Mimořádně vysoké zůstalo zdanění [[Ťiang-nan]]u, prefektury [[Su-čou]] a [[Sung-ťiang]] dodávaly 14 % pozemkových daní říše.<ref name="chan 254"/> Vysoké daně nebyli obyvatelé Ťiang-nanu schopni platit, začátkem 30. let 15. století dosáhly nedoplatky výše mnoha miliónů ''tanů'' zrna (v prefektuře Su-čou 8 miliónů). Císař Süan-te jim nakonec daně snížil.<ref>Chan (1988), s. 256.</ref>
Část materiálu a prací potřenéhopotřebného k vládním stavebním projektům byla nakoupena za přebytky shromážděné ve státních sýpkách (ovšem za ceny stanovené státem, nižší než tržní).<ref name="huang98 109"/> Nicméně zvýšené požadavky státu dopadly na obyvatelstvo především prostřednictvím dalších a dalších mimořádných odvodů a růstem povinné práce pro stát. Pracovní povinnost řemeslníků, normálně 30 dní v roce, byla prodlužována, někdy i na více než rok.<ref name="huang98 108"/> Na rolníky delty Jang-c'-ťiang spadly náklady na dovoz rýže do Pekingu. Poplatníci dodávali rýži do jižních přístavních měst, odkud byla armádou dopravována na sever.<ref name="chan 251"/> Náklady byly hrazeny přirážkou k dani<ref name="huang98 108"/><ref name="chan 251"/> hrazenou v penězích.<ref name="chan 251">Chan (1988), s. 251.</ref> Mořská cesta na sever však byla riziková a vnitrozemská drahá a pomalá. Stav dopravy se zlepšil po otevření Velkého kanálu roku 1415.<ref name="chan 252">Chan (1988), s. 252.</ref> Od roku 1418 poplatníci sami dopravovali rýži až do Pekingu, až roku 1431 jim vláda ulevila a po kanálu opět začali zrno vozit vojáci.<ref name="chan 254">Chan (1988), s. 254.</ref>
Jung-leho nástupci snížili požadavky vlády na poddané a omezili vládní výdaje.<ref name="huang98 109">Huang (1998), s. 109.</ref> Udržování velké armády a zásobování Pekingu bylo poté stále obtížnější.<ref name="chan 276"/>
