|
'''Císař říše římské'''. Zaniklý titul [[císař]]e Říše římské obnovil roku [[800]] |800 n. l.]] [[Frankové|franský]] [[král]] [[Karel Veliký]], který se tak snažil navázat na slavnou historii již neexistující [[Antika|antické]] [[Římská říše|Říše římské]], která zanikla v 5. století. Toto nové římské císařství ale nemělo mnoho společného s obyvateli města [[Řím]]a, čímž se od toho antického značně lišilo. Jednalo se tedy o římské císařství, které ale nebylo císařstvím [[Řím]]anů. [[Císař]] této nové Římské říše byl především ochráncem západoevropských [[křesťan]]ů, [[papež]]e a papežského sídelního města [[Řím]]a. S titulem císaře byl nyní sice spojen jen malý přírůstek moci, ale zároveň i určitá vážnost a výjimečnost ve společenském postavení mezi panovníky západní [[Evropa|Evropy]]. Držení titulu se stalo reprezentativní záležitostí a věcí prestiže. Titul císaře nebyl dědičný a neexistovalo žádné přednostní právo na ucházení se o císařský trůn a tak mezi panovníky západní Evropy docházelo k jakési soutěži o to, kdo se této funkce ujme.
== První císařové ==
Prvním císařem se stal [[Frankové|franský]] [[král]] [[Karel Veliký]], kterého na [[Vánoce]] roku [[ 800]] |800 n. l.]] korunoval v [[Řím]]ě [[papež]] [[Lev III.]] Karel Veliký a Lev III. jsou tak považováni za zakladatele tohoto císařství. Přestože titul nebyl dědičný, stal se dalším císařem syn Karla Velikého [[Ludvík I. Pobožný]], který sám sebe korunoval roku [[813]] a roku [[840]] provedl i korunovaci svého syna [[Lothar I. Franský|Lothara I.]] U všech těchto korunovací byl přítomen [[papež]] a tak se ustálila zásadní podmínka, že kdo chtěl být císařem, musel přijít osobně do Říma a zde se nechat korunovat papežem. Císař Lothar I. ({{nowrap|[[840 ]]– [[855]]}}) byl panovníkem, který reálně ovládal jen poměrně malé území od [[Frísko|Fríska]] po severní [[Itálie|Itálii]]. Jeho nástupce [[Ludvík II. Němec]] ({{nowrap|[[855 ]]– [[875]]}}) pak už panoval pouze v Itálii. Konečný úpadek vážnosti císaře nastal za [[Karel III. Tlustý|Karla III. Tlustého]], kterého dokonce sesadili [[velmož]]i jeho říše. Následovalo období tzv. „malých císařů“, kteří byli většinou italského původu a zcela bez vlivu na evropskou politiku. Zásadní zlom nastal až roku [[962]], kdy byl papežem [[Jan XII.|Janem XII.]] korunován na císaře jeden z nejmocnějších panovníků západní Evropy, německý král [[Ota I. Veliký|Ota I.]] Od tohoto okamžiku již úřad císaře zastávali výhradně příslušníci německých vládnoucích rodů, a to až do roku [[1806]]. Zhruba v období vlády císaře [[Fridrich I. Barbarossa|Fridricha I. Barbarossy]] ({{nowrap|[[1152 ]]– [[1190]]}}) se ustálil název říše na [[Svatá říše římská]] a v průběhu 15. století pak na [[Svatá říše římská národa německého]]. Spojení německého krále s císařstvím, a tím také s papežstvím, bylo zhruba od roku [[1200]] vnímáno jako Bohem daná skutečnost.
== Císař a papež ==
Císař a papež na sobě byli v Římské říši závislí. Císař měl povinnost chránit Řím a papeže, ale zároveň si činil panovnické nároky na město Řím. Od císaře se také očekávalo, že bude bránit křesťanskou víru a latinské křesťanstvo. Historie císařského úřadu byla ale po většinu doby jeho existence provázena stále se opakujícími spory s papežem. Příčinou tohoto neustávajícího napětí byla především otázka hierarchie moci v říši. První mocenské spory tohoto typu zažil už [[Karel Veliký]]. Otázka zněla: Je císař podřízen papeži nebo papež císaři? Papežové viděli věc tak, že císař není bez jejich korunovace oprávněn zastávat úřad, a je tedy na jejich moci a rozhodnutí závislý. Papež je také hlavou všech západních křesťanů, tedy všech křesťanských obyvatel západní Evropy, včetně císaře. Císařové ale měli na věc jiný názor – právě oni svou vojenskou silou chránili Řím a papeže, a papežův osud tedy ležel v jejich rukách. Hlava katolické církve měla dle jejich mínění spravovat jen věci [[církev]]ní a věnovat se [[teologie|teologickým]] otázkám. Světská moc nad západním křesťanstvem pak měla připadnout právě císařům. Ti měli řešit případné spory mezi jednotlivými panovníky Evropy a chránit její křesťanské obyvatele. Myšlenka na císaře, jako nejvyššího světského soudce a panovníka stojícího nad všemi ostatními vládci, se ale příliš neujala.
== Literatura ==
* Středověk je kolem nás, [[Horst Fuhrmann]], Nakladatelství H+H, 2006.
|
