Verze z 17. 7. 2012, 20:37 editovat Ansgar (diskuse \| příspěvky) 2 224 editací →‎Autorství a vznik: přeformulování ← Přejít na předchozí porovnání		Verze z 17. 7. 2012, 20:59 editovat zrušit editaci Ansgar (diskuse \| příspěvky) 2 224 editací →‎Obsah knihy: Přeformulování obsahu knihy Přejít na další porovnání →
Řádek 12: == Obsah knihy == Základní otázkou, kterou autor ve svých úvahách řeší, je smysl lidské činnosti (עמל, ''amal'', "namáhání se"). Autor prochází jedlitlivé činnosti, kterými se člověk zabývá a v nichž spatřuje často smysl svého života - bohatství, jídlo a pití, usilovná práce (workoholismus), moudrost a vzdělání apod. -, hodnotí je a dochází k závěru, že všechny jsou "marnost" (הבל, ''havel'') a honba za větrem (רעות רוח, ''reút rúach''). Tato zdánlivá skepse je vyjádřena též na začátku i na konci větou "pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí" 1,2; 12,8). Velký význam má pro autora realita smrti, která znamená konec lidské existence, neboť právě ta relativizuje všechnu lidskou činnost a její hodnotu. Tato "omezenost" člověka a jeho provázanost s životem nyní a zde je vyjádřena také velmi často opakovaným souslovím "pod sluncem" (תחת השמש, ''tachat haššemeš''). Řešením pro autora je "jíst, pít a užívat dobrého" z toho, co člověk svou namáhavou prací získá. Jelikož však ani to není samozřejmost, nýbrž "Boží dar", má za to být vděčný Bohu a mít před ním respekt ("bát se ho"). Právě pro své zdůrazňování smrti a v důsledku toho i relativní hodnoty veškeré lidské činnosti ("marnosti", "pomíjivosti") bývá Kazatel označován za pesimistickou knihu, i když by mu spíše přináleželo onačení "realistická kniha". Zdánlivě depresivní a skeptický: (''…Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl kazatel, pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí…'' Kz 1,2). Slovo „pomíjivost“ (hebrejsky ''havel'') se v celé knize objevuje 37krát. Kniha však přesto není nezdravou skepsí, daleko spíše by se dala označit za „střízlivý realismus víry“. Ohlašovaná pomíjivost a nicotnost všeho, co člověk dělá (z hlediska věčnosti), je zde vyzdvižena proto, aby se člověk nepovyšoval nad hodnoty věčnosti. Nebojí se témat jako selhání vládců (4 kap.) nebo smrti (2, 8 a 9 kap.), varuje před materialismem, který je v konečném důsledku vždy bezmocný. Učí nalézat jediný základ života v Bohu, oslavovat naprostou Boží svrchovanost. Lze tedy říci, že kapitolami prostupují dvě základní myšlenky: Autorovy úvahy se velmi přibližují antické filosofii, zvláště je srovnáván s [[Aristoteles\|Aristotelem]], [[stoa\|stoiky]], [[Hérakleitos\|Hérakleitem]] a [[Epikuros\|Epikurem]], i když snad nejblíže je stoikům. Jeho spis je filosofický v tom smyslu, že je plodem rozumové úvahy nad pozorovanou životní realitou. Stejně jako mnoho jeho latinských a řeckých protějšků i autor knihy Kazatel se soustřeďuje na smysl lidského života a na to, co člověka učiní skutečně šťastným a pro co má smysl žít. I autorovo pojetí boha se značně podobá stoické Prozřetelnosti. * marnost života * víra v praxi ~~Kniha končí až zkratkovitými příslovími (9-10 kap.), pamatování na Boha a jeho soud (11-12 kap.) Jako úplný závěr je vyzvání k naslouchání moudrosti (12 kap.)~~ == Struktura knihy ==

Kniha Kazatel: Porovnání verzí