Justinián I.: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m r2.7.2+) (Robot: Upravuji el:Ιουστινιανός Α´ |
|||
Řádek 172:
Moderní badatelé se často přiklánějí k tvrzení, že Justinián přetěžoval síly státu, protože po jeho smrti vyčerpané zdroje říše nepostačovaly k tomu, aby se dokázala vyrovnat s novými zahraničními výzvami.<ref>Cameron (1993), s. 106</ref> Porážka Ostrogótů, získání jižní Hispánie a zajištění klidu na východě ovšem nasvědčují tomu, že si s obdobně omezenými prostředky, jimiž disponoval od prvního záchvěvu epidemie, počínal mnohem obratněji než jeho nástupci, kteří nemuseli čelit o nic početnějším a hrozivějším zahraničním nepřátelům. Císař neměl nejmenší možnost předvídat nebo zabránit katastrofě takových rozměrů, jakou se stala epidemie moru. Okamžik jeho propuknutí je často vnímán jako jistý zlomový mezník Justiniánovy éry. Ničivé dopady moru, projevující se obrovským počtem obětí, způsobily hospodářský a administrativní otřes pohlcující dostupné kapacity říše a redukující její vojenský potenciál. Epidemie přispěla k počínajícím změnám ve struktuře společnosti urychlením poklesu významu měst.
Justiniánův zásadní nezdar představovala jeho náboženská politika. Jeho přístup k církvi a prosazování osobních názorů za dogma opravňují užití termínu [[caesaropapismus]] k vyjádření jeho pojetí vztahu církevní a světské moci.<ref name="Zás65">Zástěrová a kol. (1992), s. 65</ref> Ve své nepolevující snaze o šíření [[ortodoxie]] nedokázal a snad ani nemohl překonat rozkol mezi východními křesťany, vyrůstající z kulturní a jazykové rozdílnosti tamějších provincií.<ref name="Zás65"/> Navzdory veškerému Justiniánovu úsilí o nastolení jednoty mezi zastánci chalkedonského koncilu a monofyzity se existence schizmatické monofyzitské církve jevila na sklonku jeho panování jako nezvratný fakt.<ref>Evans (2005), s. 44-45</ref> Císařova nekompromisní politika mu odcizila rovněž západní křesťany. Jeho období je příznačné rozvojem četných fundamentálních prvků typických pro církev v Byzanci. Pravoslavní křesťané ho za to uctívají jako svatého. Justinián mimo jiné nechal zavřít aténskou akademii a nechal ustanovit právní kodex v němž v odstavcích "O zločincích, matematicích a jiných jim podobných" zakazuje "zavrženíhodné umění matematické".<ref>Bušek, Calda a kol. - Matematika pro gymnázia: Základní poznatky z matematiky. Dotisk 3., upraveného vydání, Nakladatelství Prometheus, Praha 2006, ISBN 80-7196-146-9</ref>
Justinián je často označován za posledního římského císaře a současně je řazen k nejvýznačnějším pozdně antickým panovníkům společně s [[Diocletianus|Diocletianem]] a [[Konstantin I. Veliký|Konstantinem]]. Na ně navázal odstraněním pozůstatků [[principát]]u utužováním [[Autokracie|autokratické]] povahy císařství,<ref>Bury (2008), s. 352</ref> téměř absolutním ztotožněním své vůle s právem a zdůrazňováním své předurčenosti vládnout dané mu Bohem. Východořímská říše zachovávající si v momentě Justiniánova nástupu svůj dosud římský charakter nakročila k nové fázi svých dějin, když se stále více začaly projevovat její pozdější byzantské rysy upozaďující antické tradice.<ref>Meier (2009), s. 156</ref> Klasická literatura a vzdělanost se za Justiniána naposledy zaskvěly ve své někdejší dokonalosti před svým neodvratným úpadkem.<ref>Evans (2000), s. 271</ref> Pozdně antický svět se zvolna chýlil ke svému konci.<ref>Evans (2000), s. 13</ref>
| |||