Wolfgang Amadeus Mozart

„Sic transit gloria mundi“, opakuje sborem skupina postav v dlouhých tmavých řízách. Při svitu několika kostelních svící tu sedí za stolem a upřeně sledují postavu s šátkem přes oči, která sem byla přivedena. Stůl je potažen černým suknem a na něm leží lebka a kniha. Jsme přítomni slavnostnímu přijímání do vídeňské zednářské lóže „Dobročinnost“. Malou kulatou postavičkou se zavázanýma očima je Wolfgang Amadeus Mozart.

Když se v Salcburku jednoho mrazivého večera 27. ledna 1756 narodil, v hlavě jeho otce už dřímal plán vychovat ze syna slavného hudebníka. Wolfgang se narodil jako nejmladší ze sedmi dětí Leopolda a Anny Marie Mozartových. Ze všech sedmi sourozenců se však dospělosti dožil jen Wolfgang a jeho o čtyři a půl roku starší sestra Anna Marie, přezdívaná Nannerl. Oba byli hudebně velmi nadaní a k hudbě mimořádně vedení.

Již jako dítě podnikal malý Wolfgang s celou rodinou dlouhé cesty po hudebních metropolích celé Evropy. Jako teprve sedmiletý viděl Wolfgang Mnichov a Vídeň a vydával se na tři roky trvající turné po celé západní Evropě. Projeli celé severní Německo, Nizozemí až do Paříže, dále Londýn, Haag a znovu Paříž, jižní Francii a Švýcarsko. V Anglii se seznámil s Johannem Christianem Bachem, který ho učil hře na klavír, a poznal blížeji prostředí italské opery. Wolfgang a jeho sestra byli představováni jako zázračné děti a na svůj věk podávaly opravdu podivuhodné výkony.

Malý Wolfgang byl velmi citlivým a inteligentním dítětem. Již od útlého věku prokazoval mimořádný talent nejen v hudbě, ale také v matematice či jazycích. Měl bohatou fantazii a liboval si v různých jazykových a matematických hříčkách, jak je patrné z jeho rozsáhlé korespondence s rodinou a přáteli.

V pozdějším věku podnikl Wolfgang tentokrát už pouze se svým otcem studijní cesty po Itálii. Procestovali křížem krážem celou zemi a navštívili dvůr v každém větším městě. Jeho otec bravurně proplouval díky nekonečným možnostem svých známostí na společenském žebříčku a dokázal za každých okolností sehnat bydlení či potřebný finanční obnos. Také hbitě používal svých vlivných známostí, aby sehnal synovi objednávky na opery, které buď přímo nebo zprostředkovaně poskytovala šlechta. Wolfgang v Itálii dokonale poznal italský hudební styl, jež byl mezi evropskou šlechtou uznáván za jediný a dokonalý, a zkomponoval dvě typicky italské opery: „Mithridates, král pontský“ a „Lucius Sulla“ a serenádu „Ascanius v Albě“. Během italské cesty se také pozvolna měnil vztah mezi Wolfgangem a jeho otcem. Leopold byl pro Wolfganga velkou autoritou, zajišťoval veškeré finanční i jiné životní zabezpečení. Svou povahou mu však neposkytoval dobrý morální příklad. Byl pragmatickým intrikánem a neváhal přizpůsobit své názory okolí, z něhož mohl něco získat. Také proto byl členem zednářského řádu, jehož kontakty hojně využíval a ke kterému rozhodně nepřilnul z ideologických důvodů. Po návratu z Itálie ještě Wolfgang navštívil Vídeň a Mnichov, kde se konala premiéra jeho opery „Zahradnice z lásky“.

Nějakou dobu strávil Wolfgang v rodném Salcburku, ale brzy byl propuštěn ze služby a odjel na podzim v roce 1777 s matkou na další turné po Evropě. Projel několik německých metropolí, a když se mu nepodařilo získat místo v Mannheimu, odcestoval i s matkou do Paříže. Ta se zde však nakazila tyfoidní horečkou a za 14 dní zemřela.

Do Salcburgu se Wolfgang vrátil v lednu 1774 na místo varhaníka. Během dvou let působení v Salcburgu zkomponoval kromě obvyklých skladeb souvisejících se službou u dvora také několik oper pro kočovné divadelní společnosti a divadlo v Mnichově. Wolfgang špatně snášel život v Salcburgu, kde byl jako poddaný nucen sloužit u dvora arcibiskupa Collorada, a urputně usiloval o propuštění ze služby. Arcibiskup se však nehodlal Mozarta zbavit a přes všechny jeho usilovné a až neuvěřitelně odvážné snahy jej ponechal v ilegálním postavení nepropuštěného poddaného svévolně uprchnuvšího do Vídně.

Když tam Mozart přesídlil natrvalo, přilnul k pokrokovému proudu, kam patřil i Josef II., což plně odpovídalo Wolfgangově svobodomyslné povaze. Ve Vídni se účastnil pokusů o vytvoření původní německé opery. V ní byl podporován místy i hovorový německý jazyk a měla konkurovat elitářskému umění italskému, které se jediné těšilo nejvyšší přízni šlechtických dvorů. Tak vznikl singspiel „Zaida“ a do určité míry převratná německá opera „Únos ze serailu“.

