Svrchovanost: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m r2.6.5) (Robot: Upravuji eu:Burujabetza |
vznik suverenity |
||
Řádek 9:
| strany = 117-118}}. Online, [http://books.google.com/books?id=NR7mFXCB-wgC Google Books entry]</ref>
V [[Zastupitelská demokracie|reprezentativních demokraciích]] propůjčují [[Občanství|občané]] toto své právo k vykonáváním svým reprezentantům na dobu jejich [[mandát (politika)|mandátu]].
==
Myšlenka suverenity byla vyjádřena již ve [[13. století]] ve [[Francie|Francii]] větou „král je vládcem svého vlastního království“, tzn. stojí nad všemi pány a šlechtici v rámci své země. Tato myšlenka začala hrát roli v debatách ohledně královské moci a stala se nejen předstupněm rozkvětu [[Absolutní monarchie|absolutistické monarchie]] v [[Evropa|Evropě]], ale také etapou na cestě ke vzniku moderního státu.<ref name=brown>{{Citace monografie
| příjmení = Brown, Nardin, Rengger
* [[stát]]▼
| jméno =
* [[politická moc]]▼
| titul = International Relations in Political Thought: Texts from the Ancient Greeks to the First World War
| vydavatel = Cambridge University Press
| rok = 2002
| isbn =
| strany = 248-250}}</ref>
V [[16. století]] vyvstala nutnost lokalizovat moc v komunitě kvůli náboženským rozepřím. Zdrojem moci v raně moderní Evropě byla právě suverenita. Stát se stal teritoriální organizací subjektů podřízených panovníkovi.
Tehdejším významným teoretikem teorie suverenity byl [[Jean Bodin]], který se zabýval definováním kritérií suverenity. Suverenita je podle něho typem [[Autorita|autority]], která je absolutní. Absolutní suverénní autorita znamená autoritu neomezenou mocí, působením ani časem. Ten, kdo tuto suverenitu drží nepodléhá nikomu, ani zákonům. Suverén zákony vytváří, ale nepodléhá jim a může si je podle potřeby změnit. Panovník je tedy někdo, kdo dává zákony jiným. „Zákon není nic jiného, než příkaz suveréna“<ref name=bodin>{{Citace monografie
== Reference ==▼
| příjmení = Bodin
| jméno = Jean
| titul = On Sovereignty: Four Chapters from “The Six Books of the Commonwealth”
| vydavatel = Cambridge University Press
| rok = 1992
| isbn =
| strany = 38}}.</ref>
Stejně jako vnitřní suverenita v rámci daného teritoriálního společenství (státu) existuje i myšlenka vnější suverenity, což je představa, že stát nepodléhá autoritě cizího státu. Princip vnější suverenity byl rozporuplný zejména během [[středověk]]u, kdy existovala nevyjasněná role mezi [[císař]]em a [[papež]]em. [[Vestfálský mír]] z roku [[1648]] však dal jednotlivým subjektům v rámci říše právo řídit své zahraniční záležitosti, čímž byl posílen princip suverenity jako základní kámen mezinárodního uspořádání. Od [[17. století]] je tak ustálena myšlenka, že svět je rozdělen mezi nezávislé státy, jejichž suverén má absolutní autoritu v rámci svého království a zároveň nulovou autoritu v jiném království, a to jak v politickém myšlení tak v praxi.<ref name=brown></ref>
== Odkazy ==
▲=== Reference ===
<references />
=== Související články ===
* [[Suzerenita]]
{{Pahýl}}
| |||