Vladimirsko-suzdalské knížectví: Porovnání verzí

Na jaře [[1238]] první mongolské tažení do Evropy skončilo a bylo třeba obnovit, co bylo zničeno. Do Vladimiru byl pozván [[Jaroslav Vsevolodovič]], nejstarší žijící bratr zesnulého velikého knížete Jurije II., který tehdy vládl v [[Kyjev]]ě. Byl zvolen velikým knížetem a energicky se pustil do odstraňování katastrofických následků mongolského vpádu a obnovy pořádku. Z jeho podnětu se stavěly domy, chrámy, kláštery, mosty i cesty. Jaroslav zval do Vladimiru stavitele z celé Rusi, zvláště vítaní byli tesaři z [[Novgorod]]u. Přijímal příchozí z knížectví, která byla rozvrácena Mongoly, a dával jim práci. Letopisy zaznamenávají, že na severovýchod přicházeli lidé z mnohých zemí až od Dněpru, [[Halič]]ané, Volyňané, [[Černigov]]ci, [[Kyjev]]ané, z [[Minsk]]a, [[Smolensk]]u, [[Polock]]u, [[Rjazaň|Rjazaně]]. SeverochodníSeverovýchodní Rus se začala probouzet probouzela k novému životu.

Na jaře [[1239]] zahájil Bátú další, neméně devastující tažení do Evropy, které se tentokrát vladimirskému knížectví vyhnulo. Po jeho ukončení se Bátú usadil na Dolní [[Volha|Volze]], odkud chtěl kontrolovat dobytá ruská území. Severovýchodní Rus mohla v klidu obnovovat svoje síly, protože Mongolové ji několik let nechali na pokoji, neboť zatím neměli žádný správní nebo represívní aparát, aby mohli toto území konrolovatkontrolovat nebo z něj vybírat daně. Vladimirské knížectví, ale ani další ruské země, se nestaly součástí mongolské veleříše ani Bátúovy [[Zlatá horda|Zlaté hordy,]] zachovaly si svoji politickou i sociální strukturu, nedotčeno zůstalo také pravoslavné vyznání obyvatel. Byly však podřízeny Mongolům formálně politicky. Pokud chtěla rurikovská knížata vládnout ve svých zemích, musel je mongolský [[chán]] potvrdit v jejich postech zvláštní listinou, tzv. ''jarlykem'', poté co uznala jeho svrchovanou moc.

Jaroslavův syn [[Alexandr Něvský]] ([[1252]]-[[1263]]) se snažil jako veliký kníže vladimirský zaujmout postavení představitele Zlaté hordy na rozdrobené Rusi. Na jedné straně se snažil chránit své země před pustošivými mongolskými nájezdy (po třináctiletém klidu bylo vladimirské knížectví strašlivě zdevastováno v roce [[1252]] trestnou výpravou náčelníka Něvruje, jejíž následky byly souměřitelné s rokem [[1238]]) a neřiměřenýminepřiměřenými požadavky Hordy na [[rektrutrekrut]]y pro mongolskou armádu, na druhé straně je pomohl začlenit do tatarského daňového systému.

Veliké knížectíknížectví vladimirské bylo od roku [[1276]] největším v severovýchodní Rusi, představovalo značný ekonomický potenciál a pro svého vládce také jistý nárok stát se nominální hlavou zdejších knížat. Alexandrovi následníci však nedokázali udržet politickou kontinuitu a velkoknížecí hodnost začala po roce [[1263]] rychle ztrácet svoji reálnou hodnotu. Projevem slábnoucí moci velikého knížete byla skutečnost, že se vzdal možnosti přesídlit po svém nastolení do [[Vladimir]]u, ale zůstával ve svém dědičném knížectví. Titul velikého knížete vladimirského, na který bylo nezbytné získat mongolský ''[[jarlyk]]'' začal být chápán pouze jako prestižní přídavek k vládě v dědičné údělu, nikoliv jako nárok na vládu ve velikém vladimirském knížectví. Přesto o něj vedli místní [[Rurikovci|rurikovská]] knížata urputné boje.

V polovině 14.století začala [[Moskevské vekoknížectvívelkoknížectví|moskevská]] knížata chápat veliké vladimirské knížectví jako svoji "''[[votčinu]]''", to znamená majetek zděděný po otci, s nímž mohou volně disponovat, a přestala žádat o potvrzení jeho držení (''[[jarlyk]]'') tatarské chány. V tomto duchu odkázal [[Dmitrij Donský]] ve své závěti synům nejen moskevské knížectví, ale také veliké knížectví vladimirské. Obě knížectví se stala součástí jednoho státního celku a Dmitrijův nástupce [[Vasilij I.]] již používal titulaturu veliký kníže moskevský.