Klášter Vézelay: Porovnání verzí

Architektura: Původní chrám v údolí byl založen již v 9. století (= Girard de Roussillon), bazilika byla stavěna v románské době = 1096, vysvěcena 1104 a 1132, patří ke stavbám burgundské románské školy. Románský kostel nechal postavit od roku 1096 abbé Artaud (či Arnaud) vedle starého karolinského kostela, který nepostačoval přílivu poutníků. Vznikala velkolepá nová bazilika, jejíž chór a příčná loď (transept) byly vysvěceny v roce 1104. Klášterní komplex byl tedy v 11. století (1096-1132) znovu vystavěn v románském slohu za podpory vé¬vodů burgundských a hrabat neverských - je zmenšenou replikou (tehdejšího obrovského) mateřského klášterního chrámu v Cluny a dominantou vévodící širokému okolí. Významná benediktinská bazilika Sainte-Madeleine [sént madlén] (či Sainte-Marie-Madeleine, dlouho se věřilo na uložení pozůstatků těla světice právě zde) je na počátku celého jednoho proudu burgundského románského umění. V místě byla tedy významná románská stavba, avšak ve Francii ve 2. polovině 12. století se již přechází ke gotice. Roku 1120 zničil velký požár kostel (= starou karolinskou loď s dřevěným stropem) a pod hořícími troskami stavba pohřbila více než tisíc poutníků. Na modlící se poutníky při požáru 22. července 1120 se zřítily i zdi kostela. Rychle, ještě téhož roku, začala nová výstavba kostela s románskou lodí (do roku 1140) a pozdějším raně gotickým chórem (do roku 1215), v němž spočívaly ostatky vroucně uctívané světice, a také raně gotickým transeptem. Gotická část kostela byla znovu stavěna převážně v poslední třetině 12. století. Chór, též s ochozem a věncem kaplí, byl přestavěn raně goticky převážně v 2. polovině 12. století (po roce 1185) už se žebrovými klenbami. Gotický chór vysvěcený v roce 1215 tedy může být považován za logic¬ké zakončení stavby, u níž se užití lomeného oblouku zdá poměrně předčasné. V letech 1135 až 1140 byla pod vedením opata Renauda ze Semuru zbudována loď nová (od roku 1120 pod vlivem chrámu Cluny III). Loď klášterního kostela dokončená roku 1140 znamená další krok ve vývoji středověké architektury od katedrály v Cluny směrem ke gotickým ka¬tedrálám. Vézelay má (na rozdíl od vázaného systému) křížovou klenbu rozčleněnou do klenebních polí tak, že jejich části ve střední lodi a bočních lodích jsou stejně dlouhé – předznamenává tím již gotickou klenbu. Kostel má na románskou dobu výjimečně mohutné rozměry, je více než 18 m vysoký a 62 m dlouhý, velkolepý vnitřní prostor je mistrovským dílem románské architektury. Valená klenba takového rozpětí je v románském stavitelství ojedinělá. Protože panovaly obavy, že se stěny rozestoupí, byly ve 13. století přidány vnější opěrné pilíře, které mají převzít část obrovského tlaku klenby. Velmi protáhlou loď kryjí křížové klenby, které jsou zvenku vzepřeny soustavou opěrných oblouků, svedených nad boč¬ními loděmi do opěrných pilířů podle principu, jehož později použili gotičtí architekti. Tyto venkovní zvenčí opěráky se brzy staly konstrukční nutností i znakem nového gotického slohu. Mniši si přáli, aby se loď jejich kostela vyrovnala aspoň délkou Cluny, i když je jen trojlodní (Cluny mělo lodí 5). Po zřícení klenby v Cluny (roku 1125) dal stavitel ve Vézelay přednost křížové klenbě, rozdělené půlkruhovými příčnými pasy, jejíž čtyři výseče lépe rozkládají tlaky. Křížové klenby byly rozděleny půlkruhovými příčnými pasy. Křížová klenba je v bočních lodích, ale též ve střední lodi – to se projevuje porýnský vliv. Potom také bylo možno ponechat vysoká okna ve zdech lodi, aniž by tím byla ohrožena stabilita stavby. Důmyslná sestava pilířů a mohutné příčné pasy dostatečně zajišťovaly soudržnost - tato zkušenost měla zásadní význam pro vznik gotické