastoupivšího Červenkova již hlavně na vůli Moskvy. Stát se také postupně zapojoval do [[Východní blok|Východního bloku]] – V letech 1947 a 1948 došlo k uzavření smluv s [[Jugoslávie|Jugoslávií]], [[Polsko|Polskem]], [[Maďarsko|Maďarskem]] a dalšími komunistickými zeměmi. O rok později se Bulharsko stalo členem [[Rada vzájemné hospodářské pomoci|Rady vzájemné hospodářské pomoci]] (RVHP) a roku 1955 se připojilo k [[Varšavská smlouva|Varšavské smlouvě]]. Z druhé strany byly velmi špatné vztahy s nekomunistickými zeměmi, především s bulharskými sousedy Řeckem (podpora komunistických povstalců během [[řecká občanská válka|řecké občanské války]]) a Tureckem (otázka turecké menšiny, pohraniční incidenty, masová emigrace [[muslim]]ů z Bulharska do Turecka). Zvláštní vztahy se vyvíjely s Jugoslávií, kde po [[Josip Broz Tito|Titově]] odmítnutí plánu na sjednocení s Bulharskem došlo mezi ním a Stalinem k roztržce. Vzájemné osočování a nepřátelský přístup mezi Jugoslávií a zbytkem Východního bloku trvaly až do Stalinovy smrti roku 1953. Ani poté se však vztahy s Bulharskem nezlepšily vzhledem k otázce bulharské [[pirinská Makedonie|Pirinské Makedonie]], kde přestávala být uznávána práva makedonské menšiny. I přes normalizaci vztahů v polovině padesátých let neměly vztahy obou zemí příliš vřelý charakter.

Nadále se pokračovalo v organizování teroru proti domnělé či skutečně existující opozici. Tak jako v době carského režimu i nyní vznikaly v Bulharsku [[koncentrační tábor]]y, kam byli vězni posíláni bez soudu a na libovolně dlouhou dobu. Jakýkoliv pokus o nepovolenou [[emigrace|emigraci]] se trestal smrtí a odsunem příbuzných proviněného do koncentračního tábora.<ref name="rych350">Rychlík, strs. 350.</ref> Nadále se organizovaly zinscenované procesy. Po roztržce Sovětského svazu a tím pádem i ostatních komunistických států s Jugoslávií se dostali před soud tentokrát i vysocí straničtí funkcionáři. Jedním z nich byl i [[Trajčo Kostov]], který byl s několika dalšími obviněn ze špionáže ve prospěch Jugoslávie a západních států. Kostov však nepodlehl mučení příslušníky státní bezpečnosti a sovětskými poradci,<ref name="rych352">Rychlík, strs. 352.</ref> u soudu jakákoliv obvinění popřel a celý proces tak zdiskreditoval.<ref name="rych352"/> I přesto byl odsouzen k trestu smrti a popraven v prosinci 1949, další obvinění obdrželi vysoké tresty minimálně desetiletého a v několika případech doživotního vězení. Následovaly další procesy, které zasáhly velkou část nejvyšších komunistických funkcionářů.