V roce 1872 se Mozart oženil s dcerou své bývalé bytné Konstancí Weberovou. Definitivně tím završil roztržku se sestrou Annou a hlavně s otcem Leopoldem, která mezi nimi vznikla již při Wolfgangově konfliktu s arcibiskupem Colloredem a odchodu do Vídně. Během prvních dvou let dosáhl Wolfgang ve Vídni svého životního vrcholu. Po profesní stránce se mu vedlo velmi dobře, a tak byla jeho rodina zajištěna i finančně. Po porodu Konstancina prvního dítěte Raimunda, jež však zemřel několik měsíců po narození, se vypravil Mozart se svou manželkou do Salcburgu, aby ji představil otci a sestře. Tato návštěva však moc klidu a harmonie do rodinných vztahů nepřinesla. Leopold i Anna se nedokázali svých antipatií vůči Konstance zbavit. Dva roky po narození Konstancina druhého dítěte Carla Thomase, který se dožil dospělosti, porodila Konstance dalšího syna. Ten však zemřel také velmi záhy.

Mozart měl svým založením velmi blízko k ideálům svobodného zednářství. Plně se s nimi ztotožnil v roce 1785, když vstoupil do Vídeňské zednářské lóže Dobročinnost. Mezi lety 1786 a 1790 vznikly Mozartovy nejslavnější opery „Don Giovanni“ a „Figarova svatba“, která byla zhudebněním politické komedie francouzského dramatika Beaumarchaise. Autorem libret byl italský libretista Lorenzo Da Ponte. Obě opery byly s velkým úspěchem uvedeny v Praze a Mozart jim byl osobně přítomen. V Praze byl přijat velmi dobře. Zatímco ve Vídni se již nějaký čas potýkal s finančními problémy, pobyt v Praze pro něj byl příjemným odlehčením. Všechny starosti tohoto druhu nechal ve Vídni. Po návratu z Prahy byl Wolfgang přijat do služby u dvora, což mu poskytovalo určitou finanční jistotu. Přesto se potýkal s finančními obtížemi. Snažil se řešit je úpěnlivými prosbami o půjčky. V roce 1789 podnikl tříměsíční turné po severním Německu, které mělo přinést tolik potřebné peníze pro jeho rodinu. Ve výsledku ovšem o moc velký úspěch nešlo.

Životní situace Mozartových se kupodivu příliš nedotkl zvrat v politice Rakouska. Když v roce 1790 zemřel Josef II. a na jeho místo nastoupil jeho bratr Leopold II., který po svém bratru zdědil obrovskou říši zmítanou ještě většími problémy, došlo k větším či menším reorganizacím dvorského života. Mozartovi bylo místo ponecháno. Rodina však musela vydávat nemalé prostředky na Konstancino léčení v lázních Baden. Čtyři doposud prodělané porody a nervové otřesy způsobené ztrátou tří dětí jí značně podlomily zdraví.

V téže době se na Mozarta usmálo štěstí v podobě objednávky na novou italskou operu, jejíž libreto původně odmítl Wolfgangův sok Antonio Salieri, s názvem „Così fan tutte“ (Takové jsou všechny). Dle romantické fabulace 19. století byl Salieri Mozartovým velkým protivníkem. Údajně na něho žárlil a záviděl mu jeho genialitu. Historická pravda se však zdá být poněkud odlišnou. Přestože byl Wolfgang bezesporu mnohem nadanější, zastával Salieri velmi prestižní a výnosnou funkci ředitele divadla a dvorního kapelníka, protože jako Ital se těšil přízni dobové módy, která upřednostňovala Italy a italský styl opery. Za takové situace mohl spíše Mozart žárlit na svého protěžovaného italského soka, zejména když byla Salierimu často dána přednost před Mozartem při objednávce nové opery pro dvůr. Přesto mezi nimi nebylo nijak silné nepřátelství.

V září roku 1790 uvedl Mozart operu „Così fan tutte“ ve Frankfurtu nad Mohanem a podnikl další koncertní turné. Také dále pilně skládal. Kromě symfonií a menších komorních děl vznikl také rozverný singspiel „Kouzelná flétna“, který byl proveden v periferním divadle „Na Vídeňce“ krátce před Wolfgangovou smrtí. Ačkoli se Kouzelná flétna na první pohled jeví jako poetická pohádka, obsahuje řadu protizednářských motivů. Jak se zdá, příslušel již Mozart k velmi radikálnímu Řádu iluminátů, jež se stavěl do opozice nejen vůči umírněnějšímu zednářskému hnutí, ale také vůči celému feudalistickému společenskému řádu.

Na podzim v roce 1791 se Mozart k celkovému oslabení ještě nakazil infekční nemocí a 5. prosince zemřel, připomínav úryvek z Requiem, které napsal téměř pro sebe. Existují spekulace, dle nichž se tvrdí, že byl otráven a jako nepohodlný odstraněn. Celá pravda však nikdy zjištěna nebyla.

Jistotou ovšem zůstává, že Wolfgang Amadeus Mozart byl největším skladatelem nejen své doby a velmi rozmanitou a rozporuplnou osobností. Jeho genius zanechal podstatné stopy v kulturním dědictví celé západní kultury.

Lit. pramen: Casini, Claudio: Amadeus Život Mozartův, Nakladatelství Akademie věd České republiky, Praha, 1995.