Theodoros pocházel ze šlechtického rodu Laskaridů z [[Malá Asie|Malé Asie]]. Tam také spolu s několika bratry spravoval dědičné území a po dobytí [[KonstantinopolisKonstantinopol|Konstantinopole]] [[křižáci|křižáky]] [[13. duben|13. dubna]] [[1204]] vyhlásil spolu s bratrem Konstantinem samostatný stát se sídlem v [[Nikaia|Nikaii]], který se stal hlavním nepřítelem nově vzniklého [[Latinské císařství|císařství latinského]]. Již před dobytím Konstantinopole pobýval na tamějším dvoře a oženil se s jednou z dcer císaře [[Alexios III. Angelos|Alexia III.]] Annou. Theodoros se stal hlavním organizátorem boje proti křižákům, kteří se usadili v Konstantinopoli a roku [[1208]] ho konstantinopolský patriarcha, který spolu s ortodoxním klérem uprchnul z Konstantinopole, korunoval na císaře římského ([[Seznam byzantských císařů|byzantského]] – ''basileus ton Romanion'') a Theodoros od té doby reprezentoval byzantskou vládu v exilu, připravující se dobýt Konstantinopol zpět (byzantská reconquista). Nikájští císařové postupně odjímali maloasijská a poté i [[Balkán|balkánská]] území Latinům (křižákům) a vytvořili tak základnu pro dobytí Konstantinopole. Theodora ale také ohrožovali na východních hranicích [[Seldžukové]], proti kterým se ale zabezpečil vytyčením hranice mezi [[Rúmský sultanát|Rúmským sultanátem]] a [[Nikájské císařství|Nikajským císařstvím]] roku [[1210]] – [[1211]]. Pod vládou Theodora I. tehdy bylo západní pobřeží Malé Asie (bez ostrovů) a část severního pobřeží Anatolie. Strategicky tedy zaujímala výraznou polohu. Nikaia se v prvních letech Theodorovy vlády stala spojencem [[Druhá bulharská říše|Bulharského království]], taktéž bojujícího proti Latinům. Se smrtí cara [[Kalojan|Kalojana]] a nástupem jeho synovce [[Boril|Borila]] se situace zhoršila a roku [[1211]] se proti Theodorovi obrátilo i Buhlarsko po boku latinského císaře [[Jindřich Flanderský|Jindřicha Flanderského]]. Roku [[1212]] uzavřel Theodoros s Jindřichem smlouvu podstatně omezující vliv Latinů v Malé Asii. Ve vnitřní politice prováděl Theodoros konfiskace majetků konstantinopolského patriarchátu a také pozemkové aristokracie, která nesouhlasila s císařovou politikou proti Konstantinopoli a půdu propůjčoval svým úředníkům nebo vojákům, sobě oddaným nebo maloasijským klášterům a vytvořil si tím opěrný bod své politiky, ve které pokračoval později i manžel Theodorovy dcery Ireny, [[Ioannes III. Dukas Vatatzés|Ioannes (III.) Dukas Vatatzés]], který byl nejprve Theodorem, který neměl v době skonu zletilého syna, určen za nástupce a po smrti prvního nikajského císaře roku [[1222]] se jím skutečně stal a pokračoval v politické dráze nastoupené Theodorem nejen doma - spojením s Bulhary a zmocňováním se území na Balkáně navázal na byzantskou reconquistu, započatou císařem Theodorem I. Laskarisem.