Určitou dobu po smrti Stalina roku 1953 došlo pod tlakem nového moskevského vedení v dosavadní bulharské politice represí k určitým změnám. Generální tajemník Vălko Červenkov vystoupil s kritikou sebe sama a kultu osobnosti. Odstoupil ze svojí funkce, avšak ponechal si post předsedy vlády a působil také v [[politbyro|politbyru]]. Roku 1954 byla na základě [[amnestie]] propuštěna část politických vězňů. Vedoucí postavení namísto generálního tajemníka získalo kolektivní vedení, v jehož čele stál komunista [[Todor Živkov]]. Tato funkce ovšem neoplývala takovými pravomocemi jako post generálního tajemníka. Stejně jako Červenkov i on nebyl demokrat – podílel se například na brutální odplatě příslušníků carského režimu po revoluci v roce 1944.<ref name="rych353">Rychlík, strs. 353.</ref> Spolu s postupným uvolňováním začala růst kritika režimu. Nebyl kritizován systém či [[ideologie]], ale jedinci, kteří svými postoji a jednáním původní myšlenku „''pozměnili''“.<ref name="rych353">Rychlík, strs. 353.</ref> Objevil se ale i prostor pro kritiku stávajících poměrů. Živkov tak byl obviněn několika příslušníky strany, že v liberalizaci režimu postupuje jenom v případě, kdy mu to sovětská vláda dovolí. Ozývaly se i hlasy požadující mimořádný sjezd strany, který by měl tyto záležitosti vyřešit. Kritiky se nyní účastnili již i představitelé kulturního dění, tedy novináři, spisovatelé a další. Obavy, že se kritika poměrů vymkne z rukou strany a protikomunistická povstání v Maďarsku a Polsku nakonec vedly k zastavení liberalizace a k opětovnému zavedení opatření proti opozici. Na podzim 1956 bylo během několika dní zatčeno více jak 500 lidí<ref name="rych355">Rychlík, strs. 355.</ref> a snaha o demokratizaci prohlášena za „''dílo nepřátel socialismu''“.<ref name="rych355"/>

V dubnu 1956 se díky sovětské podpoře stal novým vedoucím stranickým činitelem [[Todor Živkov]], který se poté udržel u moci až do pádu režimu v roce 1989. Živkov povětšinou kopíroval politiku Sovětského svazu a zároveň se snažil co nejvíce si moskevské vedení naklonit. Byl si vědom toho, že Bulharsko se nachází na strategickém, avšak citlivém místě mezi Jugoslávií provádějící nezávislou zahraniční politiku a Řeckem a Tureckem, které byly členy NATO, avšak mezi kterými panovaly nepříliš přátelské vztahy. Sovětské vedení tedy potřebovalo, aby se v Bulharsku udržoval stabilní systém a neváhalo by v případě nutnosti Živkova obětovat. Ten se proto snažil opřít o některé sociální složky obyvatelstva, jejichž věrnost hodlal získat zvýšením [[životní úroveň|životní úrovně]] (například zvyšováním výkupních cen zemědělských výrobků či navýšením minimálních důchodů). To však značně zatěžovalo rozpočet a režim tedy musel tíhnout k určitým ekonomickým reformám, které dávaly podnikům větší samostatnost a zájem o vlastní výrobu.<ref name="rych356">Rychlík, strs. 356.</ref> Projekt se vyvíjel úspěšně a později byl aplikován ve více než 60% všech podniků, roku 1968 však byl zrušen. Byl totiž přesnou kopií hospodářského systému v [[Československá socialistická republika|Československu]], kde byl po [[Invaze do Československa|srpnové invazi]] sovětských vojsk znovunastolen represivní kurz, a z politické hlediska nadále nevyhovoval. Podporu obyvatelstva se režim pokoušel získat i pokusem přesvědčit populaci, že bulharský režim se snaží obhajovat i národní zájmy a nejen zájmy Sovětského svazu. Tak došlo k zlepšení kontaktů s Řeckem a Tureckem, avšak s Jugoslávií se přes některé pokroky nadále udržoval konfliktní vztah, a to zejména kvůli nadále trvající makedonské problematice, kde bulharská vláda nadále považovala příslušníky [[Makedonci|makedonského národa]] za [[Bulhaři|Bulhary]].<ref name="rych357">Rychlík, strs. 357.</ref>

Po celou dobu patřil komunistický režim v zemích Východního bloku k těm konzervativnějším a následkem represivních opatření zde téměř chyběla politická opozice. I přesto se objevilo několik pokusů o svrhnutí režimu (například spiknutí [[Ivan todorov Goruňa|Ivana Todorov-Goruni]]), ty však byly již v zárodku zlikvidovány. Živkovova moc byla v sedmdesátých letech dále upevněna vydáním nové ústavy. V té bylo zakotveno vytvoření Státní rady obdařené rozsáhlými pravomocemi, v jejímž čele stál po téměř celou dobu trvání režimu sám Todor Živkov. Význam [[premiér]]a a ostatních funkcí tak poklesl a Živkov nepokrytě nastolil režim osobní moci.<ref name="rych359">Rychlík, strs. 359.</ref>

