Svaz komunistů Jugoslávie: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m r2.7.3) (Robot: Upravuji sv:Jugoslaviens kommunistförbund |
→Rozpad SKJ: + statistika s refem |
||
Řádek 79:
Jugoslávská komunistická strana byla stranou držící veškerou moc. Uspořádání státu mělo v duchu tradice [[marxismus|marxismu]] vést k postupnému "odbourávání", či spíše "odumírání" státu. Proto komunisté prosazovali, aby byly významnější pravomoci předávány jednotlivým republikám a autonomním oblastem. Přestože byl v Jugoslávii uplatněn federativní model státního zřízení, vrcholní komunisté ostře odmítali takový systém aplikovat i v samotné straně, neboť by to vedlo k jejímu faktickému rozpadu. Hlavním stabilizačním prvkem v socialistické jugoslávii totiž nebyl stát, či [[svazová výkonná rada]] (vláda) ale právě SKJ, který musel zůstat jednotnou organizací. Od roku [[1987]] se začaly objevovat komplikace spojené s vnímáním komunistické ideologie v jednotlivých svazových republikách. [[SR Slovinsko|Slovinci]] prostřednictvím svého [[Svaz komunistů Slovinska|svazu komunistů]] zahájili liberalizační proces a později se ostře postavili proti ambicím [[Slobodan Milošević|Slobodana Miloševiće]] rozšířit jeho vlastní kurz politiky do všech svazových republik.
Na ideologické úrovni byli jugoslávští komunisté v druhé polovině 80. let 20. století v těžké krizi. Model jakéhosi "liberálního socialismu" vyústil do hluboké ekonomické i společenské krize, kterou politické vedení, složené především ze starých, mnohdy ještě [[Jugoslávští partyzáni|partyzánské boje]] pamatujících osobností, řešit.
| příjmení = Đorđević
| jméno = T.
| autor =
| odkaz na autora =
| spoluautoři =
| titul = Maglovit pogled u svjetlu budućnost
| periodikum = Oslobođenje
| odkaz na periodikum =
| rok = 1988
| měsíc = květen
| ročník = XLV
| číslo = 13. 5
| strany = 5
| url =
| issn =
}}</ref> Zvýšil se také i tlak ze zahraničí, a to jak ekonomický (Jugoslávie musela vrátit enormní půjčky, které získala během několika prvních poválečných desetiletí), tak i politický (západ se začal důsledněji zabývat otázkou [[lidská práva|lidských práv]] v Jugoslávii. [[Perestrojka]] a později pád komunistických režimů ve východní Evropě otevřely i v Jugoslávii řadu do té doby pro vládnoucí komunisty nepřijatelných otázek. Namísto "samosprávy pracujících" se velmi rychle začalo debatovat o "[[demokratický socialismus|demokratickém socialismu]]" a především pluralitě politických stran. Na podzim 1989 se komunisté zmohli již jen na obranu [[Josip Broz Tito|Titova]] jména před útoky politických oponentů, připomínání úspěchů z druhé světové války a příslib, že politická pluralita bude co nejdříve uvedena do praxe
S nástupem Miloševiće došlo k obrodě centralistických vizí uspořádání Jugoslávie, které dříve reprezentoval právě [[Aleksandar Ranković]]. Během tzv. [[Protibyrokratická revoluce|protibyrokratické revoluce]] byly prostřednictvím řady masových mítinků do vedoucích funkcí v několika svazových republikách a oblastech dosazeny osobnosti loajální právě Miloševićovi. Podobný scénář se mohl realizovat ve všech jugoslávských republikách, čemuž chtělo tehdejší politické vedení neloajální Miloševićovi [[Mítink pravdy|zabránit]]. [[Svaz komunistů Srbska]] a [[Svaz komunistů Slovinska]], byť jen republikové organizace jedné jediné politické strany, začaly prosazovat zcela odlišnou politiku. Ke slovincům se později přidali i [[Svaz komunistů Chorvatska|Chorvati]], kteří byli rovněž znepokojeni Miloševićovou politikou, která především cílila na chorvatské Srby.
| |||