Počátky dějin Franků jsou zachyceny pouze v dílech, jež nesepsali Frankové, a která se proto vyznačují neznalostí a nepochopením franských poměrů. Prvním dochovaným písemným pramenem, jehož autorem jsou Frankové samotní, je až [[Lex Salica]] z počátku [[6. století]].<ref>James (1997). S. 15–17.</ref> V [[Starověký Řím|římských]] pramenech se Frankové poprvé objevují v polovině [[3. století]] v souvislosti s útoky [[Germáni|germánských kmenů]] na římskou hranici. Frankové se také stávali [[žoldnéř]]i římského vojska a byli také jako váleční zajatci usazováni na římské půdě. Za vlády [[Konstantin I. Veliký|Konstantina Velikého]] (306–337) Frankové vstupovali do římské armády stále více, získávali vysoké hodnosti a někteří se dokonce pokusili v 2. polovině [[4. století]] [[uzurpátor|uzurpovat]] postavení [[Seznam římských císařů|císaře]] ([[Magnentius]], [[Claudius Silvanus|Silvanus]]). Život většiny Franků, která žila na západ od [[Rýn]]a, však římské prameny nezachytily.<ref>James (1997). S. 37–53.</ref>
V 2. polovině 4. století se rovněž obnovily franské vpády do římské říše. Císař [[Julianus]] sice roku [[357]] Franky zatlačil a se sálskými Franky dokonce uzavřel mír, boje s ostatními franskými kmeny však pokračovaly. Římané nebyli schopni franské vpády zcela zvládnout, a proto se snažili s Franky (podobně jako s ostatními germánskými kmeny) vyjednávat a začleňovat je jakožto [[foederati]] do svých služeb – výměnou za vojenskou pomoc se Frankové mohli usazovat na území římské říše a sami si vládnout. Takové podmínky ovšem moc Franků příliš neumenšovaly, takže se situace stávala stále více nestabilnější. Franský král [[Childerich I.]] byl sice zároveň správcem [[římské provincie]] [[Belgia secunda]] se sídlem v [[Tournai]], svou moc však posiloval na úkor slábnoucí [[západořímská říše|západořímské říše]], jež se roku [[476]] rozpadla.<ref>James (1997). S. 53–74.</ref>