Od sedmdesátých let docházelo i k pozvolné přeměně režimu od oslavování Sovětského svazu k podpoře vlastních národních tradic. Zásadní podíl měla na tom Živkovova dcera [[Ljudmila Živkovová|Ljudmila]]. [[Bulharská kultura]] se během tohoto období prezentovala nejen doma, ale i v zahraničí. Pořádaly se výstavy a bulharští umělci byli štědře dotováni státem (čímž si je však zároveň režim snažil naklonit).<ref name="rych359">Rychlík, strs. 359.</ref> Spolu s podporou bulharské kultury však začal růst problém [[Turkové|turecké]] menšiny, která v Bulharsku tvořila zhruba 9% obyvatelstva. Státní správa považovala tuto část populace za nebezpečnou složku společnosti, schopnou ohrozit územní celistvost státu odtržením tureckých částí (zejména [[Rodopy|Rodop]]) od Bulharska. Režim se snažil tento živel [[asimilace (sociologie)|asimilovat]] zavíráním tureckých škol a nakladatelství. Tím však vládní složky vyprovokovaly dvojici [[terorismus|teroristických]] útoků ze srpna 1984, na což vláda odpověděla ještě tvrdším postupem proti tureckému etniku. Měla být zakázána turecká jména a jejich majitelé si měli vybrat bulharská. To se nejen že setkalo s neúspěchem, ale vedlo i k zhoršení pozice státu v zahraničí a zejména k výraznému zhoršení stavů s Tureckem.

Spolu s problémem turecké otázky se komplikovala ekonomická situace. Komunistický hospodářský systém nebyl schopen dosáhnout takové efektivity jako tržní ekonomika a komunistické země tak za západními kapitalistickými státy pomalu zaostávaly. Krizi navíc zhoršila i skutečnost, že Sovětský svaz vedený v té době [[Michail Gorbačov|Michailem Gorbačovem]] nemínil zasahovat do vývoje v jednotlivých státech, takže komunističtí funkcionáři museli řešit problémy bez sovětské podpory. Přes pokusy o administrativní reformu a liberalizaci systému se režim nemohl těšit podpoře bulharské inteligence, jež se postavila za několik příslušníků turecké menšiny, kteří se rozhodli v květnu 1989 uspořádat protestní hladovku. Aby se Živkov vyhnul případnému konfliktu, rozhodl se k [[populismus|populistickému]] kroku a nabídl Turkům možnost odchodu do kapitalistického Turecka, jsou-li ochotni opustit socialistické Bulharsko. Velké množství Turků se skutečně rozhodlo odejít a začali masově opouštět zemi. Brzy přesáhl počet emigrantů 100 000 osob a turecká vláda byla nucena uzavřít s Bulharskem hranice. Podle některých údajů se stihlo vystěhovat z Bulharska více jak 300 000 příslušníků turecké menšiny.<ref name="rych362">Rychlík, strs. 362.</ref>

