Srbština: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
m typo
Řádek 74:
 
[[Soubor:Vuk Karadzic Kriehuber cropped.jpg|left|thumb|Vuk Karadžić, reformátor jazyka]]
Během středověku se ustálil systém čtyř přízvuků v srbštině (krátký a dlouhý kombinovaný se stoupavým a klesavým), které se poprvé obejvilyobjevily v [[Hercegovina|Hercegovině]] a postupně se rozšířily do celého Srbska ale i dalších oblastí.
 
Koncem [[18. století]] se psaný jazyk již značně vzdaloval od hovorového. V oblastech, které byly obývané Srby, navíc dominovala [[němčina]] a tendence pro podporu srbského jazyka byly velmi malé. Politicky se začalo angažovat [[Rusko]], odkud se pašovaly náboženské knihy. V atmosféře, kdy bylo Rusko považované za patrona všech Slovanů a rozvíjejíchorozvíjejícího se [[panslavismus|panslavismu]] začala [[ruština]] nabývat na významu. Jednalo se ale jen o krátkodobý jev, neboť i ruský jazyk byl obyvatelům Srbska velmi vzdálen, stejně jako němčina ale i [[staroslověnština]]. Vznikl proto jazyk [[slavenosrbský jazyk|slavenosrbský]], který se pokoušel integrovat všechny tři části. Nebyl však důsledně zkonstruován a mnohé při psaní textu v něm záviselo na autorovi. Ve slavenosrbském jazyce tak začaly postupem času převažovat hlavně lidové prvky.
 
Počátkem [[19. století]] [[Vuk Stefanović Karadžić|Vuk Karadžić]] reformoval srbskou [[Cyrilice|cyrilici]] na fonetickém principu (podle zásady známé v srbštině jako ''Piši kao što govoriš i čitaj kako je napisano'') a propagoval hovorový lidový jazyk jako novou literární normu. Svoji práci dokončil v roce 1814; o čtyři roky později do něj přeložil i Srpski rečnik.<ref name="Milošević13">{{Citace monografie