Strakonický dudák aneb Hody divých žen: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
mBez shrnutí editace |
mBez shrnutí editace |
||
Řádek 10:
V představeních tohoto typu vždycky šlo o nápravu a záchranu nějakého hrdiny, který chybuje. Pestré situace autorovi pomáhaly vytvořit nadpřirozené postavy. Hrdinu se nakonec podaří napravit a vše šťastně končí. Tyl ale uplatnil obecná pravidla tohoto žánru zcela osobitým způsobem. Hra je jedinečná v tom, jak v ní spojil typickou českou vesnici a svět pohádkových bytostí. Pohádková forma, kterou zvolil mu dává velký prostor pro [[fantazie|fantazii]], o to lépe můžeme hlouběji porozumět charakteru a podstatě postav. Ve Strakonickém dudákovi ztělesnil Tyl dramatický konflikt jako protihru dvou typických charakterů: Švanda kolísá mezi vlivem věrného přítele Kalafuny a mazaného podvodníka Vocilky. Právě pro jejich typickou „českost“ a pro velkou působivost celého motivu hry se Strakonický dudák hraje dodnes. Tyl navíc prohlubuje charakteristiku všech postav, vytváří z nich tradiční české typy.
Inspiraci ke hře bral Tyl na českém venkově, u [[dudák]]ů, kteří tenkrát chodili po Strakonicku, Prachaticku, Klatovsku až po [[Domažlice]] a byli známí i za hranicemi svých krajů. Jmenovali se Zelenka , Havelka, Matěj, Kubíček a jiní. Když šlechtu omrzela jejich kultura a toužili po něčem „exotickém“, pozvali si na dvůr nějakého z dudáků. Dudáci byli i zpravodaji a písmáky dějin. O jejich bouřlivém životě kolovalo mnoho historek, a tak vznikla například pověst o čertovském dudáku. Tu před Tylem zpracoval už Hněvkovský a
Takto je popsáno slovo švanda v Jungmannově čtvrtém díle Slovníku česko-německého (vydaný v Praze roku 1838).
| |||