Nedůsledné reformy jen zvyšovaly celkovou nestabilitu ve státě, navíc vystěhování Turků znamenalo pro Bulharsko další zhoršení mezinárodní pozice. Proti Živkovovi začalo v létě 1989 sílit opoziční hnutí, postupně získávající stále větší podporu a organizující akce proti vyhánění bulharských Turků. vytvářela se též [[ekologie|ekologická]] sdružení a opoziční křídlo se utvořilo i v samotném ústředním výboru komunistické strany, kde část politiků zastávala názor, že je nutno stranu se zastaralou [[marxismus-leninismus|marxisticko-leninskou]] doktrínou přebudovat ve politickou organizaci stavící na principech [[sociální demokracie|sociálnědemokratických]] stran.<ref name="rych363">Rychlík, strs. 363.</ref> Do čela této skupiny se postavil ministr zahraničních věcí [[Petăr Mladenov]]. Poté, co se ujistil, že Živkov nadále nemá Gorbačovovu podporu, vystoupil Mladenov 10. listopadu v ústředním výboru. Živkov se vzdal funkce generálního tajemníka a 17. listopadu i předsedy Státní rady. Na jeho místo nastoupil Mladenov. 14. ledna 1990 byl z ústavy vypuštěn článek o vedoucí úloze [[Komunistická strana Bulharska|Komunistické strany Bulharska]] ve státě. V zemi se ale již od prosince 1989 začala konstituovat [[opozice (politika)|politická opozice]] a samotná komunistická strana se o dva měsíce později zreformovala, zřekla se marxismu-leninismu a přihlásila se k sociálnědemokratické orientaci. Záhy po pádu Živkova tedy zanikl i samotný komunistický režim a [[Bulharsko]] (od 12. července 1991 ''Bulharská republika'') se stalo pluralitní [[demokracie|demokracií]] s [[tržní ekonomika|tržní ekonomikou]].

Po roce 1944 se v bulharské kultuře začala prosazovat [[komunismus|komunistická ideologie]]. Umění bylo bráno jako nástroj [[Totalitarismus|totalitního]] systému a jeho působení na společnost.<ref name="rych429">Rychlík, strs. 429.</ref> Přes tyto projevy režimu došlo na druhou stranu k rozvoji zejména ve školství. Během čtyřiceti let trvání komunistické nadvlády se počet vysokých škol zvýšil z pěti na třicet,<ref name="rych429"/> počet učitelů na těchto školách stoupl z 453 roku 1944 na 12 622 v roce 1983 a počet studentů ve stejném období ze zhruba 10 000 na více jak 85 000.<ref name="rych429"/> Po reorganizaci [[Bulharská akademie věd|Bulharské akademie věd]] se staly základní složkou výzkumu akademické ústavy, kterých již bylo v osmdesátých letech v Bulharsku čtyřicet.<ref name="rych429"/>

V [[literatura|literatuře]] měl vedle jiných významné postavení<ref name="rych430">Rychlík, strs. 430.</ref> [[Dimităr Talev]] (díla ''Železný kahan'', ''Ilinden'', ''Prespanské zvony'', ''Slyším vaše hlasy?'', ''Samuel''), píšící zejména romány z bulharské historie. Dalšími významnými postavami byli [[Nikolaj Chajtov]] (sbírky povídek ''Habrové větve'', ''Horské povídky'', ''Divoké povídky'', divadelní hra ''S loďkou v lese'', dále napsal scénář k jednomu z nejznámějších bulharských filmů<ref name="rych430"/> ''[[Kozí roh]]''), [[Blaga Dimitrovová]] (sbírky ''Svět v hrsti'', ''Odsouzení k lásce'' a jiné, romány ''Objížďka'', ''Poslední soud'', ''Lavina'', ''Obličej'', dále díla z oblasti [[literatura faktu|literatury faktu]] ''Mládí Bagrjanovové'' a ''Dny černé a bílé''; v letech 1992 až 1996 působila Dimitrovová jako bulharská [[viceprezident]]ka), jedním z nejoriginálnějších bulharských autorů<ref name="rych431">Rychlík, strs. 431.</ref> byl [[Jordan Radičkov]] (prózy ''Obrácená obloha'', ''Horké poledne'', ''Sveřepá nálada'', ''Střelný slabikář'', ''Všichni a nikdo'', ''Něžná spirála'', ''Noemova archa'' a divadelní hry ''Mela'', ''Leden'', ''Poslední léto'', ''Lazarica'' a ''Pokus o let'').