architektury, vždyť žebrová klenba je vlastně jen křížová klenba se zdůrazněnými zesilujícími žebry ve styčných hranách. V členění klenebních polí trojlodní baziliky z 12. století (obdobně ve Vézelay i v Autunu) odpovídá každému čtvercovému poli boční lodi podélné obdélné pole střední lodi. Roku 1150 byl dokončen nartex (předsíň z let 1125-1130) a východní tribuna a roku 1151 byla zasvě¬cena kaple sv. Michala. Vnitřní pilíře mají přípory. Kostel má tři lodě a dvě patra. Nartex (vstupní předsíň) má rovněž tři lodě, otevírající se do lodí kos¬telních, a křížovou klenbu. Chór byl ovlivněn katedrálou v Sens ve výškovém členění. Výrazným článkováním pilířů a vypuštěním triforia bylo dosaženo již vertikálního účinu prostoru, třebaže křížová klenba se vzpíná na silně vyvinutých klenebních obloucích. V západním průčelí umožňuje vstup do nartexu portál s proslavenou sochařskou výzdobou. Rozvoj románského sochařství je v dějinách evropského umění prvořadou událostí. Románské kostely neměly tak strohý vzhled, jaký se jim mnohdy přisuzuje. Barva hrála významnou roli v nástěnných malbách, v mozaikových dlažbách, v skleněných kostelních oknech, v malovaných hla¬vicích sloupů a v tesaných portálech. Velké románské portály ze začátku 12. století se nepodo¬bají ničemu, co jim předcházelo. Krása těchto portálů spočívá především v sevřené kompozici, jež se opírá nejen o systém jednoduchých geometrických vztahů a schémat založených na čtvercích a kruzích vepsaných do čtverců, ale také o neobyčejně jemné zpracování reliéfů. Je výsledkem zkušenosti, které umělci nabyli, když se zabývali tesáním figurálních výjevů na zakřivených plochách sloupových hlavic. V Burgundsku docílilo románské sochařství v hlavicích kostela (nejprve v Cluny) neobyčejné dekorativnosti v sestavě ornamentu živočišného i figurálního a nemalého výrazu v postavách tesaných s neobyčejnou přesností slohovou a čistotou formální - založila se tak tradice, později vynikající u burgundských tympanonů. Sochařská výzdoba ve Vézelay je zvlášť bohatá a zastoupena jsou tu všechna období románské skulptury. Unikátní západní vstupní portál s románským tympanonem má plastiky a reliéfy ze 12. století. Románský tympanon je i na jižním portálu. Na románských hlavicích sloupů jsou rostlinné, zvířecí a figurální motivy - na hlavicích z let 1120 až 1140 jsou vytesány profánní alegorie, biblické výjevy a příhody ze života svatých. Mají velice blízko k hlavicím v Saulieu a Autunu (1120 až 1130), kde patrně pracovala táž dílna. Jedna z hlavic představuje Mystický mlýn sv. Pavla, jiná Josefa obžalovaného Putifarovou ženou. Hlavice lodi, vytvořené v letech 1104-1120, poskytují velký prostor výjevům ze života, zejména hojným obrazům zemědělských prací. Na hlavici lodi opatského kostela (1120 až 1140) je též scéna ze Zlaté legendy o svatém Martinovi, kdy byla kácena borovice zasvěcená ďáblovi a na znamení kří¬že se obrátila a padala na opačnou stranu od stojícího světce. Památka sv. Martina je spojena hlavně s evangelizací venkova. Ještě významnější než architektura stavby jsou její románské hlavice sloupů, které spolu s náběžníky mají stejně bohatou výzdobu jako všechny stavby clunyjských mnichů, mají rostlinné, zvířecí a figurální motivy. Jsou tu znázorněny nejrůznější biblické nebo symbolické výjevy, vkomponované mezi půvabné spirály révových výhonků, stylizovaných břečťanů a mezi jiné motivy. Na stavbách clunyjského řádu je zpodobeno velké množství droboučkých bytostí: proroků a pěvců, zvířat a ptáků, včleněných do rostlinného dekoru. Na další z hlavic z let 1120-1140 opatského kostela je znázorněn „ďábel pokušitel“ - prvním trikem ďábla je pokušení, které vystavuje zkoušce svobodnou vůli člověka. Podobně odporná tvář ďábla