Eduard I.: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
Formát 1. věty a přidání českého překl. "Hammer of the Scots" |
Ještě malé opravy |
||
Řádek 16:
| místo pochování= [[Westminsterské opatství]]
}}
'''Eduard I.''' ([[17. červen]] [[1239]] – [[7. červenec]] [[1307]]), zvaný
== Život ==
Řádek 60:
== Nástup na trůn ==
[[Soubor:SanktEdvardsstol westminster.jpg|thumb|upright|left|Královský trůn (Westminsterské opatství)]]
Eduardův nástup na trůn byl historickým předělem. Do té doby byli angličtí panovníci považováni za krále až po jejich korunovaci. Eduard, podle předchozí dohody, která byla uzavřena před odjezdem na křížovou výpravu, byl považován za nástupce svého otce v případě jeho nenadálé smrti, i když byl prohlášen králem až [[20. listopad]]u [[1272]], čtyři dny po Jindřichově smrti. K samotné korunovaci došlo až po návratu z téměř ročního pobytu v [[Gaskoňsko|Gaskoňsku]].<ref name="Morgan125">''Dějiny Británie'', str. 125</ref> Konala v novém chrámu [[Westminsterské opatství|Westminsterského opatství]] [[19. srpen|19. srpna]] [[1274]].
=== Války ve Walesu ===
Jednou z prvních Eduardových akcí bylo dobytí Walesu. V 50. letech [[13. století]] Jindřich III. a Eduard dobyli Wales. Ovládli velkou část Walesu, ale
Llywelyn opakovaně odmítl v letech [[1274]] až [[1276]] slíbit poslušnost Eduardovi, protože ten podle něj porušil ustanovení z Montgomery, tím, že na svůj dvůr pozval Llwelynova bratra Dafydda. Eduard shromáždil obrovskou armádu, z níž asi polovinu tvořili
[[Soubor:EdwardI-Cassell.jpg|thumb|right|Eduard I. (Cassellova ''History of England'' z roku [[1902]])]]
Llwelynův mladší bratr Dafydd, který byl dříve Eduardovým spojencem, zahájil roku [[1282]] vzpouru, ke které se brzy připojil jeho bratr Llywelyn a další Welšané a zahájili boj o národní nezávislost. Eduard byl tímto vývojem překvapen, ale reagoval rychle a zrušil
Knížectví Wales bylo začleněno do Anglie zákonem z roku [[1284]] a roku [[1301]] jmenoval Eduard svého nejstaršího syna [[Eduard II.|Eduarda]] [[Princ z Walesu|princem z Walesu]]. Od té doby, s výjimkou [[Eduard III.|Eduarda III.]], byl tento titul udílen nejstaršímu synu anglických panovníků
=== Války ve Skotsku ===
Řádek 77:
Po Janově korunovaci ale Eduard odmítl, že by jeho svrchovanost nad Skotskem měly být jen dočasná. Skotský král Jan byl přinucen podepsat listinu, jež Eduarda zbavovala jeho dřívějších závazků vzdát se svrchovanosti. Brzy si uvědomil, že je Eduardovým vazalem zodpovědným mu za své poddané. Když roku [[1294]] Eduard vyžadoval vojenskou podporu v tažení proti Francii, byla to poslední kapka, kterou jeho trpělivost přetekla. Roku [[1295]] Skotové uzavřeli s Francií mír a vyhlásili válku Anglii.
Válka začala v březnu [[1296]], kdy Skotové překročili anglické hranice a neúspěšně zaútočili na [[Carlisle]]. Nedlouho poté Eduardova velká armáda vyrazila do Skotska a požadovala kapitulaci [[Berwick]]u. Když to bylo odmítnuto, zaútočili Angličané na město a většinu jeho obyvatel pobili. Historické prameny nejsou v počtu obětí přesné, ale odhaduje se, že bylo zabito mezi 7 000 až 60 000 lidmi.
[[Soubor:Edward I and II.jpg|thumb|left|Eduard se synem (dobová miniatura)]]
Po masakru v Berwicku a porážce skotské armády roku [[1296]] v [[Bitva u Dunbaru|bitvě u Dunbaru]], pokračoval Eduard na sever, obsadil [[Edinburgh]] a dorazil až na úroveň Elginu, dále, než kterýkoli anglický král před ním. Při svém návratu zabavil [[Kámen ze Scone]] (''Stone of Destiny'') a odvezl ho do Westminsteru. Skotský král Jan byl uvězněn na tři roky v londýnském [[Tower]]u. Poté byl na papežovu přímluvu propuštěn a mohl se usídlit na pozemcích svých předků ve Francii. Všichni skotští svobodní vlastníci pozemků byli přinuceni přísahat Eduardovi věrnost a ten poté řídil Skotsko jako provincii.
Proti této vládě vypukla vzpoura vedená [[William Wallace|Williamem Wallacem]]. Eduardova armáda jeho vojsko [[23. srpen|23. srpna]] [[1305]] v [[Bitva u Falkirku|bitvě u Falkirku]] porazila a Eduard nechal Williama popravit. I když v bitvě zvítězil, utrpěla jeho armáda velké ztráty a Eduard byl nucen vrátit se zpět do Anglie.
Řádek 90 ⟶ 91:
Po návratu z křížové výpravy v říjnu roku 1274 provedl důkladnou kontrolu činnosti královských a panských úředníků a zneužívání úřední moci.<ref name="Morgan126">''Dějiny Británie'', str. 126</ref> Po zjištění obrovského množství nepravostí byl vydán dokument ''Hundred Rolls'', který popisoval nedostatky v uplatňování královské moci. Eduard na základě zkušeností zpracovaných v tomto dokumentu nechal vydat mnoho zákonů. Vydávání těchto předpisů, které měly odstranit nedostatky, pokračovalo až do smrti jeho blízkého poradce Roberta Brunella roku [[1292]]. Královna Eleonora svého muže v zákonodárném snažení podporovala.<ref name="Pernoud204">''Žena v době katedrál'', str. 204</ref>
[[Soubor:Edward I of England and Eleanor of Castile, Lincoln Cathedral.jpg|thumb|upright|Eduard a Eleonora ([[Lincolnská katedrála]])]]
=== Vztahy k Židům ===
Poté co dosáhl zvýšení vlivu dvora nad barony, jeho popularita poklesla. Aby zvýšil svou popularitu a získal podporu pro výpravy do Walesu a Skotska Eduard začal kritizovat [[lichva]]řství. Roku [[1275]] vydal Zákon o Židech, který obsahoval mnoho omezení pro [[Židé|Židy]] v Anglii. Hlavním ustanovením bylo označení lichvy za nezákonné. Židé museli na svém oblečení nosit žlutou hvězdu. Roku [[1279]] nechal uvěznit všechny vedoucí představitele židovské obce a asi 300 jich nechal popravit. Eduard se tak stal národním hrdinou a získal podporu, kterou potřeboval.
Řádek 96 ⟶ 98:
== Konec života ==
Eduardovo stáří bylo poznamenáno smrtí jeho první manželky Eleanory. Nechal postavit
== Vývod z předků ==
| |||