V případě [[divadlo|divadla]] je v padesátých letech významnější autorem pouze Kamen Zidarov<ref name="rych432">Rychlík, strs. 432.</ref> (''Carská milost'', ''Ivan Šišman'') Většina bulharských divadel byla zestátněna a na náplň her měla rozhodující vliv především komunistická strana.<ref name="rych432"/> Od konce padesátých let dochází k uvolnění od pravidel [[socialistický realismus|socialistického realismu]] a v dramatickém umění přichází takzvaná „poetická vlna“ (autoři Ivan Pejčev, Georgi Džagarov; dále příslušníci takzvané burgaské skupiny {{#tag:ref|Později byla tato skupina rozehnána a její členové umístěni do malých divadel mimo hlavní scénu. <ref name="rych433"/>|group="pozn."}} – Leon Daniel, Julia Ognjanovová, Metodi Andfonov a další; krom nich se utvořilo také Státní satirické divadlo, které se vyznačovalo mimo jiné improvizací a inovací výrazových prostředků).<ref name="rych433">Rychlík, strs. 433.</ref> V šedesátých letech bylo velmi oblíbené „drama všedního dne“ o mladých lidech, idealistech, bojujících s maloměšťáckými byrokraty. Nejvýznamnějším autorem tohoto období je Dragomir Asenov. V sedmdesátých letech se divadlo dočkalo nového rozvoje a stalo se zároveň náhražkou politické opozice, kdy byly některé hry chápány jako alegorie vůči současné politické situaci.<ref name="rych434">Rychlík, strs. 434.</ref> Mezi významné autory tohoto období patří například Kolja Georgiev (''Čtřicet pět stupňů Richterovy stupnice''), Georgi Danailov (''Solunští spiklenci''), Jordan Radčikov (''Panika'', ''Leden'', ''Pokus o let''), Konstantin Iliev (''V říjnu bez tebe'', ''Bazalka pro švagra'', ''Nirvána'') nebo [[Stanislav Stratiev]] (''Římská lázeň'', ''Semišové sako'', ''Linka'', ''Maximalista''). V osmdesátých letech se divadlo již osvobozovalo od diktátu totalitního režimu a režiséři jako Stojan Kambarev nebo Stefan Moskov zapojovali při vytváření her do divadla nové prvky.

Vedle divadla se začala projevovat i [[kinematografie]] například s režiséry Zachriem Žandovem, Christo Christovem, Ljudmilem Stajkovem a dalšími. Došlo k vzestupu animovaného filmu zásluhou Todora Dinova, Stojana Dukova a jiných.<ref name="rych434">Rychlík, strs. 434.</ref>

U [[hudba|hudby]] platila po dlouhou dobu jako hlavní žánr masová píseň, někdy též s politickou tématikou (Georgi Dimitrov, Ljubomir Pipkov, Svetoslav Obretenov). Psaly se písně pro lidové sbory. Koncem padesátých let se začala zřetelněji projevovat tvorba například operety (Bencion Eliezer, Dimităr Tapkov a jiní). V symfonické hudbě převažovala historická a hrdinská témata (například Pančo Vladigenov a jeho ''Heroická overtura''). Až v sedmdesátých letech se začali autoři více zajímat o inovaci výrazových prostředků. Jako nový žánr se objevila hudba filmová.<ref name="rych435">Rychlík, strs. 435.</ref> Zatímco u hraných filmů vynikal například Filip Kutev, u dokumentárních a kreslených filmů jsou známí Atanas Bojadžiev a Dimităr Griva. V oblasti populárních písní se v šedesátých letech dočkala velké popularity [[estráda|estrádová]] hudba (Josif Cankov, Žul Levi, Emil Georgiev a další). Jen pomalu se v Bulharsku prosazoval [[jazz]] a původně byl brán jen jako taneční hudba.<ref name="rych436">Rychlík, strs. 436.</ref> První jazzové koncerty se začaly konat až v šedesátých letech. Vrchol jazzové tvorby představuje dílo Milča Levieva.

