Lidová ústní tradice v Pobeskydí, zachycená v 19. století Matoušem Václavkem, na počátku 20. století Josefem Válkem a zvláště pak v díle malíře Jana Kobzáně "O zbojníkoch a pokladoch" (Praha, 1927), ještě líčí zbojníky jako temné síly, které páchají zlo, přinášejí bolest a utrpení. Vlivem [[Juraj Jánošík|jánošíkovského]] kultu byla kriminální podstata [[zbojnictví]] zamlčována nebo zkreslována.
Poněkud jiné akcenty má termín "zbojník" v romantické literatuře, kdy je potlačeno pejorativní zabarvení tohoto slova. Zbojník je líčen jako osoba pohybující se sice mimo zákon, která však neužívá násilí záměrně, ale spíše z donucení nebo nutnosti. Tento obraz zbojníka je však ahistorický. Také v etnografické literatuře přežívá romantický mýtus, líčící zbojníka jako lidového hrdinu a mstitele feudálního bezpráví, patrně rovněž pod vlivem [[Juraj Jánošík|jánošíkovské]] tradice.
