Lucy Duff-Gordonová: Porovnání verzí

Lady '''Lucy, Lady Duff-Gordonová''' (rozená Lucy Christiana Sutherlandová, [[13. červen|13. června]] [[1863]] [[Londýn]] - [[21. duben|21. dubna]] [[1935]] [[Putney]]) byla britská módní návrhářka konce 19. a počátku 20. století. Její podnik nesl název ''Lucile''. Se svým manželem patřili mezi pasažéry lodi [[Titanic]], kteří přežlilipřežili její ztroskotání.

Narodila se [[13. červen|13. června]] [[1863]], jako dcera [[Toronto|torontského]] inženýra Douglase Sutherlanda. Její sestrou byla [[Elinor Glynová]], slavná spisovatelka. Později, ve své autobiografii „[[Discretions and Indiscretions]]“ napsala, že byla pokřtěna “Lucy Christiana,” ale “všichni mí blízcí přátelé mi říkali Christiana.” Ve věku osmnácti let byla provdána za Jamese Stuarta Wallace, se kterým měla dceru Esmé. BylyPo rozvedenirozvodu v roce [[1888]] azůstala Lucy zůstala prakticky bez peněz. Aby si vydělala nějaké peníze pro sebe a své dítě, založila dámské [[krejčovství]]. V roce [[1894]] si pronajala obchod a pracovní prostory v čísle 24 na Old Burlington street v [[Londýn]]ě, mezi Bond Street a Regent Street. “Maison Lucile” byl úspěšný a osobitost “Luciliných” šatů se stala okamžitě populární. Každé navržené šaty byly jedinečné, což zvyšovalo poptávku. V roce [[1897]] koupila větší prostory na Hanover Square 17. Kolem roku [[1900]] byla firma jedním z největších módních domů Londýna pod jménem „The Maison Lucile“. Mezi její zákaznice patřili Margot Asquithová a Vévodkyně z Yorku, pozdější královna Mary. V roce [[1910]] otevřela pobočku Lucile Ltd. v [[New York]]u. Další salón byl zřízen v roce 1912 v Paříži, a pobočka v Chicagu, otevřena v roce 1915, rozšířila impérium.

V roce [[1900]] se provdala za skotského aristokrata a sportovce sira [[Cosmo Duff-Gordon]]a. Žili spolu však jen vzácně, protože Lucy svoji práci nadevše milovala.

Všichni tři se zachránili v pohotovostním kutru číslo 1, poté, co Lucy odmítla opustit svého muže. A protože poblíž na palubě nebyly žádné ženy, důstojník Murdoch povolil vstup i Cosmovi. A člun s kapacitou 40 osob byl spuštěn pouze se dvanácti osobami na palubě.

Lady Duff-Gordonová si tu noc, jak ironické, na svém oblečení nedala záležet. Přes noční košili si přehodila pouze lehké hedvábné kimono od [[Mariano Fortuny|Mariana Fortunyho]], koupené v zimě 1911 v Itálii, a kožešinový kabát (podle tvrzení její sekretářky byl z krtčí kožešiny, podle Lucy samotné byl z veverek) a kolem hlavy si jako turban omotala šálu. Na nohou bez punčoch měla pouze trepky se soukenným nártem a s sebou si nesla malou sametovou kabelku se šperky. Většinu šperků však měla uloženou v lodím trezoru, a tak se potopil například její perlový náhrdelník za 50 000 Dolarůdolarů (nepojištěný), či smaragdové náušnice, které dostala od svého manžela a které byly rodinné dědictví.

Cestující první třídy [[Irene Harrisová|Irene "René" Harrisová]] později prohlásila, že si s sebou do člunu vzali i kufry, protože na [[Carpathia|Carpathii]] byli viděni v různém oblečení, které však dostali, podobně jako ostatní zachránění z Titanicu, od cestujících Carpathie. Irene Harrisová to řekla to z toho důvodu, že Lucy Duff-Gordonová ve svých pamětech [[Carpathia|CarpathieDiscretions and Indiscretions]] uvedla: "...I v tuto strašlivou chvíli jsem byla udivena americkými ženami, které své manžele opouštěly bez jakýchkoliv námitek, žalu nebo rozloučení. Přivedly rytířský kult ve Spojených Státech na takovou úroveň, že to vypadalo, jako by se druhou přirozeností mužů stalo obětovat se, a žen nechat je to udělat." Protože paní Harisová byla Američanka, cítila se tímto uražená, a s Lucy Duff-Gordonovou se kvůli tomu pohádaly, navzdory jejich dlouholetému přátelství.