Došlo též k značnému rozvoji věd. Přes dominanci [[marxismus-leninismus|marxismu-leninismu]] ve [[filosofie|filosofii]] se objevilo množství význačných osobností v [[ekonomie|ekonomii]], [[historiografie|historiografii]], [[jazykověda|jazykovědě]], [[národopis]]u, [[literární věda|literární vědě]], [[matematika|matematice]], [[fyzika|fyzice]], [[lékařství]] a dalších vědách.<ref>Rychlík, strs. 436, 437.</ref>

Mezi významné autory, kteří byli doceněni až po roce 1989,<ref name"rych437">Rychlík, strs. 437.</ref> patří například [[Georgi Markov]], který v sedmdesátých letech odešel do exilu, kde psal o skutečné politické situaci v tehdejším Bulharsku. Po několika varováních ze strany bulharské vlády byl zavražděn příslušníkem tajné služby.<ref name"rych438">Rychlík, strs. 438.</ref> Před emigrací napsal několik děl – román ''Muži'', novely ''Portrét mého důstojníka'' a ''Ženy Varašavy'' a divadelní hry ''Patent'', ''Projít se pod duhou'' a ''Já jsem byl on''. Svojí kritiku režimu psal v sérii reportáží a esejů. Soubor valné části z nich vyšla od jménem ''Dálkové reportáže''.

Cílem komunistitckého vedení v padesátých letech bylo vytvořit z Bulharska zemědělsko-průmyslový stát, což se do jisté míry podařilo. Značným způsobem se rozrostla města<ref name="rych349">Rychlík, strs. 349.</ref> i [[průmyslová výroba]], což bylo umožněno díky rozsáhlým investicím, levné pracovní síle a dodávkám strojů z ostatních komunistických zemí. V oblasti zemědělství stát vytvářel [[zemědělské družstvo|zemědělská družstva]], která byla pod jeho kontrolou.<ref name="rych349"/> Vstup do takových družstev byl oficiálně dobrovolný, avšak většina z rolníků vstoupila do těchto organizací na základě nátlaku ze strany státních orgánů, doprovázeného často i násilím.<ref name="rych349"/>

Během éry [[Todor Živkov|Todora Živkova]] se komunistický režim snažil získat si podporu obyvatelstva zvyšováním jeho [[životní úroveň|životní úrovně]].<ref name="rych355">Rychlík, strs. 355.</ref> To se díky sociálním opatřením a financím poskytnutým [[RVHP]] na výstvabu dalšího průmyslu alespoň formálně podařilo, přestože skutečný růst byl relativní.<ref name="rych355"/> Na úkor státního rozpočtu však v delším časovém měřítku tyto reformy provádět nešlo, proto vláda přistoupila v oblasti ekonomiky k obměně dosavadního systému [[Plánovaná ekonomika|centrálního plánování]] za rozsáhlejší pravomoci jednotlivým podnikům a zvýšení zájmu závodů na vlastní výrobě.<ref name="rych356">Rychlík, strs. 356.</ref> Roku 1968 musel být tento program však zrušen, protože do značné míry kopíroval hospodářské reformy v Československu, které se po [[Invaze do Československa|srpnu 1968]] spolu s dalšími projevy liberalizačních procesů ocitly v nemilosti.<ref name="rych356"/>

Od poloviny osmdesátých let se ve východním bloku stále více projevovala hospodářská krize.<ref name="rych361">Rychlík, strs. 361.</ref> Komunistická ekonomika byla na rozdíl od [[tržní ekonomika|kapitalistického systému]] mnohem méně efektivní a neschopná přizpůsobit se novým podmínkám.<ref name="rych361"/> Vláda se sice pokusila o reformy jak v administrativě, tak v hospodářství a dalších oblastech, ovšem pouze nedůsledně a liknavě. Takové reformy pouze zhoršovaly hospodářskou situaci,<ref name="rych362">Rychlík, strs. 362.</ref> která spolu s dalšími faktory přispěla k pádu režimu.