Alexandr Něvský: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
Bez shrnutí editace
Bez shrnutí editace
Řádek 21:
 
Pro svá vojenská vítězství se stal legendou a je považován za jednoho z největších panovníků v historii [[Rusko|Ruska]]. Porazil [[Švédové|švédské]] vojsko v [[bitva na řece Něvě|bitvě na řece Něvě]] ([[15. červenec|15. července]] [[1240]]) a [[řád německých rytířů]] v [[bitva na Čudském jezeře|tzv. ledové bitvě na Čudském jezeře]] ([[5. duben|5. dubna]] [[1242]]). Brzy po Alexandrově smrti napsal jeden z jeho mladších současníků ''Žitije'' (legendu), ve kterém ho oslavil jako knížete - světce. Současně začal být uctíván v místě uložení ostatků (Vladimir nad Kljazmou). Později, za vlády [[Ivan Hrozný|Ivana Hrozného]], byl roku [[1547]] prohlášen za svatého pravoslavné církve. Počátkem 18. století nechal [[Petr Veliký]] přenést jeho [[ostatky]] do nově založeného [[klášter]]a v [[Petrohrad]]ě, který byl Alexandru Něvskému zasvěcen. Legendární kníže se stal vedle apoštolů sv. Petra a sv. Pavla ochráncem nově založeného města a celého impéria.
 
== Boje se Švédy a německými rytíři ==
V době Alexandrova nástupu na novgorodský knížecí stolec byla severozápadní Rus ohrožena expanzivními snahami [[Švédsko|Švédska]] a [[Livonsko|livonské]] větve [[Řád německých rytířů|Řádu německých rytířů]]. Roku [[1240]] se [[Švédské křížové výpravy|Švédové vylodili]] v ústí [[Něva|Něvy]], ale byli poraženi novgorodským vojskem v čele s Alexandrem a donuceni k ústupu. Alexandr získal později, zřejmě koncem [[15. století]], čestný přídomek Něvský. Po vítězství nad Švédy se snažil upevnit svoji moc v Novgorodě, dostal se však do sporů s [[bojar]]y a z města raději odešel.
 
Krátce po bitvě na Něvě zaútočili na Rus němečtí rytíři z [[Livonsko|Livonska]] a zmocnili se [[Pevnost (stavba)|pevnosti]] [[Izborsk]]. Poté napadli [[Pskov]], byli odraženi, ale vzápětí se ujali správy města, a to zřejmě se souhlasem větší části obyvatel, kteří byli ochotni raději uznat svrchovanost řádu než Novgorodu. Rytíři odsud podnikali další výpravy, při nichž se nebezpečně blížili k [[Novgorod]]u, za jehož hradbami hledali záchranu obyvatelé lokalit, obsazovaných a pustošených Němci. Situace ve městě se radikalizovala a neurozené městské vrstvy se začaly dožadovat ozbrojeného odporu proti křižákům.
 
Novgorodští proto požádali Jaroslava Vsevolodoviče, který se mezitím stal velikým knížetem [[Vladimirsko-suzdalské knížectví|vladimirským]], aby jim poslal syna nazpět. Jakmile přijel mladý vojevůdce do města, zahájil energicky přípravy na boj. Nechal budovat opevnění a shromažďoval veškerou dostupnou vojenskou hotovost z novgorodské země i poplatných oblastí, nyní ohrožených křižáky. Poté vyrazil na sever, kde dobyl křižáckou pevnost [[Koporje]] a nechal ji rozbořit ([[1241]]). Následně vyhnal s pomocí svého bratra [[Andrej Jaroslavič|Andreje]] a [[Vladimirsko-suzdalské knížectví|vladimirsko-suzdalského]] vojska řádovou posádku z Pskova. Křižácké vojsko, které mělo vtrhnout na novgorodskou půdu severně [[Čudské jezero|Čudského jezera]], zastavil Alexandr 5. dubna [[1242]] v tzv. „ledové“ bitvě, která se odehrála na zamrzlé jezerní ploše.
 
V ruském dějepisectví byly obě bitvy obvykle značně zveličovány a líčeny jako obrana západních ruských hranic před agresí katolického Západu s cílem ovládnout Rus, vnutit ji [[katolictví|katolickou víru]] a připojit pod jurisdikci [[papež]]e. Dnešní historici vidí situaci střízlivěji. Zdůrazňují, že obou bitev se zúčastnila jen menší vojska o maximálním počtu několika tisícovek bojovníků (viz. anglická wikipedie!!!). Ostatně více jich ani livonská větev řádu německých rytířů neměla k dispozici. Střízlivý počet 20 mrtvých a 6 zajatých rytířů v "''ledové''" bitvě, která uvádí livonský pramen,<ref>''Livlaendische Reimschronik'', ed. Meyer, L., Hildesheim 1963, s.52</ref> pro ni mohl znamenat opravdu citelnou ztrátu, neboť počet livonských rytířů sotva přesahoval stovku. Obě historicky známé srážky v podstatě nepřekročily rámec širších pohraničních konfliktů, jež byly důsledkem a soupeření o prosazení vlivu ve východním [[Pobaltí]] mezi Rusy (Novgorodem, Pskovem) na jedné straně a příchozími Němci nebo Švédy na druhé straně. To ovšem neznamená, že nebyly zatěžující, ale především pro pohraničí, nikoliv pro celou Rus – většiny ruských knížectví se vůbec netýkaly. Ta byla ovšem v té době devastována druhou vlnou mohutné expanze [[Mongolové|Mongolů]] na západ.
 
== Vztah k tatarským dobyvatelům a katolické církvi ==