Dějiny Francie: Porovnání verzí

Franská říše se postupně stala rozhodující mocností v západní Evropě a protiváhou [[Byzantská říše|byzantské říše]] na východě. Tomu odpovídal císařský titul jejího panovníka. Roku [[800]] korunoval papež Lev III. během vánočních bohoslužeb v [[Řím]]ě Karla Velikého [[císař]]em (Karlova říše tak měla být pokračovatelkou [[římská říše|římské řišeříše]]).

Po verdunské smlouvě z roku [[843]] se vlády v západofranské říši ujal Karel Holý. Byl to král slabý, a jeho úkor rostla moc šlechty, vymohla si na něm dokonce dědičnou držbu léna, postupně se osamostaňovalaosamostatňovala a bohatla. Ruku v ruce s rostoucí mocí šlechty roste i moc církve.

Na počátku konfliktu se [[Anglie]] (kterou vedl král [[Eduard III.]]) snažila především o posílení svého obchodního postavení ve [[Flandry|Flandrech]], které byly paradoxně jejími spojenci, a udržení svých držav ve [[Francie|Francii]]. Na straně [[Francie]] (král [[Filip VI. Francouzský]]) stálo [[Skotsko]]. Anglii se dařilo především v námořních bitvách (Bitva u [[Sluis]] v roce [[1340]] jí zastilazajistila dlouhodobou kontrolu nad kanálem La Manche), avšak v roce [[1346]] porazila francouzské vojsko v [[Bitva u Kresčaku|bitvě u Kresčaku]]. V roce [[1347]] Angličané dobyli město [[Calais]]. A přestože téhož roku byl uzavřen mír (v jehož průběhu nastoupil na francouzský trůn král Jan II.), už za osm let válka znovu započlazapočala a Francouzi byli roku [[1356]] poraženi v bitvě u [[Poitiers]]. V nastalých zmatcích se vlády chopil Karel V., který zlikvidoval odpor vzbouřené [[Paříž]]e a v roce [[1360]] uzavřel mír v [[Brétigny]], jímž první etapa války skončila. Král Edward III. se zřekl francouzské koruny a Flandry zůstaly v moci Francie. Většina francouzského území však nadále patřila Anglii.

Francouzská vojska se sestávala ze šlechtické jízdy; šlechta odmítala pouštět do bitvy měšťany a [[žoldnéř]]e. Naproti tomu armáda anglická disponovala skvělou jízdou a výbornými lučištníky z Walesu, kteří mohli francouzské jezdce postřílet dříve, než stihli použít svá dlouhá kopí. Navíc byla anglická armáda mnohem disciplinovanější (francouzské rytířstvo totiž často neuposlechlo rozkazy, vyjeli jinam než jim bylo přikázáno, nebo nevyjeli vůbec, což velmi narušovalo celistvost armády), velkým důkazem jejich svéhlavosti jsou následky bitvy u Kresčaku, francouszkáfrancouzská bojová šlechta si nedokázala přiznat, že by je porazili neurození lučištníci a rozhodujícím faktorem určili anglické rytíře sesednuvší z koně (aby mohli lépe bránit právě lučištníky) a hned do další bitvy vyrazilo francouzské rytířstvo do boje pěšmo.

Ze stoleté války vyšla Francie jako vítěz a do novověku tak vstoupila jako velmoc. V této době se začalo posílovatposilovat postavení panovníka a upevnilo se státní zřízení. [[Feudalismus|Feudální režim]] ve Francii začala pozvolna nahrazovat [[centralizace|centralizovaná]] vláda soustředící se kolem [[absolutismus|absolutisticky]] vládnoucího dvora.

[[Soubor:Carlos_V_en_Mühlberg,_by_Titian,_from_Prado_in_Google_Earth.jpg|thumb|175px|left|[[Karel V.]] Habsburský v bitvě u Mühlbergu, [[Tizian]], [[1548]]]]Celé první polovině [[16. století]] dominují '''války o Itálii'''. Tyto války byly vyvolané sporem o nástupnictví v [[Neapolské království|království Neapolském]] a vévodství [[Milán]]ském, Francie tu válčila zejména se [[Španělsko|Španělskem]], ale i se samotnými italskými městy. Francie měla o posílení moci v Itálii zájem z několika důvodů; předně italská města byla velice bohatá a kulturně vyspělá, navíc jejich získání by umožnilo postavit se rozpínavosti Španělska a Habsburků. Neapol i Milán FrancoziFrancouzi několikrát získali a několikrát zase ztratili. Po 60 letech vyčerpávajících válek se nakonec roku [[1559]] mírem v Cateau-Cambrésis jakýchkoliv snah o ovládnutí Itálie vzdali (království Neapolské získali španělští [[Habsburkové]]).

Spolu s francouzskými zásahy v Itálii do Francie dorazila [[renesance]]. ZtělesnenímZtělesněním rozkvětu a moci Francie v této době se stal král [[František I. Francouzský|František I.]] (''François I^er''). Všichni životopisci Františka I. zdůrazňují, že podporoval umění, udržoval přepychový dvůr a posiloval moc krále. A přitom rozhodně nezapomínal na zahraniční politiku. Po celý život byl rivalem španělského krále a německého císaře [[Karel V.|Karla V.]], s nímž se utkal v četných válkách o Apeninský poloostrov a na němž získal zpět [[Burgundsko]]. Právě války o [[Itálie|Itálii]] se [[Španělsko|Španělskem]] dominovaly celé jeho vládě. [[Humanismus|Humanisty]] byl František milován, do úst mu vložili slova: „''Nevzdělaný král je korunovaný osel.''“, opěvována byla jeho pěkná postava, hlas, výřečnost a šarm.

Za [[Ludvík XIV.|Ludvíka XIV. Velikého]] ([[1638]]–[[1715]]) se francouzské hospodářství slibně rozvíjelo, navzdory tomu se však situace prostého obyvatelstva příliš nezlepšovala. Ačkoliv Francie představovala jednu z nejbohatších zemí světa, nedokázala plně uspokojit potřeby svého panovníka, který neustále trpěl nedostatkem financí, které potřeboval jak na své honosné stavby, tak zejména na válečné účely. Smrtící se pro stát ukázaly dvě věci: stavba a následný provoz [[Versailles]] a ne zrovna úspěšné [[Válka o španělské dědictví|války o dědictví španělské]], v níž se střetl s koalicí [[Spojené království|Velké Británie]], Svaté říše římské národa německého a rakouských [[Habsburkové|Habsburků]]. Výsledkem bylo obrovské zadlužení země, které vyústilo za vlády [[Ludvík XV.|Ludvíka XV.]] ve všeobecný úpadek, který se ještě prohloubil za [[Ludvík XVI.|Ludvíka XVI.]] ([[1774]] – [[1792]]). Nastaly hospodářské problémy. Většina obyvatel se živila zemědělstvím, nejvíce lidí žilo na venkově (20 milionů obyvatel, tedy asi 4/5). Půda byla drahá. Rolníci i velkostatky měly jen malé výnosy a cena potravin stoupala. Těsně před revolucí tvořili 1/5 národa žebráci. Řemeslo bylo řízeno [[cech]]y. Ozývaly se hlasy po jejich zrušení, někteří řemeslníci chtěli vyrábět svobodně. Průmyslníci se zasazovali o právo na svobodné podnikání. Obchod se se nejvíce vyplácel na pobřeží, protože se platilo vnitřní [[clo]]. Ani obchodníci na pobřeží ale nebyli spokojeni.