Planckův vyzařovací zákon: Porovnání verzí

:<math>dI = \frac{\hbar}{\pi^2 c^2}\frac{\omega^3}{\exp\left(e^{\frac{h\hbar\omeganu}{kT}\right)}-1}\ d\omega,</math>

Záření absolutně černého tělesa bylo dlouho velkou fyzikální záhadou. Z pohledu klasické fyziky totiž hrozila tzv. modrá katastrofa, která předpovídala, že každé těleso musí zářit i na velmi krátkých vlnových délkách, což se nepozorovalo. Naopak z měření vyplývalo, že ačkoli intenzita záření v závislosti na jeho frekvenci pro nízké frekvence roste s druhou mocninou (v tomto případě <math>\expe^{\left(x\right)} - 1 \approx x</math>), tak pro vyšší frekvence intenzita exponenciálně klesá. [[Max Planck]] zjistil, že když je světelná energie vyzařována jen v určitých balíčcích - [[kvantum|kvantech]], a nikoliv spojitě, může pozorovanou závislost odvodit. On sám ale považoval kvanta za pouhý matematický obrat, který ho přivedl k výsledku v souladu s experimentem. Správný význam dal kvantům až roku [[1905]] [[Albert Einstein]], který Planckovu myšlenku rozvinul a prohlásil, že světlo samotné jsou kvanta a přispěl tak k pochopení duální podstaty hmoty, která zdánlivě v rozporu vykazuje současně vlnové i kvantové vlastnosti.