je v románském 11. století znázorněna např. v Cahors. Pokušení má své hrdiny = světce. Jejich prototypem je svatý Antonín, který je na hlavici s hrůzou účasten mučení zavrženého, trýzněného třemi ďábli. Na jiné z hlavic jsou znázorněny „nástroje ďábla = světská hudba a žena“, tj. nabádání ke smilstvu. Středověká ikonografie s oblibou v kostelech stále častěji zpodobuje ďábla, jenž sám na člověka neúnavně útočí novým a novým pokušením. Reliéf v tympanonu hlavního portálu mezi velkou předsíní a střední lodí je mistrovským dílem burgundského sochařství – představuje ve vypjaté póze Krista sesílajícího Ducha svatého na apoštoly. Střední portál z prostoru předsíně z let 1125 až 1150 znázorňuje glorifikaci Krista - na tympanonu vnitřního portálu (asi 1125 až 1130) rozesílá Kristus apoštoly, představuje však dosud typ strašného Boha románské skulptury. Z rozepjatých rukou Ježíšových, žehnajících okolostojícím apoštolům, vyzařují paprsky. Jde o "Nanebev¬zetí" či o "Vyslání apoštolů na misie", eventuelněeventuálně obé dohromady. Paprsky vyzařující z rukou Krista k apoštolům značí, že apoštolové mohou poselství Krista předávat dalším lidem. Podle jiných pramenů představuje Seslání Ducha svatého. Spodní část Kristovy postavy ukazuje ornamentální tendenci románského sochařství jako vliv By¬zance, nikoliv skulptivní tendenci. Jsou zdůrazněny lineární kresebné tendence převzaté z knižní malby byzantského umění, avšak latentní vliv antiky způsobil, že se z nich stala spíše jen vnější slupka obnovených plastických tvarů. Vedle figurálních výjevů z bible, života svatých, pádu andělů jsou na hlavicích scény z antiky jako Výchova Achillova nebo Únos Ganymedův. Na postranních portálech jsou scény z Kristova života. Díky tympanonu ve Vézelay bylo možno odhalit jeden proud uměleckého vlivu směřujícího od tympanonu v Cluny k portálu Slávy ve Svatém Jakubu v Compostele. Umělecky zralejší ruka vytesala v tympanonu názorné reliéfy Vyslání apoštolů v antikizujících, avšak duchem románského Západu proniklých tvarech figurálních. Byl učiněn i náběh k monumentální plastice v postavě sv. Jana Křtitele, byť ještě reliéfně pojaté a románsky abstraktní. Uvnitř mělkého polokruhového tympanonu byly postavy zploštěny a zkrouceny (aby zůstaly uvnitř plochy). Výtvarně navazoval tympanon na západní tympanon v Cluny s Majestátem Krista, tj. vyjadřuje triumf víry. Ve Vézelay je zobrazeno 6 věků člověka: dětství (do 7 let), mládí (do 14 let), jinošství (do 21 let), zralý věk (do 50 let), stáří (do 70 let) a sešlost věkem (do 100 let či do smrti) - to jsou hranice podle Honoria Augustodunensise, popularizátora z počátku 12. století. Jeho výklady o vědách obrážejí názory školských kruhů a ros¬toucí zájem o světské disciplíny. Nestvůry a podivná lidská plemena na tympanonu ve Vézelay byly srovnávány se stranami jeho díla "Elucidarium", což je katechismus dobře shrnující náboženskou víru jeho doby. Také katedrála ve Vézelay trpěla za náboženských válek a za Velké francouzské revoluce a byla ničena a drancována. Ale ještě dnes je zřetelně vidět, že byla jedním z největších děl románského sakrálního stavitelství. Katedrála Sainte-Madeleine byla po dlouhou dobu chápána jako prototyp románského slohu, i když gotické opravy a nepříliš šťastná renovace v 19. století dnes dojem zkreslují. Sainte-Madeleine byla jednou z těch katedrál, v nichž románské umění dosáhlo nejvyššího rozkvětu a které přinášely nové impulsy, připravující cestu gotickému umění. Zvláště v tympanonu západního průčelí se již ukazují detaily nového uměleckého směru. Sochy ještě srůstají se stěnou jako reliéfy, ale již umožňují rozpoznat velkou plastičnost gotiky. / Akustika kostela je vynikající, zvláště pro nahrávání skladeb S. Bacha.